Vítejte na mém blogu, kde publikuji svoji vlastní literární tvorbu. Prosím všechny návštěvníky o komentář

Úhel pohledu

27. června 2011 v 10:39 | Kristýna |  Další povídky
Nuže, po dlouhých měsících se můj blog konečně zase probudil k životu a přináší mým milým a věrným čtenářum novou povídku. Přeji pěkné počtení a krásný vstup do prázdnin, které se už nezadržitelně blíží.



Jedno tomuto místu musím přiznat - je tu klid. Mohu si chodit po parku, posedávat na lavičkách a poslouchat ptáky jak zpívají. Mám tu tím pádem možnost v klidu přemýšlet. Vše si promyslet, vzpomínat na věcí minulé a plánovat věci budoucí. Konkrétně vzpomínat na bratrovu vraždu a promyslet si, jak dostat za mříže ženu, která ho zabila. Proberu si to zase pěkně od začátku hezky popořadě.
Když rodiče zemřeli při autonehodě, můj starší bratr se o mě staral. Staral se s veškerou péčí a byli jsme si velmi blízcí. Ale pak přišla ona. V práci se seznámil s jednou ženou, hubenou černovlasou se strašidelnýma očima, vypadala jako z nějakého hororu. Začali spolu chodit, pak ji můj bratr dokonce požádal o ruku. Nastěhovala se do našeho domu a asi půl roku na to se vzali.
Ale čím bližší si spolu byli, tím víc jsem se bratrovi vzdalovala. Přestal se o mě starat tak hezky jako dříve, byl stále jen a jen s ní. Viděla jsem, jak si ho postupně omotává okolo prstu, jak pod jejím vlivem ztrácí svou vlastní vůli. A pak to přišlo. Jednoho dne našli mého bratra ve vaně mrtvého s podřezanými žilami na rukou. Po okraji vany měl vyskládané její fotky, a když policii řekla, že měli poslední dobou problémy se vztahem, uzavřeli to jako sebevraždu. Jenomže můj bratr takový slaboch nebyl, kdyby měli problémy, řešil by je a čelil by jim. A v první řadě by se mi s tím svěřil. Copak jsme se sobě odjakživa nesvěřovali, pokud nás něco trápilo?
Jenomže to policii nezajímalo. Ona chtěla zdědit po bratrovi všechno, co měl, ale v cestě jsem jí stála já a mé právo na podíl z dědictví. Udělala to chytře, nechala mě prohlásit za nesvéprávnou a zavřít mě tady. Zajímalo by mě, kolik tomu soudci zaplatila, ale každopádně nařídil, že mám být izolována. A tak jsem tady. V blázinci s cejchem, který říká: NEBEZPEČNÁ, NESVÉPRÁVNÁ. Ale já jsem naprosto v pořádku a musím dohlédnout, aby za všechno zaplatila.
Zatím se mi daří, jak se zdá. Podařilo se mi odtud odeslat dopis na policii, kde jsem jim všechno dopodrobna sdělila. A moje úsilí už možná přineslo první ovoce. Asi před týdnem se tu objevil nový pacient. S nikým v podstatě nepromluví, ani s ostatními pacienty ani s ošetřovateli, ale sotva ho přivezli, už se hrnul ke mně. Začal se hned vyptávat, jak se jmenuji, kdo jsem, jak se mi vede a pak se začal zajímat o bratrovu smrt. Vlastně se na ni vyptává pořád a do nejmenších detailů, až je to otravné, ale vyvodit se z toho dá jediné - je to policista nasazený sem nejspíš kvůli tomu, aby zjistil, jestli na té mé teorii je něco pravdivého nebo jestli jsou to jen bláboly bláznivé holky. Já vím, zní to šíleně, ale je to jediný rozumný scénář. Proč by se jinak přilepil pouze a jenom na mě a pořád se mě vyptával na moje záležitosti? Většina mých spolubláznů mluví pořád jen a jen o sobě nebo o svých bludech.
Je to jasné, na policii mé teorii uvěřili a tím se zvětšuje šance, že moje švagrová bude usvědčena. Hned se tu člověku žije lépe, když ví, že za tou velkou bílou zdí se kolem ní pomalu stahuje smyčka.

"Jak se jí daří?" zeptala se černovlasá štíhlá žena, zatímco se dívala z okna na dívku v ústavním oblečení sedící v parku na lavičce.
"Otázka je, co přesně máte na mysli," odpověděl lékař, v jehož ordinaci se nacházeli. "Pokud myslíte, jestli je šťastná, tak nejspíše ano. Ale pokud se ptáte na její nemoc, pochybuji, že by se její stav zlepšoval."
"Ano s manželem jsme si to mysleli."
"Je mi to líto, ale schizofrenie je velmi obtížně léčitelná. A žádné zlepšení se neobjevilo, neustále trpí bludy."
"Tak trochu nám to bylo jasné, manžel mi řekl, že se u ní nemoc projevuje od dětství. Snažil se o ni starat potom, co osiřeli, ale já jsem věděla, že by měla být v péči někoho se zkušenostmi. A navíc, on musí žít svůj vlastní život. Tak jsme ji sem odvezli."
"Nesla to velice těžce. Brala to jako zradu. Ale podle všeho se s tím její chorá mysl dokázala srovnat, i když velice brutálně. Myslí si, že váš manžel zemřel a že jste ho zavraždila. Napsala to v dopise adresovaném policii, pokusila se ho schovat v nákladu pro prádelnu. Neřekli jsme jí, že jsme ho našli, nejspíš si myslí, že došel."
"Možná je to pro ni tak lepší. Nenáviděla mě v realitě, tak ať mě nenávidí i ve svém světě. Myslí si, že jsem jejího bratra ovládla, snad možná i očarovala. Dokud s námi ještě žila, několikrát mě napadla. Měla bych za ní jít?"
"To bych nedoporučoval, mohlo by ji to rozrušit. Poslední týden si zdá se našla imaginárního přítele, neustále vypráví a bratrově smrti někomu vedle sebe a nalézá v tom uspokojení, nerad bych, aby…"
"Je mi to jasné, jestli je šťastná, nechci jí to brát. Přes to všechno, co jsem si s ní prožila, mi na ní záleží. Moje malá švagrová." řekla černovláska, rozloučila se a opustila místnost. V zahradě mezitím dívka na lavičce s nevinným úsměvem na tváři pozorovala pěnkavu, která usedla na keř opodál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 helebux helebux | Web | 1. července 2011 v 17:13 | Reagovat

Super, Kiki!!! Zase neco úplně jiného:-) Takový závěr bych nečekala!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama