Vítejte na mém blogu, kde publikuji svoji vlastní literární tvorbu. Prosím všechny návštěvníky o komentář

Karavan

30. listopadu 2010 v 16:46 | Kristýna |  Další povídky
Znáte ty strašidelné historky v dívčích časopisech? Takové ty, co nemají hlavu ani patu a už vůbec nejsou strašidelné? Určitě ano. Já také a nesnáším je. Zato jsem nedávno narazila na knihu Valčík s temnotou, kde známí spisovatelé popisují svá setkání s nadpřirozenými bytostmi. Tato vyprávění také nejsou strašidelná, ale rozhodně jsou mnohem zajímavější. A o něco podobného rázu jsem se v níže uvedené povídce pokusila i já. Strašidelná úroveň zatím není kdo ví jaká, ale já se zlepším :-)

            Předně musím říci, že jsem nikdy na duchy nevěřil a kdyby mi tuhle historku někdo vyprávěl, vysmál bych se mu. Ale toho dne jsem v něco takového poprvé uvěřil.
            V době, kdy jsem nastupoval na vysokou školu, začal jsem chodit s jednou dívkou. Byla neuvěřitelně hodná a obětavá, krásná a miloval jsem ji. Měla husté tmavé vlasy a hnědé oči, ze kterých vyzařovala dobrota a upřímnost. Byli jsme spolu čtyři roky a já uvažoval o tom, že bychom se mohli vzít. Bohužel, jeden opilý řidič mi moje plány překazil. Srazil ji na přechodu pro chodce a sám z místa nehody ujel. Svědkové sice zavolali sanitku, která přijela včas a lékařům se operace zdařila, ale její tělo to nevydrželo. Zemřela den na to, právě když mě k ní konečně pustili. Držel jsem ji za prochladlou ruku a ona mi sípavým hlasem řekla: "Všechno bude dobré.". Pak se usmála a hlava jí klesla bezvládně na polštář.
            Velmi dlouhou dobu jsem se nemohl z její smrti vzpamatovat, ale všichni mi neustále říkali, že život jde dál, že se už tím nemám dál zaobírat a že ona by si to tak přála.
            Nakonec jsem za minulostí udělal tlustou čáru. Seznámil jsem se se svou ženou, vzali jsme se a máme dvě děti. To, kvůli čemu vlastně tento příběh vyprávím, se týká právě jich. Jednu ze společných dovolených (uznávám, že tahle sama o sobě nepatřila mezi ty nejzdařilejší) jsme trávili v karavanu. Já se ženou jsme spali v posteli na jedné straně, naše dvě děti naproti a mezi oběma postelemi se nacházela kuchyňka. Vařit se v ní nedalo, ale byla tam uskladněná propanbutanová bomba, kterou jsme používali místo sporáku.
            Jednou v noci mě probudilo syčení. Netrvalo mi dlouho a došlo mi, že z bomby uniká plyn. Vstal jsem, zkontroloval ji a zjistil, že je špatně utažený kohout. Utáhl jsem ho lépe, takže plyn už neunikal. Chtěl jsem vyvětrat, ale řekl jsem si, že propan-butan je přece jenom explozivní, a tak jsem chtěl nejdřív dostat ženu a děti z jeho dosahu. Vzbudil jsem manželku, odvedl ji ven a vysvětlil, co se děje. Ona ale začala panikařit a křičet, že se musí okamžitě vrátit pro děti. Odváděl jsem ji dál od karavanu a uklidňoval ji, že pro děti hned dojdu, ale než se mi podařilo uklidnit ji, ozvala se za námi strašlivá rána. Někde v karavanu asi přeskočila jiskra, plyn vybuchl a celé vozidlo bylo v plamenech.
            Manželka začala hystericky křičet jména našich dětí a chtěla se ještě urputněji rozběhnout zpátky, ale nakonec padla na kolena a úplně se zhroutila. Já nebyl schopen čehokoliv, jen jsem tam stál. Náhle se za námi ozvaly hlasy.
"Mami? Co se stalo?"
            Otočili jsme se. Naše děti tam stály jen tak v pyžamu, ale živé a bez škrábnutí. Běželi jsme k nim a objímali je, až jsme z nich málem vymáčkli duše.
"Jak jste se dostali z karavanu?" zeptala se moje žena.
"Ta paní nás odvedla ven." řekl můj syn s nevinným výrazem.
"Paní?"
"Probudila nás. Říkala, že se znáte, tati. Že musíme co nejdřív ven z karavanu."
"A kde je ta paní teď?" ptal jsem se a rozhlížel se kolem po té zachránkyni.
"Nevíme, ale máme ti vyřídit, že všechno bude dobré," odpověděla moje dcera.
            Nejdříve jsem tomu nevěřil, ale pak jsem uvnitř začal cítit, že ženu, která zachránila moje děti, už nikdy neuvidím a nebudu jí moci poděkovat. Už léta totiž není na tomto světě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 fonax fonax | Web | 8. prosince 2010 v 15:10 | Reagovat

Kiki, to vůbec není špatný! Vážně! A jsem ráda, že mám zase co číst:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama