Vítejte na mém blogu, kde publikuji svoji vlastní literární tvorbu. Prosím všechny návštěvníky o komentář

Klenotnictví

30. května 2010 v 16:04 | Kristýna |  Další povídky
Po ulici se hemžila mračna lidí. Mezi nimi se proplétala i jedna zdánlivě nenápadná osůbka. Měla na sobě obnošené oblečení a rudé vlasy měla ležérně spletené do dvou copů. Zdála se velmi nemotorná a duchem nepřítomná, neboť čas od času vrazila do jiného chodce, detektiv Scott, který ji pozoroval, ale dobře věděl, co dělá. Byla to Abby Powellová, jedna z nejšikovnějších kapsářek v New Yorku. Vědělo se o ní, čím se živí, ale zatím se ještě nikdy nepovedlo jí něco dokázat. O to ale detektivu Scottovi v tento moment ani nešlo.
Jakmile ho Abby zmerčila, zastavila se, a když viděla, že vykročil směrem k ní, otočila se na patě a pokusila se zmizet. Tentokrát jí ale štěstí nepřálo, detektiv ji dostihl v první postranní uličce.
"Vo co jde?" vyrazila ze sebe a snažila se popadnout dech, protože jí přimáčkl hrudník ke zdi. "Ahoj, Abby, potřebuji pomoc," řekl Scott na rovinu.
"Ale, policajti šlápli do svinstva, tak je z něj musí vytáhnout chátra?" zeptala se Abby pobaveně a pokusila se vymanit z jeho sevření, Scott ji přimáčkl ještě silněji a zašátral rukou v kapse jejího kabátu. Vytáhl kapesní hodinky.
"Můžeš si vybrat. Pomoz mi, nebo tě seberu za krádež."
"Dobře, dobře. Neříkám, že nepomůžu. Ale pusť mě, dusíš mě. Co bys teda potřeboval?" zeptala se, když se zase mohla nadechnout.
"Campbelovo klenotnictví. Říká ti to něco?"
"Jo, takovej pěknej krámek, blyštivý věcičky ve výloze…" vzpomínala Abby stále mírně ironickým hlasem.
"Dneska v noci ho někdo vybral a ukradl tohle," řekl detektiv a strčil jí před oči fotografii. Byla na ní brož, kterou tvořil velký tmavý kámen a orámovaný mnoha menšími a světlejšími.
"Jo, takový kamínky kdyby lidi nosili po kapsách, to by se mi jinak žilo," povzdechla si.
"Sto karátů, červená barva, dokonalý brus a kdo ví, co ještě….každopádně ten kámen uprostřed je neobyčejně cenný diamant. Musí se najít a vrátit co nejdřív."
"Tak to přeju hodně štěstí, ale jak do toho plánu zapadám já?"
"Všude se protáhneš, víš, co se kde šustne. Nesou se o tom nějaké fámy?"
"Něco už jsem zaslechla. Prý to udělal Tony Lee, ale těžko říct, jestli je to vážně pravda," přemýšlela Abby.
"Když se něco nese, tak to asi pravda bude. Najdeš mi ho," prohlásil detektiv.
"Tak to tedy ne," vyhrkla Abby. "Do toho se já rozhodně namočit nechci," protestovala.
"Neříkám, že ho máš zatknout. Po takové krádeži bude nějakou dobu zalezlý, musíš mi zjistit, kde. Pak mi to přijdeš říci."
"Víš, že nemám ráda jednostranně výhodné dohody? Ty si dopadneš zloděje, ale co já?" snažila se ze situace vytlouct něco pro sebe. Scott vrátil hodinky a navrch přidal desetidolarovku. "Stejně nemám na výběr," zabručela Abby.
"No, to teda nemáš," zasmál se při odchodu tak protivným hlasem, že si musela odplivnout.
To jsem to dopracovala, že se takhle nechám vydírat. Co jsem komu udělala? Jak já k tomu přijdu nasazovat svůj vlastní krk pro policajta? Že se radši na všechno nevykašlu a neodjedu někam hodně daleko!
Takové myšlenky ležely Abby v hlavě. Její zamračený obličej téměř odstrašoval. Na druhou stranu věděla, že měla celkem štěstí. Detektiv Scott nebyl takový mizera, jak se a první pohled mohlo zdát. Věděl, že bez pomoci zločinců se neobejde, ale také věděl, že s nimi po dobrém nic nezmůže.
Měla namířeno do jednoho z tajných barů, kde se slézala městská spodina. Věděla už, koho tam hledat, ale neměla potuchy, zda tam ta osoba skutečně bude. Vešla do zdánlivě obyčejného vetešnictví. Ačkoliv ji prodavač znal, musela říci tajné heslo, aby ji pustil otvorem za knihovnou do baru. Vzduch tam byl zpola vydýchaný a zpola zaplněný kouřem. Přesto ihned zahlédla osobu, kterou hledala, ženu nevalné pověsti a přítelkyni Tonyho Lee, Bessie. Vypadala mírně zoufalá, to Abby situaci trochu ulehčovalo. Za Scottovu desetidolarovku a smutný pohled koupila od barmana láhev mizerné whisky a přisedla si k ní.
Bessie už byla trochu přiopilá a o to sdílnější, když zjistila, že toho do sebe může zadarmo nalít ještě víc. Zatímco jí notně přilévala, dozvěděla se Abby, že Tony dal slib, že loupeže pověsí na hřebík a odveze Bessie pryč z New Yorku, někam, kde by mohli oba klidně žít. Celé město už vědělo, že slib nedodržel.
"…vykrade další klenotnictví, zaleze do díry jako krysa a co já? Já jsem vzduch!" naříkala. "A víš, kde teď je?" ptala se Abby. Stálo ji to ještě mnoho whisky, než z ní dostala adresu, ale podařilo se jí to.
Ačkoliv opilci vždycky mluví pravdu, Abby si chtěla informaci ověřit ještě před tím, než ji předá inspektoru Scottovi, proto se vydala na místo, které jí popsala Bessie. Nevěděla přesně, co udělat, až tam dorazí, ale sám Tony jí řešení značně ulehčil. Zahlédla ho, když vychází z domu, kde se měl podle Bessie ukrývat. Sledovala ho a ačkoliv se ohlížel, nespatřil ji.
Tony došel až ke skladištím na okraji města vstoupil do jednoho z nich. Jeho pronásledovatelka si oddechla, protože to byl přece jen kus cesty a už ji bolely nohy. Opatrně skladiště obešla a našla rozbité okno. Bylo vysoko a proto si udělala podstavec z několika beden poházených kolem a stoupla si na ně. Nebylo to moc stabilní, ale když se mírně přidržovala rámu okna, stát se na nich dalo. Nahlédla dovnitř.
Tony ve skladišti nebyl sám, společnost mu dělalo několik dalších mužů. Abby je neznala osobně, ale věděla, co jsou zač. Byli to nohsledi obchodníka s pašovaným alkoholem, Itala Marioliniho, kterému se zkráceně říkalo Mario. I on byl přítomen.
"Máš to?" zeptal se stroze místo pozdravu.
"Jasně, pane. Na mě je spoleh," řekl Tony a z kapsy kabátu vytáhl veliký rudý diamant. Mario po něm natáhl ruku, ale lupič ucukl."A co moje prachy?" domáhal se odměny. Jeden z mužů mu na pokyn svého pána podal naditou papírovou obálku. Tony dal diamant zpátky do kapsy a vydal ho až po otevření obálky a kontrole bankovek, které obsahovala. "Co s tím kamenem provedete? Ptám se jen tak čistě ze zájmu."
"Necháme si udělat několik duplikátů, budeme je vydávat za originál a prodáme," odpověděl Mario jako by se nechumelilo a strčil ruce do kapes.
"A já blázen si myslel, že ho chcete čistě pro svoje potěšení," zasmál se Tony.
"Vlastně bych ti to vůbec neměl říkat, ostatně už teď jsi pro mě nebezpečný, pokud tě policie chytí, můžeš je dovést ke mně," uvažoval obchodník nahlas.
"Nebojte se, dneska v noci vypadnu z New Yorku a nikdo tady už o mně neuslyší. Komu vlastně chcete tu prácičku svěřit? Pořádného padělatele abyste v tomhle městě pohledali."
"Divil by ses, udělá to-" Mario jméno řekl, ale přehlušil ho výstřel z pistole, kterou vytáhl z kapsy. Tony se skácel k zemi a rukama se držel za krvácející břicho. Muž, který mu před chvílí dal obálku s penězi mu ji zase vytáhl z bezvládných rukou. Abby si musela rukama zacpat pusu, aby nevykřikla, ale tím ztratila stabilitu a zřítila se spolu s krabicemi na chodník. Praštila se do hlavy a cítila v ní dunění, ale i přesto slyšela Maria, jak křičí na své muže, ať se jdou podívat, co se stalo.
Věděla, že jí nezbývá moc času a rozběhla se pryč. Vracela se stejnou cestou, kterou sem přišla, když sledovala Tonyho. Příliš nevnímala, co Mariovi muži křičí, ale byla si téměř jistá, že zaslechla své jméno a také několik výstřelů. Utíkala, co jí nohy stačily a věděla přesně, že teď najde pomoc jen na jediném místě.
"Jak jsi, sakra, zjistila, kde bydlím?" ptal se překvapeně detektiv Scott, když se mu vecpala do bytu.
"Vím toho hodně," zmohla se udýchaná a vyděšená Abby jen na strohou odpověď.
"Už víš, kde se schovává Tony?"
"Dokonce i vím, kde ho zabili."
"Zabili?" vyhrkl detektiv překvapeně.
"Zabili, zamordovali, odbouchli, odkrouhli,…prostě je tuhej," řekla Abby a vypověděla mu všechno, co se stalo od té chvíle, kdy ji zanechal v postranní uličce. "Určitě mě poznali, musíš mě někam schovat, jinak půjdu brzo za Tonym." zakončila své vyprávění.
"Schovat, to se ti lehko řekne, ale kam?"
"To je mi jedno, klidně i do cvokárny, prostě někam, kde mě nenajdou."
"Tady to nejde, ale možná bych o něčem věděl," řekl Scott po krátkém přemýšlení, vzal si kabát a klobouk a odvedl ji ke svému vozu.
Nejeli dlouho a Abby to ani nevnímala. Když auto zastavilo, vystoupili před poměrně honosným domem. Detektiv ji dovedl k bytu v druhém patře a zazvonil. Otevřela mladá žena s rozcuchanými červenými vlasy a v županu.
"Co se děje, Jacku?" zeptala se.
"Mary, potřebuji pomoc. Můžeme dál?"
"Pojďte," odpověděla žena a trochu podezřívavě si Abby prohlížela.
"Představím vás. Moje sestra Mary, Abby Powellová," neodpustil si Scott oficiality, když stáli v obývacím pokoji.
"Co tedy potřebuješ?" zeptala se Mary.
"Abby je důležitá svědkyně a musím ji schovat někde, kde ji nevypátrají. Neznám lepší místo, než tvůj byt."
"Mám ti dělat chůvu? Zbláznil ses? Jenom tak mi vpadneš do bytu a nasadíš mi sem kdo ví koho! Nezapomínej, že nejsem doma pořád! Taky musím pracovat, co když mi tu něco ukradne a zmizí?" rozkřikla se Mary na svého bratra a znovu se podezřívavě podívala na Abby. Ta se od ní uraženě odvrátila, ale hned se zase otočila zpátky a spustila z plných plic: "Vážená dámo, vy si myslíte, že je člověk lump beze cti jenom podle toho, jak vypadá? Já vím, vypadám chudě a přiznám se vám, opravdu jsem zlodějka. Jsem kapsářka, ale lidi obírám jenom proto, abych mohla přežít. Víte, co to je, tři dny nejíst? Já to vím a zažila jsem to nejednou! A tenhle život jsem si dobrovolně nevybrala, to mi teda věřte! Pluli jsme sem s tátou za lepším životem, ale dorazila jsem sem jenom já. Na záchraným člunu jen s několika cizími lidmi, co se taky zachránili! Sama a bez prostředků, co mi podle vás tedy zbývalo? A teď po mně jde banda zabijáků a vy mi nechcete pomoct jenom kvůli tomu jak vypadám? Měla byste se stydět! Jestli mě tu nechcete, klidně si tu dál opatrujte ty vaše tretky, ale až se dočtete, že našli mrtvolu mladý holky někde v temný uličce nebo v Hudsonu, budete aspoň vědět, čí je to vina!" křičela a vzteky jí vyhrkly slzy. Pláč nemohla zastavit a třásla se po celém těle.
"Promiň, nechtěla jsem tě urazit," omlouvala se Mary, když viděla, co způsobila. Ta dívka určitě nebyla zlá nebo zlomyslná, jen vyděšená a zoufalá. "Počkej, něco ti přinesu, aby se ti ulevilo. A posaď se," řekla ještě a na chvíli odběhla. Když se vrátila, vložila Abby do ruky sklenici s průhlednou tekutinou se slovy, že to pomůže. Měla pravdu, mladou návštěvnici to uklidnilo. Zanechali ji tedy chvíli samotnou a odešli se radit do kuchyně.
"Co v tom bylo?" zeptal se detektiv zvědavě.
"No, gin," odpověděla mu prostě jeho sestra a mírně se usmála. "Jak dlouho tu potřebuje zůstat?"
"Těžko říct. Pro toho člověka, který po ji chce zabít, nepracuje moc lidí, ale bude mi chvíli trvat, než je všechny dostanu za mříže. Do té doby v bezpečí nebude."
"Dny? Týdny? Měsíce?"
"To vážně neodhadnu, ale snad to bude co nejdřív. Zkusím najít toho padělatele, možná se mi podaří zatknout celou tu bandu při předávce."
"Dobře, nechám ji tady, jak dlouho to bude potřeba."
Detektiv byl rád, že se mu Abby podařilo ukrýt. Když ale opouštěl sestřin byt, měl o ni přece jen obavy. Mary byla majitelka jednoho kabaretu a měla proto ve zvyku přetvářet dívky k obrazu svému a Scott si nebyl jistý, že se to Abby bude líbit, ale teď už se stejně nedalo couvnout.
Druhý den si na stanici nechal sepsat seznam všech známých padělatelů a další den strávil jejich vyslýcháním, ale k ničemu to nevedlo. Všichni se dušovali, že s Mariolinim nikdy nemluvili a o ztraceném diamantu ani neslyšeli. Detektiv se proto rozhodl, že půjde ještě jednou vyslechnout Abbyino vyprávění. Věděl, že jméno padělatele neslyšela, ale doufal, že se mezitím třeba rozvzpomněla.
Když zazvonil u dveří sestřina bytu, chvíli trvalo, než mu přišla otevřít. Vstoupil do obývacího pokoje a spatřil Abby, jak sedí na zemi se široce rozkročenýma nohama a střidavě se naklání na jednu a v zápětí na druhou stranu. Mary jí v tom pomáhala a přitlačovala ji ještě více k podlaze.
"Co to tady vyvádíte?" zeptal se.
"Počkej, hned ti to vysvětlím," odpověděla jeho sestra a zatáhla ho do předsíně.
"Co mi to děláš? Máš jí hlídat, ne zmrzačit!" vztekal se Jack.
"To není mrzačení, může jí to jen prospět. Ten den, kdy jsi ji přivedl jsem si řekla, že musí být hladová, tak jsem pustila gramofon, aby se nenudila a šla jsem jí udělat něco k jídlu. Když jsem se vrátila, tak v obýváku tančila na tu hudbu z gramofonu. Říkám ti, na to, že ji to nikdy nikdo neučil, se pohybovala moc dobře. Má talent, a tak jsem jí udělala nabídku. Zkusím, jestli by z ní skutečně mohla být dobrá tanečnice a pokud ano, může pracovat u mě v kabaretu."
"A ona souhlasí s tím, že bude tvoje cvičená opice?" zeptal se Scott skepticky. Mary ho praštila pěstí do ramene.
"Souhlasí s tím, že bude mít práci a střechu nad hlavou." "A tohle všechno zahrnuje i to, že jí zlámeš všechny kosti v těle?"
"Není to nebezpečné, neboj se. A i když ji to bolí, snaží se, měl bys vidět ten zápal v jejích očích."
"Dobře, dělej si s ní, co chceš, ale teď s ní musím mluvit," řekl Jack a vrátil se do obýváku.
"Abby, vyslýchal jsem všechny padělatele, které známe, ale k ničemu to nevedlo. Chci se tě zeptat, jestli sis náhodou nevybavila jméno člověka, co má udělat duplikáty toho diamantu."
"Těžko, když ho Mario vyslovil, zazněl výstřel. Ukaž mi ta jména. Richardson, Edwards, Hill, Young, Buttler, Russel. To jméno bylo krátké, Richardsona můžeme vyloučit…" uvažovala, zatímco jí Mary zase začala natahovat tělo na všechny možné strany. "Prosímtě, kdo ten seznam sestavoval? Vždyť Buttler je padělatel peněz a Young zase obrazů."
"To víš, policie," povzdychl si detektiv.
"Zbývají Russel a Hill. Ti dělají padělané šperky. Ale těžko říci, který z těch dvou to má být. Russel….Hill….Russel….Hill,"přeříkávala si Abby jména a snažila si vybavit ten okamžik, kdy zazněl výstřel. Scott náhle vytáhl služební pistoli, vystřelil a při tom vyslovil jedno z jmen. Mary okamžitě začala křičet, že asi přišel o rozum, když jí takhle děsí sousedy a demoluje byt a Jack se okamžitě ohrazoval, že si schválně vzal slepé náboje a chtěl ještě ve své obhajobě pokračovat, když ho Abby náhle přerušila: "To je ono! To je to jméno! Co jsi řekl?"
"Russel."
"To je on! Určitě!"
Thomas Russel seděl ve výslechové místnosti a nervózně se ošíval. Měl k tomu důvod, protože detektiv Scott, který seděl proti němu, už na něj několik minut zíral a neřekl ani slovo.
"Kdy máš Mariolinimu předat ty falzifikáty?" zeptal se nakonec.
"Jaké falzifikáty? O žádných nevím!" začal se Russel obhajovat. Detektiv vzal do ruky plátěný pytlík a na stůl před sebou vysypal pět červených drahokamů a navrch přidal ještě šestý za dalšího pytlíku, ten pravý.
"Vážně?" zeptal se. "To je ale v tom případě zvláštní, že jsme je našli zrovna v tvé dílně."
Russel sklopil oči a mlčel. "Podívej, Mario už zabil Tonyho Lee, který ten drahokam ukradl a vyloupl ho z brože, do které byl zasazen. Pokud budeš mlčet, budeme si tě tu muset nechat, on na to přijde a taky tě zabije. Nebo mi teď řekneš, kdy a kde mu máš to zboží předat, my ho zatkneme přímo na místě a nebudeš se muset ničeho bát."
"No dobře. Mám mu to předat dneska večer v jednom skladišti na okraji města. Přesně v sedm." "Zdá se, že to tam má Mario skutečně rád," zasmál se polohlasně detektiv a začal s Russelem promýšlet detaily.
Večer šlo všechno rychle a jako na drátkách. Marioliniho i s jeho bandou zatkli přesně v okamžiku, kdy si od Russela přebíral falešné diamanty. Jak detektiv Scott předpokládal, v kapse měl připravenou pistoli, aby se mohl zbavit dalšího nepohodlného svědka.
"Už jsi v bezpečí, celá jeho banda je za mřížemi, můžeš být klidná," říkal Scott Abby, když jí popisoval, jak probíhalo zatýkání.
"Jen mi nejde do hlavy, co to Maria napadlo, že se najednou dal na podvody. Je to přece obchodník s pašovaným alkoholem." uvažovala.
"To je snadné. Zákon o zákazu alkoholu bude nejspíš zrušen a tím by přišel o živobytí. Musel si najít něco jiného, ale podle mě se mu to moc nevydařilo. A co ty a tanec? Dává ti Mary nějakou naději?"
"Prý musím zesílit, protože jsem moc pohublá a čeká mě ještě spousta dřiny, ale do kabaretu mě přijme."
"A bude se ti tam líbit? Je to úplně jiný život."
"Všechno je lepší, než život na ulici. Ale určitě se mi tam líbit bude. Občas jsem se tajně dostala do nějakého kabaretu a dívala se na představení. Je to úžasný svět." říkala Abby a už si představovala, jak ve třpytivém kostýmu baví davy nadšených diváků.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 fonax fonax | Web | 18. června 2010 v 21:26 | Reagovat

Kiki, to je úúúžasný. Perfektní. Snad nejltpšé, co jsem od tebe četla.

2 MrB14ck MrB14ck | 5. července 2010 v 22:42 | Reagovat

moc hezký
Sice to není úplně můj šálek kávy, ale napsáno to je precizně...
Začetl jsem se do toho hned a na konci mě až mrzelo že to je jenom povídka...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama