Vítejte na mém blogu, kde publikuji svoji vlastní literární tvorbu. Prosím všechny návštěvníky o komentář

Doris

6. března 2010 v 12:49 | Kristýna |  Další povídky
Tahle povídka vznikla původně pouze pro účely seminární práce z dějepisu na téma Holocaust, ale po několika úpravách a důkladném zvážení jsem usoudila, že může i mezi lidi :-)
Vyrazila jsem tam tehdy hned po vyučování. Ingeborg už několik dní nebyla ve škole kvůli nemoci a profesor jí po mně poslal nějaké knihy. Ani trochu se mi tam nechtělo, ale neměla jsem na výběr. Ingeborg i její rodiče se vždycky chovali hrozně povýšeně, pořád na někoho pořvávali tou svojí ošklivou tvrdou řečí a co víc, bydleli v bytě, který dříve patřil rodičům Doris, mojí nejlepší kamarádky.
Zazvonila jsem u jejich dveří, otevřela mi služebná.
"Co chceš?" křikla na mě místo pozdravu.
"Nesu Ingeborg tyhle knížky, posílá jí je pan profesor." odpověděla jsem.
"Wer ist das?" ozval se z bytu další hlas, hlas Ingeborginy matky.
"Ein Mädchen." odpověděla ta služebná. Paní Weber se objevila záhy a odstrčila ji ode dveří. Kdyby někdo chtěl namalovat, jak vypadá typický příslušník té jejich "čisté rasy", byla by to ona. Měla světlé vlasy stažené do drdolu a pronikavé modré oči, kůži neměla světlou, spíše takovou zašedlou. To, co měla na sobě, by se dalo popsat jako uniforma bez odznaků hodnosti. Působila hrozivě, ale zároveň i tak strašně mužským dojmem, až to bylo i směšné.
"Co chceš?" proletěla kolem mě znovu ta stejná otázka, jejíž tvrdý německý přízvuk rozechvíval vzduch.
"Knížky k povinné četbě, pan profesor je Ingeborg posílá." pronesla jsem stejnou odpověď a jako důkaz jsem jí ty knížky ukázala. Vzala, nebo spíše vytrhla mi je z rukou a zabouchla mi dveře před nosem.
"Kruci, co si asi o sobě myslí?" ptala jsem se sama sebe cestou domů.
Co je na nich tak zvláštního, že se cítí nad všemi tak nadřazení? Ten jejich jazyk? Zní jako nadávky, skoro se nedá naučit a postrádá jakoukoliv melodičnost. Blond vlasy a modré oči? Vždyť vypadají, jako by je někdo vymáchal v jílu! A ostatně, ten jejich "Führer", který se na mě každý den mračí ze své fotografie ve škole, nemá vlasy a oči o nic světlejší, než je podrážka mých bot. A že se jim podařilo dobýt skoro celou Evropu? Tak se jich nejdřív všichni báli, ale to už je také minulostí. Z jedné strany spojenci, z druhé strany Sověti, oni tu jejich slavnou válku projedou!
Bylo mi líto, že nemám nikoho, s kým bych se o tyhle úvahy podělila. Když jsem se jednou doma zeptala, co je na Němcích vlastně tak úžasného, že je musíme poslouchat, maminka mi zacpala pusu a zakřikla mě, ať už takhle nikdy nemluvím, že to není bezpečné. Kdyby tady byla Doris, ta by se mnou určitě souhlasila. Když začala válka, to ještě směli Židé do bia, jak strašně rády jsme při filmovém týdeníku s ostatními šoupaly nohama. Ach, Doris, to byla bojovnice. I ty všemožné zákazy, které si na ně Němci vymýšleli, vždycky dokázala tak nějak zlehčit. I ty nejtěžší situace vždycky brala s humorem. Kde jí teď mohl být konec? Poslední, co jsem o ní v té době věděla bylo, že odjela transportem do Terezína. Bála jsem se o ní, ale říkala mi, že to nemá smysl, že se vrátí.
Když jsem dorazila domů, pořád jsem na ni myslela. U dveří jsem se zběžně podívala na kalendář, bylo 30. října 1944.
Ani ne o rok později jsme se už mohli radovat - válka skončila. Už nikde nevisely hákové kříže, nikde nebyly vidět německé nápisy. Prahou projížděly sovětské tanky. Byli jsme rádi, že jsou tu a že vyhání Němce, ale tatínek řekl jednu větu, na kterou nezapomenu: "Ani ti nám nepřinesou nic dobrého."
Na veřejnost se konečně dostaly zprávy o tom, kam Židé ve skutečnosti odjižděli. Dozvěděli jsme se, že byli posíláni do plynových komor a ti, co nebyli zavražděni tam, prý po osvobození hromadně umírali na tyfus. Naděje, že Doris ještě někdy uvidím, mě pomalu opouštěla.
Ingeborg a celá její rodina se i se svou uraženou pýchou musela odporoučet zpátky do Německa. Měla jsem velký pocit zadostiučinění, nebylo to však to, co mi udělalo největší radost.
Koncem srpna 1945 chvíli před polednem někdo zazvonil. Otevřela jsem a nemohla jsem ani věřit vlastním očím. Přede mnou stála Doris. Z jejích krásných hustých černých vlasů, které jsem jí vždycky tak záviděla, jí na hlavě zůstalo jen takové tmavé chmýří, v obličeji byla pobledlá a pohublá, ale byla to ona a byla naživu. Když jsem se vzpamatovala z toho překvapení, drapla jsem ji do náručí a z očí mi vyhrkly slzy. Trvalo snad několik minut, než jsem si mohla být jistá, že to není jen přelud a než jsem ji pustila. Okamžitě jsem ji pozvala dál.
Maminka byla také nesmírně ráda, že ji vidí, její přivítání ale nebylo tak bouřlivé jako to moje. Nabídla ji oběd a dala nám oběma na talíř porci nudlí s mákem. Přemluvila jsem Doris, aby mi řekla o všem, co se s ní dělo od jejího odjezdu. Po chvíli jsem toho ale litovala, protože se mi zdálo, že se mi neježí hrůzou jenom vlasy na hlavě, ale i ty nudle na talíři.
Potom, co odjela z Prahy byla dlouho v ghettu v Terezíně. Když mi vyprávěla o tom, jak vzácné pro ně bylo jídlo, místo na spaní a jakékoliv topivo, styděla jsem se za to, že jsem celou válku měla plný žaludek, teplé oblečení a že v našich kamnech bylo vždycky dost uhlí. Povídala mi o špíně, vších, zkaženém vzduchu i o tom, jak se Němci snažili oklamat Červený kříž, když Terezín zkrášlovali.
"Musí se jim nechat, že to měli promyšlený. Kdyby si to uměli takhle uspořádat i v hlavě, vůbec by Hitlera nevolili a celá tahle hrůza nemusela nastat," povídala Doris. Jak se zdálo, o ten její nadhled ji nedokázali připravit ani SS-mani, "Tenkrát začali posílat na Východ všechny, kdo se jim nehodil do krámu. Nemocné a staré lidi, tátu s mámou mi odvezli taky," řekla a v očích se jí mihlo zoufalství. Pak dál povídala o tom, jak se natíraly fasády domů, jak se zřizovala kavárna, obchody a dětské hřiště.
Potom, co delegace Červeného kříže zase odjela, začaly Terezín zase opouštět transporty na Východ, v jednom z nich byla i Doris. Jejich vlak měl namířeno do Osvětimi, dorazili tam třicátého října 1944, ve stejný den, kdy jsem šla k Ingeborg domů a myslela jsem na to, co se s Doris asi právě děje.
"Pamatuješ na Arna?" zeptala se mě. Arno, Arno, kdo to sakra je? pátrala jsem v paměti. Počkat! No ovšem, Arno!
"To je tvůj bratranec, ne?"
"Ano, to je on. Neuvěříš tomu, jak se vyhnul plynu. Nějací dva oficíři se nejspíš nudili, tak ho vzali a normálně ho ukřižovali na stěně jednoho z těch baráků, ve kterých tam spali. Já vím, taky jsem se takhle tvářila, když mi to pak vyprávěl," komentovala můj vyděšený výraz, "A jak ho přibili hřeby na tu zeď, tak se mu do těch rukou dostala infekce. Ale strašná, prý mu ruce zčernaly až někam k ramenům. No a doktoři si při selekcích vždycky řekli, že je pro něj škody plynu, protože stejně umře sám a představ si, že on to přežil. Asi šáhnul do plísně nebo do pavučiny, to nikdo neví, ale ta infekce se ho pustila."
Pak ještě ve vyprávění pokračovala. Mluvila o hladu, ponižování, mučení a všudypřítomné smrti. Ani jsem nedokázala uvěřit tomu, že to skutečně všechno přežila.
Její bojovnická povaha ji nenechala, aby se usadila a vedla spokojený život. Odjela do Anglie a dala se na pronásledování bývalých nacistů. Řekla mi, že ti lidé musí pykat za to, co spáchali a že to, co se dělo jí, její rodině a miliónům dalších se už nikdy nesmí opakovat. A já s ní souhlasím. Z touhy člověka vládnout vzešlo utrpení a to už se nesmí stát znovu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama