Vítejte na mém blogu, kde publikuji svoji vlastní literární tvorbu. Prosím všechny návštěvníky o komentář

(Ne)standartní školní den 2

1. února 2010 v 10:36 | Kristýna |  Ze života
Říká se, že druhý díl může být o hodně lepší, než ten první, nebo tomu prvnímu nesahá ani po kotníky. Nuže, kostky jsou vrženy, přeji pěkné počtení.
P.S.: Matematickým fanatikům se omlouvám - to matematické vyjádření není napsané správně, ale nějak mi nestačila znaková sada.


Zvoní budík. Zamáčknu ho a z hrůzou si uvědomím, že je pátek. Ještě před rokem jsem měla pátky docela ráda, ale letos je nesnáším. Nemalou zásluhu na tom mají první dvě hodiny tělocviku, protože já nejsem právě fanouškem tohoto předmětu.
Jedu tramvají, tentokrát dál, než obvykle. Už několik týdnů se tělocvik neodehrává u nás v tělocvičně. Oni nám ji nově vymalovali, máme nové dřevěné obložení i nové nalakované parkety se znakem naší školy a biskupství, po osmnácti letech tam umyli okna a nejspíš proto teď jezdíme do jiné haly.
Tramvaj zastavila, já vystupuji. Když slyším za sebou hlasy žáků základní školy, jak si stěžují, že napsali už druhý opravný test z chemie na názvosloví solí zase na pětku, vzpomenu si na naši chemii a naše názvosloví a v duchu se směji.
Před halou už stojí několik mých spolužaček a i spolužáci s jejich učitelem. Trochu jim závidíme. Naše tělocvikářka se jejich učitele bojí, takže mu vždycky ve všem ustoupí a navíc on má kluky rád, takže můžou dělat v podstatě cokoliv, co by chtěli. My musíme dělat všechno, co tu ženskou napadne, právě dnes ji napadl volejbal. Na parkoviště před budovou dorazilo její auto. Připojuje se k nám a celý náš houf vchází dovnitř. Dostáváme klíče od šatny a jdeme se převléct.
Jdeme do haly, učitelce to trvá déle. Máme jít napřed a "rozpinkat se" s míči, které nám dala. Holkám to jde vesměs dobře, já s tím stále zápasím. Ať dělám, co dělám, nikdy do toho nedokážu plácnout tak, jak bych měla a vždycky si akorát málem zpřelámu prsty. "Děvčátka! Děvčátka!" žene se k nám profesorka (jen tak mimochodem, většině těch "děvčátek" už je osmnáct). "Děvčátka, malér! Já jsem zapomněla ve škole síť! A ani tu nemají žádnou na půjčení!" říká nám se zoufalým výrazem. Ano! Ano! Ano! Mám z toho radost a ta ještě vzrůstá, když nám profesorka s povzdechem povolí hrát celý zbytek času basket. Já sice vážně nejsem zapálenec do sportu a kvůli astmatu ani nemůžu pořádně běhat, ale všechno je lepší, než stát na místě, čekat až k vám doletí míč a když k vám náhodou přiletí a vy ho náhodou odrazíte, tak ještě poslouchat, že to děláte špatně.
Zhruba hodinu hrajeme tedy basket, pak se vracíme do šatny a do školy jdeme jako vždy po vlastní ose. Taky máme do školy zpátky odnést míče, které nám svěřila tělocvikářka.
Ty míče mi byl čert dlužný. Už jsem ve škole, začíná nám dějepis a já si mnu oteklý ret. Spolužák si totiž o přestávce s jedním z míčů házel o zeď, ten s odrazil jinam, než měl, trefil mě do brady a já jsem se hryzla. Nic mi není, za pár minut to sroste, ale tohle se stane vždycky jenom mě. A ještě víc mě dostal jeho komentář: "Žádnou krev nevidím, je to dobrý."
Dějepisář zápasí se židlí. Kluci mu ji vyšroubovali úplně nahoru, takže když si sedl, břicho se mu opíralo akorát o desku katedry a to nevypadalo esteticky moc dobře. Když se mu podaří zápas vyhrát a zapíše do třídnice, začíná s výkladem. Upřímně řečeno, revoluce 1848 se mi nikdy nezdála jako příliš zajímavé téma, ale on to nepodává tak, jako ostatní učitelé. Neříká nám suchá fakta, ale vtáhne nás do děje. Sám ze sebe udělá Františka Palackého, z nás udělá radikální hnutí a následně nám vyčítá, že kvůli nám byla revoluce krvavou záležitostí, zatímco on chtěl vyjednávat. Během tohoto kritizování po nás navíc hází křídy, zabavuje naše věci a chodí ven na chodbu poschovávat je. Je to docela zábavná hodina, navzdory tomu moje sousedka spí. Probudím ji, až když učitel odchází, tedy vlastně doslova utíká před mými spolužačkami, které se ho chtějí zeptat na podrobnosti ohledně seminární práce. Obě se vrací do třídy se slovy: "On nám zdrhnul!"
Velká přestávka probíhá jako obvykle. Kluci jezdí po chodbě na Karin, koze vyřazené nejspíš z nějaké tělocvičny, která má na nohou přišroubované lyže. Náš chemikář tuto činnost komentuje slovy: "No, Hájku, na tohle tě užije, ale co je to krevní plazma, ty blbe, to nevíš!" Ach, ano. Naše učitelka biologie se zase ve sborovně chlubila svými žáky. Těžko říct, co tím sleduje. Hájka zkoušela už třikrát, ale nikdy z něj moc informací nevyždímala. Perlou jejích zkoušení je nejspíš věta: "Tak bychom se podívali řekněme na cranium.", načež Hájek suverénně odpověděl: "A to má bejt jako co?"
Začíná matematika. Učitelka si sedá a zamyšleně kouká na nás stojící. "Proč se vlastně na začátku hodiny stoupá?" ptá se nakonec. Ach, bože, tato dáma byla skutečně předurčena pro kariéru pedagoga. Někdo v přední lavici jí zřejmě podává vysvětlení. "Jo, to je pozdrav, jo?"konstatuje nakonec. "Tak si napište do sešitu nadpis limita posloupnosti." Děsí mě už ten název. Definitivně se přestávám snažit soustředit se, když nám přes celou tabuli napíše tohle:

lim an = aV ε>0;Vn ≥ n0:|an-a|< ε

Tak v tomhle teda nejedu. Vypínám, mějte se tu pěkně. Vracím se do reality až s učitelčiným odchodem..
Další hodina - psychologie. Vchází učitelka. Při chůzi se kolébá (nebo kulhá?), vlasy má beztvaré a rozcuchané, nosí takovou urousanou modrou mikinu a žvýká. Probíráme myšlení. Výklad je zběsile rychlý, hlasitý a plný výrazů jako: "Zavři tam už tu klapačku!", "Dávej pozor! Co to tam žereš?" , "Pište rychlejš, já chci dneska vypadnout dřív!" a "Ty seš dneska nějakej nebezpečně krásnej, ty ses učesal?". To je prosím naše učitelka češtiny, psychologie a výchovná poradkyně à la reál. Opouští třídu o pět minut dříve se slovy: "Du pryč.".
Poslední hodina, literatura. Přesunujeme se do učebny, jako vždy tam páchne nové lino. Profesorka přichází o čtvrt hodiny déle, těžce si sedne a pronese větu: "Ježiš, mně se dneska nechce učit." Chvilku se přehrabuje ve věcech na stole a pak nám přes počítač promítá Řecké báje pro střední školy. Animace celkem ujde, dialogy dost slabé, ale pořád je to lepší, než poslouchat o Anně proletářce. Teprve u pověsti o Echó, ve chvíli kdy Narcis žbluňkne do vody, zazní úchvatná melodie pátečního zvonění po poslední hodině. Všichni opět mizíme rychlostí blesku. Máme totiž před sebou téměř 58 hodin volna a o ty se se školou nehodláme dělit.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 helebux helebux | Web | 3. února 2010 v 12:48 | Reagovat

Teda, Kiki, tak to se vážně povedlo. Snad jesště lepší než první díl! Vážně! Je to výborný! Jen tak dál!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama