Vítejte na mém blogu, kde publikuji svoji vlastní literární tvorbu. Prosím všechny návštěvníky o komentář

Čí vina?

1. října 2009 v 18:21 | Kristýna |  Další povídky
Nemocniční pokoj. Je zařízený sice pro tři osoby, ale teď leží na posteli jenom jedna. Muž kolem třiceti, na sobě nemocniční pyžamo a levou nohu až po pánev v sádře. Vchází doktor.
"Prosímtě, Vašku, řekni mi, cos to proboha vyváděl," spustí hned ve dveřích na pacienta, svého známého.
"Taky tě rád vidím," odpoví rozmrzele Václav.
"Taky už jsme se vidět nemuseli. Teď mi řekni, cos dělal."
"Pospíchal jsem do práce, protože jsem zaspal," řekl Václav stylem, jako když teenager mluví s rodiči.
"A ani ses nerozhlídl? To auto tě mohlo zabít!" pokračoval doktor v kázání.
"Jelo pomalu, jsou tam zpomalovače,"
"Aspoň, že tak. Mohlo to být horší, takhle máš jenom tříštivou frakturu femuru."
"Milane, já jsem strojní inženýr, mluv na mě jako člověk."
"Dobře, máš stehenní kost na kaši," uchýlil se Milan k neodbornému výrazu. "Příště ale dávej pozor."
"To nebyla tak úplně moje vina. Přes ten přechod bych tak nepospíchal, kdyby mi nepřestal fungovat budík."
"Proč? Vybily se ti baterky?"
"Ne, je elektrický. Jestli jsem si to domyslel dobře, tak Franta, můj drahý spolubydlící, vstal jako vždycky hodinu přede mnou, nějak zapomněl vypojit holicí strojek a vypustit vodu z umyvadla, strojek tam spadnul a vyhodil pojistky." vysvětloval Václav.
"Takže tím chceš říct, že je to všechno Frantova vina?" zeptal se doktor pochybovačně.
"De facto jo, ale ono to jde ještě dál. On ten strojek nade mnou vyhrál v sázce."
"A vina je zpátky u tebe, nemáš se sázet."
"To byl jeho nápad. Měl mít narozeniny a já jsem byl přesvědčený, že na ně jeho sestra zase zapomene. Byla to celkem rozumná úvaha, znáš přece Týnu, ne?" zeptal se Milana. Ten musel souhlasit, protože Týnina schopnost zapomenout na cokoliv byla obdivuhodná.
"No a on zase tvrdil, že si vzpomene a pořád jsme se nemohli dohodnout, tak se se mnou nakonec vsadil. Když vyhraje, koupím mu holicí strojek, kdybych vyhrál já, dostal bych sud piva."
"A Týna si na ty narozeniny vzpomněla," dokončil Milan Václavovu myšlenku.
"Nevzpomněla by si, kdyby jí to Katka omylem nepřipomněla," řekl Václav mrzutě. "Půjčila jí svůj diář."
"Co by dělala Týna s Katčiným diářem."
"Dostala nový mobil a novou SIMku a potřebovala si přepsat čísla. Katka si totiž píše čísla do mobilu i do diáře. A jak se v něm Týna přehrabovala, našla tam zapsáno, kdy má Franta narozeniny."
"Takže vina padá z Franty na Katku?"
"Ne tak úplně. Týna by nepřišla o mobil, kdyby se nerozešla. Její kluk byl parchant a podváděl jí. Franta to věděl, ale mohl do Týny hučet, jak chtěl, ale nevěřila mu. Víš, že zamilovaný holce není pomoci. Tak ho začal špehovat a nafotil ho s cizí ženskou. Pak ty fotky ukázal Týně. Ona tomu chlapovi vyházela věci z okna a když jí volal a snažil se to "vysvětlit", tak ten mobil vzteky roztřískla o zem."
"Fajn, takže za to může ten kluk?"
"Asi jo. To je neuvěřitelný. Zlomil jsem si nohu kvůli tomu, že Týnu podváděl její přítel." zasmál se situaci Vašek.
"To rozhodně," souhlasil s ním Milan. "Jak se Franta vlastně dozvěděl, že jí podvádí?"
"Šel do obchodu s košilemi, kde nikdy před tím nebyl, spletl si dveře a vlezl místo toho do baru. A tam ho zahlídl s někým jiným."
"Proč šel do obchodu, který neznal?" divil se Milan.
"Měl důležité jednání a polil si košili kafem. Úplně celou. Potřeboval radu, kde narychlo sežene novou, tak mi zavolal a já jsem mu doporučil tamten obchod."
"Moment, to nás ale tak trochu přivádí zpátky na začátek, ne?" řekl Milan.
"Počkej, vždyť ty máš pravdu," řekl udiveně Vašek a položil si ruku na čelo, "Kdybych Frantovi nedoporučil ten obchod, nezjistil by, že jeho sestru podvádí přítel, nepředal by jí usvědčující fotky, Týna by si vzteky nerozbila mobil, nevrtala by se Klatce v diáři, nevzpomněla by si na Frantovy narozeniny, já bych nemusel kupovat ten holicí strojek, Franta by jím nevyhodil pojistky, mně by se nevypnul budík, nezaspal bych a neporazilo by mě auto," opakoval si sled událostí.
"Wow, člověk někomu doporučí obchod s košilemi a málem kvůli tomu umře. To zní hrozně, co?" řekl zamyšleně Milan. "No nic, nejsi můj jediný pacient, už musím jít. Koukej se uzdravit a nikomu už radši neříkej, kde si má koupit košili." zasmál se ještě ve dveřích a odešel.
Za několik hodin mu zazvonil telefon. Volal mu jeden kamarád.
"Ahoj, prosímtě, zapomněl jsem dneska na výročí a potřebuju narychlo koupit manželce dárek. Neznáš náhodou zlatnictví poblíž Svobodovy ulice?" ozvalo se v telefonu, když ho zvedl.
Milan jedno znal, ale radši odpověděl: "Ehm, promiň, neznám."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 helebux helebux | Web | 26. října 2009 v 21:57 | Reagovat

Ta přírodovědná větev tě poznamenává:-D Ale, je to pěkný. Teda dost složitý, to jo, ale vydařilo se:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama