Vítejte na mém blogu, kde publikuji svoji vlastní literární tvorbu. Prosím všechny návštěvníky o komentář

Povídky předsvatební noci 7.část

5. září 2009 v 15:26 | Kristýna |  Román Povídky předsvatební noci
Ozvalo se zaklepání, Blanka zaklepala podle plánu a dostala stejnou odpověď.
Vytáhla závoru, otevřela dveře a pustila dovnitř Jošta s Bartolomějem.
"Tak povídej! Jak to dopadlo?" zeptala se Jošta, ani nedovřela dveře.
"Tvrz jsme nedobili, ani nevypálili. Varovala jsi Mikuláše včas," řekl Jošt. Blanka si oddychla. "Ale stalo se něco jiného. Tu jeho dceru, víš tu malou," upřesnil Jošt a Blanka zakývala hlavou. " Asi ji nedostali za hradby včas. Každopádně ji Adam unesl. Zamkl ji do komory ve své ložnici,"
"Ale co s ní chce dělat?" zeptal se Bartoloměj.
"Asi bude chtít po pánu Mikulášovi výkupné," zamyslel se Jošt.
"Musíme jí pomoci. Nemůžeme ji tady takhle nechat," řekla Blanka.
"Ale jak to chceš udělat?" zeptal se pochybovačně Bartoloměj.
"To je jedno. My už něco vymyslíme. Nedovolím, aby tomu dítěti ublížil nějaký špinavý vrah jako je Adam," řekla Blanka, ale něco, o čem nikdo nevěděl, se jí evidentně zase vybavilo a opět se jí na tváři objevil ten vyděšený výraz. Bartoloměj s Joštem se na sebe podívali a Jošt pak řekl: "Blanko, není na čase, abys nám řekla o své minulosti? Třeba by se ti podstatně ulevilo,"
"Asi máš pravdu," řekla Blanka "Jako dítě jsem žila v malé vesnici. Měla jsem nevlastního otce a ten mě neměl moc rád, a tak jsem velkou část dne trávila schovaná na stromě. Jednou v létě, když jsem tam zase seděla a přemýšlela, se najednou objevili jezdci. Byli to lupiči. Vyplenili a vypálili celou vesnici. Mě nenašli, protože ten strom měl husté větve a neviděli mě, ale moje malá sestra před nimi chtěla utéct. Vůdce té bandy ji dohnal a když zjistil, že u sebe nemá nic cenného…"Blance selhal hlas, " …podříznul jí skoro před mýma očima!" téměř vykřikla, rozplakala se a schoulila se Bartolomějovi do náruče. On i Jošt mlčeli a nechali ji vybrečet. Když se konečně uklidnila ještě řekla: "Když pak odjeli a já měla jistotu, že jsou nadobro pryč, slezla jsem ze stromu a šla jsem k ní. V její ruce jsem našla ten prsten, co nosím,"
"A ty se bojíš, že by tu malou potkal stejný osud, viď?" zeptal se Bartoloměj. Blanka přikývla.
"Zachráníme ji. Nesmíme připustit, aby jí něco udělali," řekl Jošt.
"A máš nějaký plán?" zeptal se Bartoloměj.
"Ano. Poslouchejte mě dobře," řekl Jošt a chtěl jim vše vysvětlit, ale najednou se podíval na dveře, vstal, pomalu odstrčil závoru a otevřel dveře. Za dveřmi nikdo nebyl, ale bylo slyšet rychlé kroky.
"Někdo nás poslouchal?" zeptala se Blanka.
"Doufám, že ne. Tak poslouchejte," vyložil jim všechno Jošt, když zase zavřel a zajistil dveře.
Den na to se nic nedělo, kromě toho, že Adam z Vrchu sepisoval žádost o výkupné a všechny podmínky. Večer se jako vždy konala hostina. Adam právě seděl ve svém křesle, když se k němu náhle a bez důvodu přitulila Blanka, začala si s ním mile povídat, objímat ho a vůbec se chovala tak, jak by se v jiné situaci nechovala. Její snahu překazil až Jošt, který se vřítil do síně se zprávou, že ne tvrz táhnou cizí vojska. Adam vyskočil a poručil svým vojákům okamžitě vyrazit proti cizímu vojsku.
Jošt zůstal v síni a přikázal Halině, Johaně a Vlastě, že by bylo bezpečnější, kdyby se odebraly do svých pokojů. Všechny uposlechly a okamžitě zmizely.
"Máš to?" zeptal se Jošt Blanky, kterou Adam ve spěchu srazil na podlahu. Ta mu ukázala klíč, který Adamovi nenápadně sebrala. "Tak si pospěš. Bartoloměj čeká dole s koňmi,"
Prošli chodbou ke dveřím Adamovy ložnice, Blanka odemkla ukradeným klíčem a poslala Jošta do svého pokoje, aby vzal její věci. Vešla do místnosti a otevřela dveře do komory, kde se krčila sotva čtyřletá holčička.
"Neboj se, já ti neublížím," konejšila ji Blanka. "Pojď, dostanu tě odtud," řekla, chytla děvče za ruku a odvedla ji ven. Když byla ale na chodbě, zaslechla za sebou hlas: "Ale, ale! Snad si nemyslíš, že ji jen tak dostaneš z tvrze?" zeptal se Adam, který stál před ní. Za ním se krčil Arnošt se zlomyslným výrazem ve tváři.
"Už jsem dostala lidi z lépe hlídaných míst,"
"Tady se ti to nepovede. Arnošt vás celou dobu sledoval. Tebe, i tvé povedené přátele a řekl mi, že prý něco chystáte. S těmi vojsky to byl velmi ubohý způsob, jak odvést pozornost," zasmál se Adam a podíval se na vojáky, kteří chodbou přiváděli Jošta a Bartoloměje. "Pusť tu dívku. K ničemu by ti stejně nebyla,"
"Tobě ji nenechám. Vrátím ji jejímu otci," chytla Blanka dívku pevněji za ruku.
"Já také. Ovšem výměnou za pořádný pytel peněz. A když mi je její otec nedá, podříznu ji stejně, jako kdysi dávno jiné děvče. Myslela si, že mi uteče, ale to se šeredně mýlila. A ještě měla tu drzost, stáhnout mi z ruky můj stříbrný prsten! Byla ho škoda, ale přece ho nebudu z ruky páčit mrtvole," řekl Adam. Blanka zbledla.
"A ten prsten měl uprostřed vsazený velký černý kámen, viď?" upřesňovala si Blanka fakta.
"Ano," řekl Adam a bylo vidět, že nechápe, proč to Blanku zajímá.
"Tak to jsi byl ty! Ty jsi vyplenil naší vesnici a zavraždil mou sestru!"
"Tak to byla tvá sestra? To mě velmi těší, že se opět setkáváme,"
"Ano! Hlavně, když ji teď pomstím!" vykřikla Blanka, tasila dýku a chtěla Adama bodnout, ale ten byl rychlejší, uhnul, dýku jí sebral a přiložil na krk. Dceru Mikuláše z Olešky chytil za ruku jeden z vojáků.
"Máš poslední přání?" zeptal se Adam.
"Aby tě sebral čert!" vyštěkla Blanka a snažila se osvobodit, ale Adam ji držel pevně.
"Jak chceš," řekl a chystal se ji zabít, ale najednou mu z úst vystříkla krev a sesul se na podlahu. Za ním stál jako opařený Bartoloměj s vyděšeným výrazem a zkrvaveným mečem, který sebral jednomu z vojáků.
"Já…já ji jenom bránil," hájil se před vojáky, kteří se dívali na svého mrtvého pána.
"Čert ho vem. Byla to nestvůra," řekl jeden z vojáků a zle se podíval na Arnošta. "Tuhle zrádnou zmiji šoupněte do vězení," rozkázal ostatním a ukázal na něj prstem. Ti ho velice rádi poslechli.
"Děkujeme. Aspoň na tomhle panství přestanou lidi zbytečně umírat," řekl a odešel za ostatními vojáky.

"A jak to tedy dopadlo?" skočila Joštovi do řeči nedočkavá Marta.
"Možná bych to dořekl, kdybys mě nepřerušovala!" okřikl ji Jošt. "Dopadlo to dobře. Mikulášovi jsme vrátili jeho dceru, na Černém Vrchu se přestalo loupit a zabíjet a Blanka se pak i někde vdala a usadila se," dopověděl Jošt svůj příběh.
"A Bartoloměj?" zeptala se jeho žena.
"Věřte tomu nebo ne, ale ta role kaplana se mu tak zalíbila, že se vrátil do kláštera," odpověděl.
"A jak ses vlastně dostal na naší tvrz, když ti jí ukradl tvůj bratr?" vytasila se Marta s další otázkou.
"Když se Blanka vdala a Bartoloměj se vrátil do kláštera, jel jsem se s ním alespoň usmířit. Sotva jsem dorazil, řekli mi, že můj bratr zemřel a že mi odkázal všechen majetek. Takže to vlastně dopadlo dobře pro všechny," odpověděl její otec.
"My se tady vybavujeme a přitom bude za chvíli svítat. Musíme si jít všichni lehnout. Zítra bude svatba. Musíme být aspoň trochu svěží," řekla paní Markéta.
"Je to pravda. Zase si někdy můžeme takhle posedět,"řekl Francois a vstal a odešel z místnosti spolu s Martou.
"Jošte, stejně jsem ráda, že tě při tom válčení nikdo nezabil. Nevím, co bych teď dělala, bez tebe. Mám tě moc ráda," řekla ještě paní Markéta a zhasla svíčku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama