Vítejte na mém blogu, kde publikuji svoji vlastní literární tvorbu. Prosím všechny návštěvníky o komentář

Povídky předsvatební noci 6.část

5. září 2009 v 15:23 | Kristýna |  Román Povídky předsvatební noci
"Páni! Nevěděla jsem, že je moje matka tak chytrá, že by odhalila vraha," řekla Marta, když Markéta skončila.
"Tvoje matka je moc chytrá. A víš, že tvůj otec byl také hrdina a že zachránil mnoho životů?" řekl Francois. Marta se udiveně podívala na otce.
"Nedá se říci, že mnoho, ale když jsem se za mlada toulal po Čechách jako voják, často mě poslali, abych třeba osvobodil nějaké zajatce, nebo někoho, za koho žádali výkupné. Vlastně jeden takový příběh bych mohl vyprávět. Není dlouhý, ale má šťastný konec," pousmál se Jošt.


Byl listopad, mrzlo, nad krajinou visely špinavé mraky se sněhem a foukal silný vítr. V tomto nečase se na cestě objevili tři jezdci.
První jel Jošt, pětadvacetiletý mladík s černými vlasy, vysoký a štíhlý. Po tom, co ho starší bratr obral o dědictví po otci, měl jen dvě volby, jak naložit se svým životem. Buď jít do kláštera, nebo se stát vojákem. Zvolil druhou možnost a nikdy toho nijak zvlášť nelitoval. Momentálně neměl u nikoho stálý úvazek, tak se toulal po Čechách a hledal, kde by se uchytil.
Jezdec, který jel za ním, byl na první pohled muž. Venkovskou dívku Blanku, by člověk poznal až při podrobném zkoumání. Nikdy se jí příliš nelíbil úděl žen, a proto se převlékala za muže, schovávala své vlasy pod koženou čepici a chovala se, že nemá se ženami nic společného, protože, jak sama říkala, raději by zemřela v boji, než při porodu. Kromě toho, že byla prostého původu, o ní nikdo moc nevěděl, protože to velice tajila, ale jakmile se o jejím dětství a dospívání někdo zmínil, hned se jí v očích objevil děs a hrůza a převedla řeč na jiné téma. Protože jí nechtěli ublížit, nikdy se jí na toto téma neptal ani Jošt, ani muž, který jel na koni za ní.
Jmenoval se Bartoloměj, podle potřeby si přidával přízvisko ,bratr΄. To byla, kromě benediktýnské kutny, jedna z posledních věcí, která připomínala jeho mnišskou minulost. Přikázání mu nikdy vrásky nedělala. Ne, že by je nerespektoval, ale uměl je šikovně překroutit. Jen zabíjení nesnášel. Pokud se stalo, že se na něj někdo v hospodě vrhl, snažil se ho umravnit spíše pěstmi a po meči sahal jen v případě nejvyšší nouze. Měl štěstí, že si Jošt v zabíjení také neliboval a nechal se najímat spíše do hradní posádky, nebo pro tajné úkoly, u kterých se s krví příliš nesetkával.
"Jošte!" ozval se Blančin hlas. "Každou chvíli začne sněžit! Nemůžeme se někde utábořit?"
"Nápad k zahození to není. Už o tom taky chvilku přemýšlím. Támhle," ukázal Jošt před sebe, "se odněkud kouří. Kde je oheň, tam bude vesnice, nebo tvrz. Bude tam určitě i hospoda, tak se ubytujeme a budeme čekat, až se ty mraky vysněží," rozhodl.
"A pak zase několik dní čekat, až roztají závěje," ozval se zezadu Bartoloměj.
"Tak těch několik dní přečkáme v hospodě. Tam se ty určitě nudit nebudeš," zasmála se Blanka.
"Inu, to je taky pravda," přiznal Bartoloměj a podíval se na oblohu, odkud začaly padat velké sněhové vločky. Bylo jich pořád víc a víc až se sněžení proměnilo v solidní vánici.
"A je to tady. Jak je ta tvrz daleko?" zakřičela Blanka na Jošta, aby ji bylo přes vítr slyšet.
"Moc ne, když zrychlíme, jsme tam za chvíli," zavolal Jošt kamsi dozadu a pohnal koně do cvalu. Naštěstí měl pravdu a za chvíli zastavili před dřevěnou branou tvrze, opevněné kamennou zdí. Jošt sesedl a zabušil na bránu železným klepadlem, které tam viselo. Nikdo se neozýval, až teprve po třetím pokusu se nad branou objevila něčí hlava.
"Co chcete?" ozvalo se.
"Dostat se do vaší tvrze a vyplenit jí," odpověděl mu ironicky Jošt. "Co asi tak můžeme chtít v takové vánici? Přece dovnitř a někam se schovat,"
"Tak to řeknu hned. Počkejte, otevřu vám," zavolal dotyčný a jeho hlava zmizela. Záhy se brána otevřela. Cestovatelé vjeli dovnitř, muž u brány jim ukázal, kde je vchod do tvrze a převzal si otěže, aby koně odvedl do stáje.
V bílé tmě, kterou způsobila vánice chvíli bloudili, ale nakonec se ke vchodu dostali, vešli dovnitř a zabouchli.
"Kdo jste?" zeptal se voják, který se zničehonic objevil před nimi.
"Neublížíme vám. Chceme jen něco k jídlu a přístřeší," pravil mírumilovně Bartoloměj.
"Tak počkejte, zavolám pána," řekl voják a vyběhl po schodech do patra.
Za chvíli se vrátil a vedl s sebou asi čtyřicetiletého statného muže v červeném soukenném oděvu.
"Mikuláš z Olešky," představil se muž a mírně se uklonil.
"Těší nás. Doufám, že mne a mé druhy po dobu té vánice ponecháš ve svém domě, pane," řekl Jošt.
"Ovšemže. Pokud se mi představíte," odpověděl Mikuláš z Olešky.
"Jmenuji se Jošt,"
"Vojta," představila se svým pseudonymem Blanka a zkontrolovala, zda má všechny vlasy bezpečně schované pod čepicí.
"Bartoloměj,"
"Tak pojďte dál. U mého stolu je nějak smutno," zasmál se mírně pán tvrze a pozval je na večeři.
Zavedl je do rozsáhlé místnosti, kde stál velký dubový stůl a několik židlí, ve výklencích u oken byla vytesána dvě kamenná sedátka s polštáři a naproti oknům stál velký krb, kde hořel oheň. Na stole stála mísa s pečeným masem v tmavé omáčce, ošatky s plackami a dva džbány s pivem. Jakoby strategicky rozmístěni stáli různě po místnosti žena Mikulášových let, pravděpodobně jeho manželka a několik dětí různého věku, z nichž nejmenší dívce byly asi tři roky.
Všichni se vzájemně představili a zasedli ke stolu. Cestovatelé vyprávěli své zážitky, které se všem velice líbily a zábava nerušeně plynula.
"Je dobře, že jsem vás pozval ke svému stolu. Dokážete člověku zvednout náladu," zasmál se pan Mikuláš.
"A je to pro nás pocta, že nás, obyčejné vojáky pozve ke stolu někdo urozený," řekla s drobnou úklonou Blanka.
"To je u nás takový zvyk. Každý, kdo přijde na naší tvrz poprvé, povečeří se mnou," řekl majitel tvrze a sklopil oči.
"Pane Mikuláši, vás něco trápí?" zeptala se Blanka.
"Proč myslíte?" odpověděl Mikuláš otázkou.
"Náš Vojta vidí každému až do žaludku," zasmál se s trochu ztěžklým jazykem Bartoloměj.
"To není pravda, Bartoloměji, ale oči jsou oknem do duše. Stačí se do nich jenom pořádně podívat," vysvětlila mu Blanka.
"Ale ty asi modrou duši nemáš, co?" dodal jízlivě bývalý mnich.
"To bys ty měl duši téměř černou, ale to není tolik vyloučené," vrátila mu tu poznámku Blanka. A měla pravdu, protože Bartoloměj měl až neuvěřitelně tmavé oči.
"Ano, něco mě trápí, ale to vy sotva vyřešíte," vrátil se pan Mikuláš k tématu.
"Tak se nám svěřte. Třeba vám dokážeme pomoci," pobídl ho Jošt.
"Tak dobře. Mám velké problémy se svým sousedem, Adamem z Vrchu," dal se do vyprávění. "Je to lump a neustále mi škodí. Nejhorší ale je, že se proslýchá, že mě chce se svými vojáky napadnout. Z toho mám strach, protože kdyby nás skutečně napadl, srovná Olešku se zemí,"
"Tak to vás chápeme," řekl Jošt. Bartoloměj si všiml, že Blanka má zase ten vystrašený výraz.
"Mohli bychom vám ale pomoci," navrhl Jošt. Blanka se okamžitě probrala a podívala se na něj, jako by se chtěla zeptat, co tím myslí. Bartoloměj udělal totéž. "Můžeme zjistit, jestli vás chce napadnout, nebo ne,"
"A jak to chceš udělat?" zeptala se ho Blanka.
"Když se dostaneme k němu na tvrz a získáme si jeho důvěru…" chtěl pokračovat Jošt, ale Bartoloměj ho přerušil.
"Myslíš špehovat?"
"Ano. Krátce řečeno,"
"Kdybyste to zvládli, dobře bych vám zaplatil. V bezpečí moc nejsem, ale peníze mám," řekl radostně pan Mikuláš.
"Na tom se domluvíme pak," řekl Jošt a otočil se zpátky na své druhy. "Když se dostaneme do jeho blízkosti, třeba se něco dozvíme," navrhl.
"Ty si myslíš, že obyčejnému vojákovi něco řekne?" zeptala se ho Blanka pochybovačně.
"Vojákovi sice ne, ale ženě, která ho okouzlí ano," zauvažoval Bartoloměj.
"Tak to teda ne," zavrhla tento návrh Blanka rezolutně.
"A napadá tě něco jiného?" zeptal se jí mnich.
"No tak dobře. Ale máte mě na svědomí," opřela si Blanka čelo o ruku.
"Vy se chcete vydávat za ženu?" zeptal se pan Mikuláš.
"Ne. Nemusím se za ni vydávat," řekla Blanka nešťastně, rezignovaně si sundala čepici a ramena jí zasypala hříva světlých vlasů.
"Vy jste žena?" vykřikl překvapením pan Mikuláš.
"Ano," odpověděla Blanka a snažila se dělat, že je někde jinde.
"Takže to máme vyřešeno," zasmál se Jošt.
"Pojďte si lehnout a ráno se vydejte na Tmavý vrch. Do stáje vás v tomhle nečasu uložit nemohu. Projděte těmi dveřmi a vejděte do prvních dveří vlevo. Tam je jeden velký pokoj pro hosty… ale počkat. To asi nepůjde. Nemohu přece uložit ženu a muže do jedné ložnice. To je přece proti dobrým
mravům," objevil pan Mikuláš problém a zamyšleně se zamračil, aby tento problém vyřešil.
"To nevadí. Já jsem zvyklá. Kde myslíte, že spím, když si hostitel myslí, že jsem muž?" zeptala se Blanka.
"Inu, to je také pravda. Rozdělejte si tam oheň, pošlu děvečku, aby vám přinesla džbán s teplou medovinou, aby jste se zahřáli, než se to tam roztopí. Dobrou noc," popřál pan Mikuláš a zvedl se od stolu.
Jošt, Blanka a Bartoloměj se odebrali do pokoje, který jim byl přidělen.
"Tak tohle vám nezapomenu," řekla Blanka a padle naznak na postel.
"Ale proč? Vždyť vypadáš jako žena lépe, než jako muž," řekl s hranou nevinností v hlase Bartoloměj.
"Já ze sebe dělám muže, protože nemáš ani představu, jaká je s některými ženami nuda. Proto jsi přece ty utekl z kláštera ještě, než jsi složil sliby. Byla tam taky otrava. Problém je, že já utéct nikam nemůžu,"
"Ale Blanko, tak už se nezlob. Jestli něco vyšpehujeme, dostaneme dobře zaplaceno. To za to přece stojí," uklidňoval ji Jošt a rozdělával oheň v krbu.
"To zase ano. Dále!" řekla Blanka, protože slyšela zaklepání na dveře. Vešla služebná a na tácu nesla hliněný džbán a tři číše.
"Á, medovina. To si nechám líbit," řekl Bartoloměj, když služka odešla a vrhl se na džbán.
"Drž se zpátky, aby tam na nás něco zbylo," upozornila ho Blanka a vstala.
"Jako bys ho neznala. Jednou se dostane k medovině a už ho od ní neodtrhneš," řekl Jošt a vyčítavě se podíval na Bartoloměje, který byl v tu chvíli už plně zaměstnaný medovinou.
Když za chvíli všichni leželi v posteli, byl Bartoloměj už docela zmožený.
"Asi vydávím večeři," oznámil. Blanka, která ležela vedle něho mu zacpala pusu.
"Zvracet se nebude, to si vyprošuji!" vynadala mu, ale protože to vypadalo, že si její slova nevzal příliš k srdci, shodila ho z postele a zamumlala něco ve smyslu, že nechce ráno vidět tu kocovinu.

Měla pravdu. Bartoloměje ráno probudila hrozná bolest hlavy a zatímco se celá tvrz nasnídala a všichni se dali do práce, on jen hekal a každému, kdo se u něj zastavil, sliboval, že už se medoviny nikdy ani nedotkne.
Po obědě byl konečně schopný vstát z postele a byl svědkem něčeho nevídaného. Manželka pana Mikuláše si vzala Blanku do parády a udělala z ní krásnou dívku. Když se ukázala v síni, Bartoloměj i Jošt téměř oněměli nad tím, jakou to mají vlastně krásnou společnici. Blanka byla oblečená do šatů z tmavě modrého sukna, ve kterých vynikla její štíhlá postava a vlasy měla spletené do velkého copu, který se skládal ze spousty užších copů propletených modrou pentlí. Zatímco se jí manželka pana Mikuláše snažila vštípit alespoň základy společenského chování, Jošt vymýšlel plán, který by Adam z Vrchu neprokoukl a Bartoloměj si částečně spravoval kutnu a snažil se rozvzpomenout, jak se to ti kněží v klášteře chovali.
Už se připravovali k výjezdu, když je vyrušil pán Mikuláš.
"Jak vlastně poznám, že nám hrozí nebezpečí?" zeptal se.
"Dobrá otázka. Nad tím jsem ještě neuvažoval," zamyslel se Jošt.
"Mně právě jedno řešení napadlo," řekl pán Mikuláš, hvízdl a kde se vzal, tu se vzal, přiletěl k němu holub.
"Umí přenášet zprávy. Kdyby se Adam připravoval k útoku, pošlete mi po něm zprávu. Ať ho pustíte odkudkoli, vždycky doletí sem,"
"Pošleme vám tento prsten," ukázala Blanka pánu Mikulášovi ruku. Měla na ní masivní stříbrný prsten s velkým černým kamenem.
"Dobrá. Když ho přinese, budu vědět, co mám dělat. A dávejte na sebe pozor. Adam může mít i tady špehy, kteří by vás mohli prozradit," upozorňoval je ještě.
"Kdyby ano, sejdeme se v pekle," řekl s úšklebkem Jošt a vyšvihl se do sedla.
"Synu, synu," umravňoval ho Bartoloměj. "takhle bys mluvit neměl," řekl s vážnou tváří a nasedl na koně.
Na Tmavý vrch to bylo je kousek, takže za chvíli už stáli před tvrzí a z otvoru v bráně na ně koukal nějaký muž.
"Kdo jste?" zakřičel.
"Jsme na cestách a chceme jen požádat o nocleh pána této tvrze," řekl až neuvěřitelně mírumilovně Bartoloměj a sesedl.
"Počkejte chvíli," řekl muž v bráně a otvor se zase zavřel. Hodnou chvíli skutečně čekali, až se konečně spustil padací most nad příkopem a brána se se skřípotem otevřela.
První vešel Bartoloměj, který vedl koně za uzdu. Za ním jela Blanka a průvod uzavíral Jošt. Tvrz Tmavý vrch byla na první pohled mnohem větší tvrz, než Oleška. Skládala se z válcovité věže s ochozem a přímo z ní vedl průchod do mohutného obytného křídla.
"Vítám vás," ozvalo se ze schodiště, které vedlo ke vchodu do věže. Stál tam muž v černém oděvu, vysoký a štíhlý, s černými vlasy a vážným výrazem.
"Jsme poctěni, žes nás přijal, pane," uklonil se Jošt, který už také sesedl.
"Takovou výpravu jsem ještě neviděl. Voják, panna a mnich," podotkl Adam z Vrchu. Bartolomějovi se na tváři mihl nezřetelný úsměv, protože věděl, že Blanka už dávno není panna.
"Když jste na cestě a vaše sestra nemá, kam složit hlavu, je dobré mít ji pod dohledem. A duchovní se vždy hodí. Zvlášť, když je to váš dobrý přítel," řekl Jošt.
"Dnes večer pořádám slavnost. Pokud chcete, můžete se zúčastnit. Pojďte," řekl Adam z Vrchu. otočil se a vešel do věže. Hosté ho následovali, prošli kruhovitým přízemím a dveřmi do dlouhé síně, kde stál na délku celé místnosti stůl a podél něj dvě lavice. V místnosti stálo asi třicet mužů a tři ženy v módním oděvu. Když vstoupil Adam z Vrchu, poklonili se mu. Adam na ně kývl a řekl: "Dnes tu máme hosty. Doufám, že jim zajistíte zábavu,"
Vydal se do čela stolu, Jošta a Bartoloměje posadil po své pravici, Blanku po levici a vedle ní ostatní dámy. Zbytek osazenstva si posedalo tam, kde bylo místo. Adam zakřičel, ať přinesou něco k jídlu, hned potom se otevřely dveře, vešlo pět děveček a nesly mísy s pečenými kuřaty a džbány s medovinou. Všechno položily na stůl a chtěly zmizet odkud přišly, ale muži u stolu, patrně Adamovo soukromé vojsko, si je jednu po druhé přitáhli k sobě.
Všichni se nerušeně bavili, Adam se až podezřele vyptával na Joštovy vojenské zkušenosti a pak neznatelně kývl na jednoho z mužů, který seděl blízko něho. Ten mu odpověděl stejným způsobem, vstal a vydal se k východu. Když ale procházel kolem Jošta, tasil velký nůž a přiložil mu ho na krk. Blanka a Bartoloměj sebou trhli ve strachu, že je někdo prozradil, než ale mohli něco udělat, Jošt vojákovi vykroutil nůž z ruky, otočil se, chytil ho za límec, praštil s ním o stůl a položil stejný nůž na krk jemu.
"Výborně. Prošel jsi zkouškou," rozesmál se Adam. "A už ho pusť. Jen plnil nařízení,"
"Nařízení?" zeptal se Jošt a muže pustil.
"Ano. Když mám o něčí schopnosti zájem, musí projít zkouškou. A ty jsi prošel. Říkal jsi, že jsi momentálně svobodný. Nechceš sloužit u mě?" řekl Adam.
"O jakou práci by šlo?" zeptal se Jošt diplomaticky.
"Vojáků mám sice dost, ale každý muž je dobrý. Nemám pravdu, chlapi?" rozkřikl se Adam po síni. Muži s ním rozhodně souhlasili.
"Dobře. Ale co má sestra a bratr Bartoloměj?" vyptával se Jošt dál.
"Můj fraucimor se také může rozrůst. Tvá sestra tu bude jako v bavlnce. A co se týče mnicha, je tady nespravovaná kaple a na Tmavém vrchu je nutno odpouštět hříchy od rána do večera," zasmál se ještě Adam. "Vyhovuje?"
"Ano, pane," řekl Jošt. V tu chvíli se otevřely dveře a vešel vysoký, světlovlasý muž se špičatým nosem, slídivýma očima a téměř bez rtů.
"Co se děje?" zeptal se Adam.
"Pane, na panství přijela kupecká karavana. Arabská," řekl muž udýchaně. Adam vyskočil.
"Práce čeká. Na koně a jedeme!" rozkřikl se, hvízdl na dva psy, kteří zatím leželi v rohu a spolu se všemi muži, Jošta nevyjímaje, zmizel ve dveřích. V místnosti zůstaly jen ženy a Bartoloměj.
"Co se stalo?" zeptal se.
"Tohle znamená, že se Adam vrátí se spoustou peněz, arabských látek a šperků," řekla jedna z žen.
"Oni takhle často přepadají kupce?" zeptala se Blanka.
"Ano. Panství je neúrodné, jak jinak myslíš, že by si pán Adam mohl tohle všechno dovolit?" odpověděla jiná žena v červených šatech.
"Teď v noci se už nevrátí. Pojďte si lehnout. Ukážeme ti, kde budeš spát. Otče, vaše jizba je vedle kaple," dodala první žena a všechny vstaly.
"Počkejte na mě za dveřmi. Ještě se napiji, mám pořád hroznou žízeň," řekla Blanka. Jakmile s Bartolomějem osaměli, řekla: "Zkusím něco od nich zjistit. Nenápadně se podívej, kam mě ty ženy zavedou a zítra večer se sejdeme u mě. Zaklepej třikrát, já ti odpovím dvakrát a když mi ještě jednou odpovíš stejně, budu vědět, že jsi to ty. A řekni to také Joštovi," dala mu instrukce.
"To zvládneme. Hlavně na sebe dej pozor," řekl Bartoloměj starostlivě.
Ženy Blanku zavedly do nevelké, ale útulné místnosti. V krbu hořel oheň a postel se zdála být útulná a neobvykle velká.
"Řekněte mi, jak dlouho už tohle dělá?" zeptala se Blanka a sedla si na postel.
"To si ani jedna z nás nepamatuje. Už to dělá hodně dlouho. Prý už patnáct let," odpověděla nejstarší z žen, která se již před tím představila jako Halina. Její jméno se shodovalo s jejím polským přízvukem.
"Ale nejdůležitější je to, že se pokaždé vrátí se spoustou peněz, látek a šperků," zaradovala se jiná členka fraucimoru, tentokrát ta nejmladší.
"Mlč Vlasto!" okřikla jí Halina, "Nezapomínej, že za tou spoustou šperků, které tak miluješ, je spousta krve nevinných lidí!"
"Nemají cestovat na naše panství," zasmála se lehkomyslně Vlasta.
"Lidský život není žádná legrace," řekla Halina a zle se na ni podívala.
"Mohu se zeptat ještě na jednu věc?" zeptala se Blanka.
"Ovšem," řekla Halina.
"Kdo byl ten muž, co přišel oznámit, že se tady objevili kupci?"
"To je Adamův mladší bratr, Arnošt. Jestli chceš znát můj názor, je to úlisný had. Ale nechci se o něm bavit. Adam se dnes už nevrátí, pojďte spát. Blanka musí být unavená," řekla náhle třetí žena, Johana.

"Máš pravdu," přitakala Halina a odešla, za ní Vlasta a Johana průvod uzavírala. Když se za nimi zavřely dveře, Blanka zastrčila závoru, svlékla se jen do košile a šla si lehnout.
Časně ráno ji probudil hluk. Adam se se svými muži vrátil. Vběhl do síně, za ním několik jeho mužů hodili na zem kořist z přepadení. V tu chvíli se objevily Vlasta, Johana a Halina, chvíli po nich i Blanka. Všechny se s radostí vrhly na všechno, co leželo na zemi. Největší radost měla evidentně Vlasta, protože si radostně zkoušela všechny šperky a vděčně objímala Adama. Ten její objetí opětoval a pak vydal rozkaz, že toto zdařilé přepadení se pořádně oslaví a vydal se se svými muži na lov.
Protože se celý den neukázali, vládla na Černém Vrchu nuda. Tedy alespoň Blanka se nudila. To, co přivezla Adamova banda se jí sice líbilo, ale bavit se celý den se švadlenou a ostatními ženami o tom, co si z toho nechá ušít nebo celý den příst, jí jako velká zábava nepřipadalo. Náladu jí příliš nezvedlo ani to, že se kolem poledne v síni objevil Bartoloměj, protože si s ním nemohla popovídat o tom, o čem potřebovala. Kromě toho seděl v síni celou dobu Arnošt a Blanka neustále cítila v zádech jeho slídivý pohled.
Asi ve čtyři hodiny, v době, kdy už Blanka propadala šílenství, se konečně Adam a jeho muži vrátili z lovu. V revíru Mikuláše z Olešky ulovili skutečně výstavního srnce. Adam ho nechal odnést do kuchyně, poručil si medovinu a šel do síně, odpočinout si.
Sotva vešel, Vlasta se na něj zase vrhla. Asi neměl náladu se s ní hádat, a tak jí zdvořile odmítl, že je unavený a chce sbírat síly na noc a přitom na ni mrkl. Vlasta se radostně usmála a vrátila se ke švadleně, která jí už brala míru na šaty z nádherného červeného brokátu. Adam se znaveně posadil do svého křesla, položil si hlavu na opěradlo a ve vteřině usnul.
Probudila ho až děvečka, která mu přinesla džbán s medovinou. Prohlásil, že nespí, ale přemýšlí a poslal ji pryč. Nalil si do poháru až po okraj a lačně se napil. Blanka, která seděla opodál a znuděně předla, ho pozorovala a v duchu si říkala, že jestli bude pokračovat tímhle tempem, brzy bude zpitý pod obraz. Nemýlila se. Asi za hodinu, ve chvíli, kdy už děvečky a kuchařky nosili na stůl uloveného srnce připraveného asi na pět způsobů, byl už Adam poněkud mimo.
Všichni se sesedli ke stolu, Adam si posadil Vlastu na klín a začal se jí s opileckou pýchou vychloubat, jak toho srnce vlastnoručně skolil.
"A kde jsi toho srnce složil, Adame?" zeptala se Vlasta mazlivě.
"V lese. V revíru Mikuláše z Olešky," odpověděl Adam s těžkým jazykem. Jeho dobrá nálada se ale začala náhle měnit. "Na panství toho prevíta, co se jenom vychloubá, jakou má dobrou úrodu a jak ho mají poddaní rádi. Nesnáším ho!" křikl, shodil Vlastu ze svého klína, vstal a nalil do sebe naráz celý pohár medoviny. "Chlapi!" křikl, když dopil. "Jedeme vypálit Olešku!" řekl, narychlo políbil Vlastu a vydal se vrávoravě, ale rychle ven. Muži šli za ním, i když neradi, protože byli unavení a věděli, že s opilým velitelem toho moc nevypálí.
Jošt musel s ním a tak jenom z dálky naznačil Blance aby varovala pána Mikuláše. Ta zakývala hlavou a v nastalém zmatku se vytratila do své ložnice.
Vešla dovnitř, dveře zajistila závorou, aby ji nikdo nerušil, otevřela okenici a hvízdla na prsty. Poštovní holub byl okamžitě tady. Blanka si stáhla z ruky prsten, dala ho do malé kapsičky, kterou měl holub připevněnou na noze a vypustila ho. Pak už se mohla jen modlit, aby holub doletěl včas a pán Mikuláš se stihl připravit. Sedla si na postel a čekala, až se ukáže Bartoloměj. Dočkala se teprve až kolem půlnoci, když se vrátil Adam a jeho muži. Oknem slyšela jen samé nespokojené hlasy a to jí naplnilo nadějí, že Oleška ještě stojí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama