Vítejte na mém blogu, kde publikuji svoji vlastní literární tvorbu. Prosím všechny návštěvníky o komentář

Povídky předsvatební noci 5.část

5. září 2009 v 15:20 | Kristýna |  Román Povídky předsvatební noci
Tvrz Bítozeves byla trojkřídlá jednopatrová budova, ke které patřilo několik vesnic a kus lesa. Jejím pánem byl Zdeněk z Bítozevsi, ale městská rada z Mostu s ním měla zkušenosti, jako s dobrým a důvěryhodným poslem, a tak ho často žádala o vyřízení různých úředních jednání v Praze. Touto dobou vyřizoval žádost o udělení várečného privilegia a to způsobilo, že paní Markéta měla zase celé panství na povel.
Po manželovi se jí ani moc nestýskalo, protože měla u sebe na tvrzi své dvě děti. Čtrnáctiletého Vítka a šestiletou Lucii. Vítek byl jedna ruka se synem čeledína a kuchařky Petrem. Ti dva dokázali pěkně sát krev, ale paní Markéta si život bez nich nedokázala představit. Tvrz by bez nich byla smutná a bez života.
Bylo září, dny celkem teplé, ale noci už chladné. Na polích se honily slepice, které vyzobávaly kousky zrní, které po sklizni zbyly a vzduch příjemně voněl. Blížil se večer a všichni obyvatelé tvrze se chystali k večeři. Služebnictvo do kuchyně a paní Markéta s dětmi do mázhauzu. Kuchařka jim tam přinesla kaši slazenou medem a mandlemi, kterou měly děti nejradši, protože byla hezky sladká a ta chuť dlouho vydržela v puse.
Při večeři vyprávěl Vítek o žábách, které chytali s Petrem v říčce Chrudimce, kousek pod tvrzí. Paní Markéta předstírala zájem, i když ji toto téma moc nebavilo. Lucie ale poslouchala velice bedlivě. Bylo vidět, že jí žáby zajímají.
"Ukážeš mi je?" zeptala se nakonec Vítka.
"Až zítra. Už bude tma," řekla přísně paní Markéta, ani nenechala Vítka otevřít pusu.
"Pochopitelně. Nehodlám uklouznout a rozbít si hlavu o kámen v řece," řekl Vítek ublíženě. "Ukážu ti je zítra. Ano?" zeptal se ještě Lucie. Ta zakývala hlavou a dál se věnovala kaši, ale bylo na ní vidět, že jí něco vrtá černovlasou hlavou.
Po večeři poslala paní Markéta své děti do jejich komůrky spát. Dohlédla na to, aby všechna zvířata byla tam, kde mají být a přepočítala je. Ne, že by si myslela, že její služebnictvo krade, ale zvířata měla tendenci se ztrácet z dohledu a pak se ztratit úplně. Když si byla jistá, že je vše v pořádku, šla si také lehnout.
Probudila ji rána. Když si promnula oči, zjistila, co se stalo. Venku zuřila bouřka a vítr rozrazil okenici. Vstala, okenici zase zavřela a zajistila ji petlicí a přehodila přes ni kůži, aby dovnitř skulinami nefoukalo. Pak křesadlem rozsvítila svíčku, zasazenou ve hliněném svícnu a šla zkontrolovat své děti. Jaké bylo ale její překvapení, když zjistila, že Vítek sice spí jako zabitý, ale Luciina postel je prázdná.
"Vítku! Vítku, vstávej!" začala třást paní Markéta se svým synem.
"Co se děje? Jestli nehoří a není konec světa, tak je mi to jedno," pravil ospale Vítek.
"Lucie je pryč!" řekla paní Markéta.
"Cože?" vyskočil Vítek. "Vždyť tu ještě před chvílí byla!" podíval se na Luciinu postel.
"Vstaň, musíme ji najít. Víš, jak se hrozně bojí bouřky," otevřela dveře paní Markéta a chtěla si dojít pro plášť, aby venku úplně nepromokla, když jí do náruče vyděšeně vletěla malá bílá postava.
"Lucie! Kde jsi byla?" zeptala se starostlivě paní Markéta.
"Když," začala plačtivě Lucie, "když já chtěla vidět ty žabičky," dořekla přerušovanou větu a schoulila se zpátky matce do náruče.
"A najednou začala bouřka. Vždyť ti Vítek slíbil, že tě tam ráno vezme," vyčetla jí matka. "Pojď, jsi úplně promoklá," zavedla dceru paní doprostřed místnosti, svlékla jí mokrou noční košili a z truhlice přinesla suchou košili a velký kus plátna.Plátnem jí usušila, navlékla jí čistou košili, položila ji do postele a zabalila do přikrývky.
"Dobrou noc. A tentokrát tu zůstaň," řekla Lucii paní Markéta a odešla zase spát.

"Paní! Paní! Vstávejte!" třásla s paní Markétou služebná Anna.
"Co se stalo?" zeptala se rozespale.
"Lucie má horečku!" odpověděla služka vyděšeně.
Paní Markéta hned vstala a odešla se služkou do druhého pokoje. Její dcera ležela v posteli, na čele jí perlil pot a nezdála se příliš aktivní.
"Kruci. To je z toho tvého nočního výletu," zaklela paní Markéta a sedla si na kraj její postele. Lucie začala kašlat. "Tohle mi tak scházelo. Anno, připrav v kuchyni nad ohniště kotlík a přines tam ze sklepa med," rozkázala paní Markéta, pohladila Lucii po tváři a odešla do kuchyně, odkud si vzala proutěný košík na bylinky a nůž a vydala se k Chrudimce.
Věděla naprosto přesně, kde, které rostliny rostou. Natrhala několik různých bylin proti kašli a dala je do košíku a pak se vydala přes dřevěný můstek na druhý břeh, kde rostly vrby, jejíž kůra pomáhá proti horečce. Došla k vrbě a nožem začala seškrabávat kůru, když najednou zahledla něco ve vysoké trávě u vody. Kůru položila do košíku, položila ho na zem a šla se podívat, co to tam leží. Rozhrnula trávu a uviděla něco hrozného. Na trávě ležela mrtvola otylého muže a v hrudi měl zaraženou dýku, kolem které byl velký koláč zaschlé krve.
Paní Markéta naštěstí uměla zachovat rozvahu, takže zase vzala do ruky košík a rozběhla se zpátky na tvrz. U brány řekla dvěma pacholkům, co se stalo a ať vezmou mrtvolu do márnice, která stála ve vesnici a přivedou tam rychtáře. Protože věděla, že ten mrtvý už pomoc nepotřebuje, ale její dcera ano, odešla do kuchyně a začala připravovat pro svou dceru léky. Do kotle nalila vodu, dala do ní vrbovou kůru a nechala ji vařit. Mezitím nasekala další byliny, které nasbírala a nasypala je do misky s medem. Mezitím už se kůra dostatečně vyvařila a tak nabrala vývar a nalila ho do hliněného poháru. Obojí vzala do rukou a vydala se do ložnice svých dětí.
Lucie vypila odvar z kůry jedním douškem, protože měla hroznou žízeň. S miskou sirupu měla už větší patálie, protože ho bylo hodně, ale nakonec ho také snědla a zase klesla znaveně na postel. Okamžitě usnula.
Paní Markéta ji pohladila, vzala misku a pohár, odnesla je do kuchyně a vydala se do márnice, kde už čekal rychtář.
"Paní, to je hrozné! V této mírumilovné a klidné vesnici dojde k vraždě!" začal na ni křičet hned, jak vstoupila.
"Horší by bylo, kdybychom nezjistili, kdo to udělal!" zarazila ho paní Markéta a prohlížela mrtvého.
"Podívejte se, jak je ten nůž zabodnutý. Ten dotyčný měl buď hrozný vztek, nebo ohromnou sílu. Je zabodnutá úplně celá čepel. Vytáhněte ji!" poručila rychtářovi a ten ji poslechl, i když nerad, protože se mrtvoly štítil. Vzal jílec nože a vší silou zatáhl. Když nůž povolil, rychtář by proletěl pozpátku celou márnici, kdyby ho jeden z čeledínů, kteří mrtvolu přinesli, nezachytil. Uvědomil si, že nůž je celý od krve a s leknutím ji pustil ne zem. Paní Markéta se podívala do stropu, vzala kousek hadru, který v márnici ležel a přes hadr si nůž prohlížela. Nebyl sice přepychově zdobený, ale měl dlouhé úzké ostří a padl dobře do ruky.
"Docela pěkný, že?" zeptala se paní Markéta.
"Ehm, ano, docela pěkný," odpověděl rychtář zdráhavě.
"Zjistím si, komu patří. Mimochodem už víte, kdo to vlastně je?"
"Ano, paní. Je to místní šenkýř František. Jeho manželka už o tom ví," řekl rychtář.
"Tak dobře, zajdu si s ní promluvit," řekla paní Markéta a chtěla odejít.
"Ale paní! Myslíte, že je vhodné, aby jste se zabývala takovou událostí?" zastoupil jí rychtář cestu.
"Někdo se toho ujmout musí. Když je můj manžel pryč, jsem tu zákon já. A kromě toho, s vaší chytrostí, pane rychtáři, byste vypátral starou belu," odstrčila ho s milým výrazem ve tváři paní Markéta.
Vyšla z márnice, myslela si v duchu o rychtáři něco, co by se mu nelíbilo a mířila k místní hospodě. Oproti ostatním domkům to bylo výstavné stavení s hospodářskými budovami a velkým dvorem.
Když paní Markéta vešla do dvora, čekala, že čeleď bude v plné práci, ale loudali se tam sotva čtyři lidé. Na jednoho z nich křikla, že hledá šenkýřovu ženu. Ten na ni zaostřil, uvědomil si, kdo to na něj řve, hluboce se uklonil a řekl, že paní je v lokále. Markéta poděkovala a vydala se do dveří, které jí čeledín ukázal.
Ocitla se v prostorné místnosti, na délku tam stály dva hrubě ohoblované stoly a kolem nich lavice. Na jedné seděla žena v hnědé suknici, obličej schovaný v dlaních a plakala. Napravo od ní seděl nějaký muž, nalevo žena a utěšovali jí. Paní Markéta zakašlala, aby dala najevo svou přítomnost. Všichni se na ni podívali, vyskočili a uklonili se. Paní Markéta jim naznačila, ať si zase sednou a v duchu trochu nadávala na to, jak se jí pořád všichni klaní. Lezlo jí to na nervy.
"Je mi líto, že vás ruším ve vašem smutku, ale potřebuji si s vámi promluvit," řekla soucitně. Plačící žena zakývala hlavou, otřela si slzy a požádala muže a ženu, kteří seděli vedle ní, aby je nechali o samotě.
"To jsou Ondřejovi sourozenci. Chcete se mě na něco zeptat, paní?" řekla, když odešli do kuchyně.
"Potřebuji vědět několik věcí. Kdy jste viděla naposledy svého muže?"
"Včera večer. Po večeři si musel ještě něco vyřídit, tak odešel z domu,"
"Nevíte, co si potřeboval vyřídit?" řekla paní Markéta. Šenkýřova žena sklopila oči. "Víte," začala provinile "oni touhle dobou je v řece hodně pstruhů a když přijedou hosté, občas je žádají…" soukala ze sebe pomalu.
"On tam šel pytlačit," konstatovala Markéta.
"Ano,"
"A kdo o tom věděl?"
"Že pytlačí? Já, Metoděj a Dora," pohodila hlavou směrem, kam odešli sourozenci jejího muže. " a pak už asi nikdo,"
"Měl nějaké spory se sousedy?" pokračovala paní Markéta.
"Ne, to ne. On se všemi vycházel moc dobře,"
"Tak děkuji," řekla paní Markéta zklamaně, protože teď neměla, čeho se chytit. "Ještě si půjdu promluvit s vaším švagrem a jeho sestrou," rozloučila se.
Našla je snadno. Seděli v kuchyni a zírali do ohniště.
"Nerada vás ruším, ale potřebuji si s vámi také promluvit," řekla Markéta, když vešla.
"Pro vás cokoliv, paní," řekl Metoděj.
"Vaše švagrová vypadá hrozně. Musí být ze smrti svého manžela zničená," začala paní Markéta.
"To určitě," zasmál se a podíval se na svou sestru, která přikyvovala.
"Jak to myslíte?"
"Tak, že Žofie má milence, mého bratra nikdy nemilovala a teď zdědí celou hospodu, louky a pole, co jí odkázal. Moc dlouho truchlit nebude," prohlásil Metoděj.
"Vaše švagrová podváděla svého manžela?" zeptala se Markéta překvapeně.
"Ano. S kovářovým synem Hynkem. Jestli chcete najít vraha, tak si s ním promluvte, paní," řekl Metoděj.
"Věděl to i váš bratr?"
"Myslím, že ne. A i kdyby, co by dělal. Kdyby to řekl rychtářovi, sice by ji postavil na pranýř, ale hned by všichni věděli, že František jako manžel za moc nestál," opověděla Dora.
"Ještě jedna otázka. Nevíte, čí je tenhle nůž?" zeptala se Markéta a ukázala jim vražednou zbraň se zaschlou krví, kterou si v márnici schovala do kapsy.
"Ano, patřil mému bratrovi, ale u sebe ji normálně nenosil. Bral si ji jen, když šel ven na delší dobu a když chodil… pytlačit. Tam se ostrá zbraň vždycky hodí. Ale včera večer si ho nebral. Pamatuji si to, protože tady pobíhal jako zběsilý a nemohl ho najít. Myslím, že pak odešel bez něj," vypověděl Metoděj.
"Dobrá, děkuji," rozloučila se Markéta a vyšla zase na čerstvý vzduch. Zvažovala, jestli se má rovnou vydat do kovářova domu, nebo se vrátit ke své nemocné dceři, ale nakonec si řekla, že Lucie léky dostala a více jí zatím nepomůže, a vydala se po pravidelných úderech kladiva.
Kovářův dům nebyl zdaleka tak výstavný jako hostinec, ale jakmile vešla dovnitř zjistila proč. Někdo kdo tak vytrvale celé dny buší do kovadliny, aby si vydělal, nemá čas na opravu domu. Chvíli stála ve dveřích, než si jí konečně kovář všiml.
"Paní Markéto, vás bych tu nečekal. Co vás přivádí?" zeptal se a strčil chladnoucí podkovu zpátky do výhně.
"Bohužel nemilá povinnost. Místní šenkýř byl zavražděn," odpověděla Markéta.
"Ano, slyšel jsem o tom. Tady se drby šíří rychleji než mor," řekl kovář.
"Potřebuji mluvit s vaším Hynkem. Je možné, že s tím má něco společného,"
"Když myslíte," pokrčil rameny kovář a zavolal jméno svého syna. V zadních dveřích se téměř okamžitě objevil urostlý chlapec, podle vzhledu mu mohlo být kolem osmnácti. Měl modré oči a vlasy černé jako uhel.
"Co se děje?" zeptal se otce, když zahledl Markétu. Ten opět pokrčil rameny a pokračoval netečně v práci.
"Hynku, včera zavraždili šenkýře, to už asi víš," začala Markéta. "Mám právo se domnívat, že v tom máš prsty,"
"Já?" ukázal na sebe překvapeně Hynek.
"Měl jsi opletačky s jeho manželkou?" pokračovala.
"Já…no, ano," přiznal váhavě.
"Tím, že její muž zemřel k ní máš cestu volnou," dokončila Markéta svou hypotézu.
"Já jsem mu nic neudělal! Přísahám!" hájil se vyděšeně Hynek.
"Zemřel včera v noci. Kde jsi byl?"
"Doma nebyl, vrátil se až k ránu," vložil se do rozhovoru nečekaně kovář.
"Doma jsem nebyl, to je pravda, ale šenkýře jsem v noci nezabil," řekl Hynek.
"Kde jsi tedy byl?" zeptala se Markéta znovu. Hynek jen sklopil oči a šeptl, že to nemůže říci.
"Když nemůžeš, budu tě muset odvést na rychtu," shrnula situaci. Hynek se chtěl obrátit na útěk, ale jeho otec ho chytil za rukáv košile.
"Podívej se, buď se mnou půjdeš dobrovolně a nikomu to nepřijde divné, nebo zajdu pro rychtáře, ten tě tam odvede násilím a bude to vědět celá vesnice. Tak si vyber, ale rychle!" dala Markéta Hynkovi jednorázovou nabídku. Ten se několik vteřin rozmýšlel, pak se otci vytrhl, pomalu dokráčel k Markétě a provinile se na ni podíval.
"Výborně," řekla Markéta a odvedla ho na rychtu, kde dala rychtáři náležité instrukce.
"Vsaďte ho do vězení, ale nechte ho být. Nechám ho, ať si to do zítřka pořádně rozmyslí a pak si s ním promluvím," opakovala mu ještě než rychtu opustila a pak se vydala zpátky domů.
Doma ji čekala alespoň trochu potěšitelná zpráva: Luciina horečka mírně ustoupila. I přesto u ní spolu s Vítkem proseděla až do večera.
Usnula až k ránu. Probudila se až pozdě dopoledne, ani nevnímala, co byl k snídani, zjistila, že Luciin stav se příliš nezlepšil a proto šla na rychtu, zjistit, jestli si to Hynek už rozmyslel. Vešla do jeho cely, podívala se na něj a zvedla obočí.
"V tu noc jsem byl ve vedlejší vesnici. U jiné dívky," jen tak prohodil, ani se na ni pořádně nepodíval.
"Může ti to dosvědčit?" zeptala se Markéta.
"Asi ano, protože se stejně budeme muset vzít," řekl Hynek nešťastně.
"Budete muset…" zopakovala si Markéta pro sebe, dala oči v sloup a pak zaklepala ne dveře cely. "Můžete ho pustit, toho evidentně tíží hřích úplně jiného druhu. Kde je rychtář, něco od něj potřebuji," řekla, ale než dokončila větu, rychtář už k ní chodbou připlouval.
"Paní, ráno našli další mrtvolu. Je to Žofie, šenkýřova žena. Byla uškrcena," vychrlil na ni všechny novinky. Pak se podíval na Hynka, který právě vycházel z cely a slyšel,co říká.
"Jak to, že je venku? Ať je hned zpátky v cele, nebo tam půjdeš za ním!" obořil se na biřice, který hlídal.
"Nedělejte mi tu ještě větší zmatek!" rozkřikla se na něj Markéta gestem zastavila biřice, který chtěl splnit rozkaz. "Hynek mi řekl, kde ten den byl. Potřebuji to ale ověřit. Vezmete koně, ty ho zavedeš tam, kde žije ta tvoje vyvolená," otočila se na Hynka, "Požádáš ji, aby ti dosvědčila, žes byl u ní. Nemusí se bát, zůstane to jen mezi námi. Když to bude pravda, tak si jdi kam chceš. Jestli ne, rychtář tě odvede zpátky sem. Jasné?" zeptala se velitelsky obou. Souhlasili, i když rychtářovi se nelíbilo, že má na svém koni vést ještě někoho, ale Markéta se na něj podívala takovým způsobem, že okamžitě zmlknul a odešel splnit, co mu nařídila.
"A já se půjdu podívat, co se stalo," řekla si nahlas Markéta a řekla druhému biřicovi, který přišel s rychtářem, aby ji zavedl tam, kde našli mrtvou Žofii.
Podle informací, které jí biřic poskytl během cesty se Markéta dozvěděla, že Žofii našla její švagrová Dora ve její ložnici, uškrcenou.
Když došli do hostince, Markéta zjistila, že rychtář měl dostatek duchaplnosti a s mrtvolou nepohnul. Šenkýřka ležela na posteli v noční košili s roztaženýma rukama a zaťatými pěstmi. Kolem krku jí ještě pořád visel pletený pás z kůže, který měla na sobě, když s ní Markéta den před tím mluvila.
"Tak tady už toho moc nevymyslím," povzdechla si Markéta. "Kdo ji našel?"
"Paní Dora. Prý nikdy nespala dlouho, tak se šla podívat, jestli je v pořádku a našla ji takhle," řekl biřic, který ji doprovázel z rychty.
"Musím si s ní promluvit,"
"Je v kuchyni, dost vyděšená,"
Byla. Seděla na lavici a v očích měla děs.
"Nerada vás ruším, ale potřebuji si s vámi promluvit," řekla Markéta, když viděla, v jakém stavu Dora je.
"Ne, jen pojďte dál. Sice jsem ji neměla ráda, ale její smrt jsem si určitě nepřála," zabědovala Dora a ukázala na židli před sebou.
"Povězte mi prosím, kdy jste ji našla,"
"Mohlo být tak hodinu po klekání. Tou dobou už bývá dávno vzhůru, ale když se dlouho nekázala, šla jsem za ní do pokoje. Otevřela jsem, na truhle pořád leželo její oblečení a pak jsem viděla, jak tam leží a nehýbe se. Hned jsem věděla, že je mrtvá. Utíkala jsem za bratrem a ten zburcoval rychtáře," snažila se Dora mluvit pomalu a zřetelně.
"Neslyšela jste v noci něco podezřelého? Kroky, šramot, vrzání dveří…cokoliv?" zeptala se Markéta. Žena naproti ní jen zavrtěla hlavou.
"Mám svojí samostatnou komoru, kde spím. Zeptejte se bratra, možná něco slyšel on," poradila jí Dora a zase se zadívala do plamenů v krbu. Markéta zakývala hlavou a nechala ji v kuchyni samotnou. S Metodějem se srazila v šenku a protože bylo prázdno a nikdo je nemohl poslouchat, dala se s ním do řeči.
"Dora je vážně hodně šokovaná. Život si s ní hrál dost a není úplně v pořádku. A teď ještě najde mrtvolu svojí švagrové," stěžoval si Metoděj.
"Co se jí stalo?" zajímala se Markéta o Dořinu minulost.
"Sama víte, že není žádná krasavice. Nikdo si ji nechtěl vzít. Je z nás nejmladší, takže jí ani nezbyl žádný majetek a neměla ženicha na co nalákat," řekl a na chvíli se nad něčím zamyslel, "Myslím, že se o tom s Františkem hádali ten večer, co zemřel. Chtěla, aby na ni převedl alespoň nějaký svůj majetek. Víte, pořád si myslí, že se ještě vdá. Nechtěl to udělat za žádnou cenu. Byli s Žofií svoji teprve krátce, pořád doufal v potomka a chtěl vše nechat jemu. Dora mu řekla, že se jednou zmocní všeho, co má a utekla. Asi do svojí komory, ten den už jsem ji neviděl," vylíčil Metoděj situaci. Markétu už nenapadlo nic, na co by se mohla zeptat, nebo co by tady ještě mohla udělat a tak se rozloučila a vrátila se domů. Cestou narazila na rychtáře s Hynkem, kteří se právě vraceli z vedlejší vesnice a rychtář potvrdil, že Hynek mluvil pravdu. Markéta byla zase na začátku.
Doma vedly její první kroky k Lucii. Tam zjistila, že horečka ustoupila, že Lucie je v plném vědomí a má i chuť k jídlu. Markéta jí přinesla několik placek a do misky jí nalila trochu medu, protože ten vždy dodává sílu a její dcera ho měla moc ráda. Ve své ložnici pak Markéta děkovala Bohu, že její dítě je zase zdravé, ale ačkoli se hodně snažila, z modlitby ji pořád rušily její myšlenky.
Šenkýř byl zabit nožem, který byl jeho, takže si ji mohl kdokoliv kdykoliv vzít. Milenec jeho ženy to nebyl, jeho žena se sama neuškrtila … přehrávala si v duchu všechno, co se dozvěděla za poslední dva dny, až jí to náhle došlo.
"No jistě!" vyskočila Markéta a radostí se zapotácela tak, až spadla na postel. Věděla, že vraha k přiznání jen tak nedonutí a proto začala v mysli skládat, jak zločince dopadne.
Den na to opět zašla do šenku.
"Už máte stopu, paní?" zeptala se Dora.
"Stopu ano, ale zatím nikam nevede," odpověděla Markéta zkroušeně.
"Kdybychom už věděli, kdo Františka a Žofii zabil, byli bychom klidnější. Majetek našeho bratra se nakonec asi bude dělit napůl, ale rychtář tvrdí, že ten majetek nenechá přepsat na nás, dokud nebude znám vrah,"
"Nebojte se, všechno se zařídí. Včera jsem tu ale našla listinu, která by zcela měnila situaci. Závět vašeho bratra v případě, že by on i jeho žena zemřeli. Mám-li být upřímná, překvapilo mě, že uměl psát,"
"Uměl, také nás to udivovalo. Jaká je tedy bratrova poslední vůle?"
"Nechala jsem ji v ložnici, kde spal se svou ženou. Je zapečetěná. Chtěla jsem, aby ji otevřeli už dnes, ale rychtář nemá dnes čas a za jeho přítomnosti by to bylo lepší. Otevřu ji zítra ráno tady," domluvila se Markéta s pozůstalými a odešla.
Ještě ten večer se do šenkýřovy ložnice vkradla temná postava. Otevřela truhlici a začala se v ní přehrabovat. Dotyčný byl do své práce tak zabrán, že by si pomalu ani nevšiml, že se otevřely dveře a v místnosti se svítí.
"Nejsem tak hloupá, abych tady tu závět nechávala," pronesla Markéta do tmy, "I kdyby nějaká existovala," řekla a podívala se do tváře postavě, která se na ni otočila.
"Žádná neexistuje? Žádná listina, ve které by mě bratr vydědil?" ptala se udiveně Dora. Markéta zakroutila hlavou.
"Před čtyřmi dny ses pohádala s bratrem. Chtěla jsi, aby na tebe převedl něco ze svého majetku," začala Markéta.
"Ano. Nikdo mě nikdy nechtěl. Peníze byl jediný důvod, proč by si mě někdo bral. A ten prevít mi nechtěl dát ani pětník. Víte, co mi řekl? Že by mi nepomohlo, ani kdybych byla královna! Že pořád budu stejně ošklivá!"
"A tak ses rozhodla, že se mu pomstíš. Vzala sis jeho nůž, počkala jsi na něj na místě, kde lovil pstruhy a zabila jsi ho,"
"Přísahala jsem, že za to, co řekl se zmocním celého jeho majetku,"
"Další ti stála v cestě Žofie. Tak jsi k ní v noci šla, vzala tady z truhly její kožený pás a uškrtila jí,"
"Ta děvka si stejně nic jiného nezasloužila," zavrčela Dora.
"Ale když jsem řekla, že tvůj bratr sepsal závět, zpanikařila jsi,"
"Samozřejmě. Už od dětství mě neměl rád. Často říkal, že kdyby to nebylo matčino přání, vůbec by se o mě nestaral a vyhodil by mě na ulici. Byla jsem jeho sestra! Kdyby mě v té závěti vydědil a všechno nechal Metodějovi…"
"Tvá pomsta by nevyšla," dokončila Markéta větu za ní a zatleskala. Ve dveřích se objevil rychtář a jeho dva biřicové.
"Přiznala se. Odveďte ji," rozkázala Markéta
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama