Vítejte na mém blogu, kde publikuji svoji vlastní literární tvorbu. Prosím všechny návštěvníky o komentář

Povídky předsvatební noci 4.část

5. září 2009 v 15:18 | Kristýna |  Román Povídky předsvatební noci
Představení skončilo o něco dříve a protože ještě nabyly zavřené městské brány, poslala paní Beatrice Silvia do města a koupit za peníze z tržby bochník chleba. Ale Silvio se příliš dlouho nevracel. Anna, u které Cécile vypozorovala, že jsou do sebe se Silviem zamilovaní, už začínala být silně nervózní a přemluvila Cécile, se kterou se mezitím velmi spřátelila, a Jacquese, aby ho šli společně hledat.
Chodili po městě, volali, ale nikde žádná odezva. Až teprve když už po setmění obcházeli městskou radnici zaslechli volání. Nejdříve nevěděli odkud přichází, ale nakonec ho lokalizovali. Vycházelo z oken šatlavy.
"Silvio! Jak ses tam dostal?" zeptala se vyděšeně Anna a klekla si k oknu, odkud tušila jeho hlas.
"Zatkli mě, že prý kradu. To vůbec není pravda. Jenom jsem byl ve špatnou chvíli na špatným místě. A s mojí smůlou ten zloděj utekl a obvinili mě," odpověděl jí Silvio.
"Vždyť jsi nevinný! Musí tě pustit!" řekla Anna a chytili se se Silviem skrz mříže za ruce.
"Už je pozdě, Aničko. Odsoudili mě hned na místě. Ráno mě pověsí," řekl se sklopenýma očima.
"TO NE!" vykřikla Anna zoufale. "To nesmí!"
"My ti pomůžeme," ujistila ho Cécile, která si klekla vedle Anny.
"A jak asi?" zeptali se Jacques a Silvio současně.
"Dostal jsi z vězení i mě. Dokázal bys to i tady?" zeptala se Cécile Jacquese.
"To těžko. Tam byli vojáci všichni do jednoho hrozný násoskové. I kdyby tady byli stejný, neznej mě. Nepustí si mě k tělu," odpověděl jí Jacques. Cécile se zatvářila zklamaně. "Ale můžeme sabotovat samotnou popravu. Mohli by tě pak pustit," dodal Sylviovi další naději.
"A to chceš udělat jak?" zeptala se nešťastná Anna.
"Šibenici budou hlídat, ale při troše štěstí můžeme ty hlídače odlákat a smyčku naříznout,"
"To by šlo," přijala jeho návrh Cécile.
"Už je tma. Teď by to šlo. Poďte," řekl Jacques.
"My tě zachráníme. Slibuji," řekla Anna Silviovi.
"Anno!" zavolal na ni, když už chtěla jít. "Kdyby se vám to nepovedlo …" řekl a přes mříže ji dlouze políbil.
"Ale nám se to povede," řekl mu Jacques, když ji zase pustil. Pak zmizeli Silviovi z dohledu.

Kolem šibeniční konstrukce chodili dva vojáci a hlídali. Najednou se z postraní uličky ozvalo hlasité dívčí volání o pomoc. Oba vojáci se rozběhli tím směrem a nechali šibenici nehlídanou. Jakmile se dostatečně vzdálili, přikradly se ke konstrukci dva stíny, vyběhli po žebříku nahoru a Jacques vyzvedl Annu nahoru k provazu a ta začala hned u trámu provaz přeřezávat hned u trámu.
"Pospěš si," popoháněl ji Jacques, "Nevíme na jak dlouho je Cécile odláká,"
"Dělám, co můžu," odsekla Anna. Když byl provaz už skoro uřezán, spustil ji Jacques zase na zem.
"Silvio není tak lehkej, aby se to s nim neutrhlo," konstatoval Anninu práci a pak zase zmizeli do podloubí, právě v čas, protože hlídači se s nepořízenou vraceli. Už doufali, že zachrání nějakou dívku, ale Cécile je prostě jen lákala spletí uliček, aby svým spoluspiklencům dala co nejvíce času a tak to vojáci nakonec vzdali.

Ráno se z šatlavy ozvaly hlasy bubnů a začali vyvádět ubohého Silvia ven. Celý průvod se pomalu sunul k náměstí, kde už se shromáždila spousta lidí, kteří si věšení zloděje nechtěli nechat ujít. Celou akci z povzdálí sledovali Cécile, Anna a Jacques.
Kat dovedl odsouzeného pod smyčku, městský úředník s velkou důležitostí přečetl rozsudek a všichni napnuli zraky, aby viděli, jak se bude chudák Silvio houpat. To, co se stalo pak jim ale úplně zkazilo náladu.
Silviovi po delším zápase nacpali hlavu do smyčky a kat podkopl stoličku, na které stál. Jakmile ale odsouzenec přenesl svou váhu na smyčku, v místě naříznutí praskla a on se poroučel k zemi. To už se davem začali proplétat jeho zachránci.
Kaplan, který stál nahoře a na vše dohlížel chvíli nechápavě zíral, pak se podíval na dav, který nevypadal nejpřívětivěji a rozhodl o Silviově osudu tak, jak to předvídal Jacques a zašeptal úředníkovi něco do ucha.
"Jak se zdá, Bůh pochybuje o vině tohoto mladíka. Z toho důvodu se mu uděluje milost," vyhlásil úředník, ne právě nadšeně. Kat rozvázal Silviovi ruce. ten si sundal smyčku z krku a vrhl se k Anně, která se procpala až k šibenici. Zatímco se lidé pomalu a otráveně rozcházeli, Všichni čtyři se vrátili zpátky do tábora.
Všichni vyložili, co se stalo a tak se raději společnost rychle sbalila a odjeli ještě před tím, než začal kat podrobněji zkoumat provaz, který tak najednou zradil.

Pokračovali podle plánu dál na východ. Když ale lidé přestali mluvit francouzsky, Cécile i Jacques věděli, že je čas se rozloučit.
"Když chcete jít, je to jen na vás," řekl principál na rozloučenou.
"Bůh vás ochraňuj, oba," přidala se paní Beatrice.
"Děkuji vám za všechno. Bez vás bych tu už nebyl," poděkoval Silvio.
"To si děkuj hlavně Anně. To ona ten provaz přeřezávala," odpověděl mu vesele Jacques.
"I ty jsi na tom měl svůj podíl," řekla skromně Anna a Silvio ji vzal kolem ramen.
"Tak sbohem," rozloučili se Jacques a Cécile, když se jim konečně ze sebe podařilo setřást děti, které se jich nehodlaly pustit a mávali svým přátelům, dokud vozy nezmizely za zákrutem silnice.

"Tak, a kudy teď?" zeptal se Jacques.
"Někoho se zeptáme. Tedy pokud tu někdo bude. Jestli si to myslím správně, Cáchy nemohou být daleko," odpověděla Cécile a měla pravdu. Šli jen tak po cestě, ani nevěděli kam, jen hledali někoho, kdo by jim mohl poradit. Měli štěstí a brzy narazili na formana, zahaleného do pláště a kápě, který jel přímo do Cách a vzal je s sebou.
Večer byli ve městě. Forman je vysadil u brány a sám odjel kamsi do ulic. Oba zamířili ihned k místu posledního odpočinku Karla Velikého. Podle instrukcí zbytku obyvatel, kteří se ještě nevrátili domů se k palácové kapli konečně dostali.
Vešli dovnitř. Kaple byla sice krásná, ale Cécile a Jacques byli přiliž unavení a zároveň byli rádi, že už jsou na konci své cesty.
"Jacquesi, hledej vlys pro ten kámen," řekla Cécile. Jacques vyndal ze své brašny kámen ve tvaru kříže, který našli na náměstí před Notre Dame. Oba se rozhlíželi po podlaze, po sloupech, po stěnách až Cécile konečně ukázat nad sebe.
"Podívej! Támhle!" zavolala na Jacquese. Její prst mířil k jednomu ze sloupů.
"Tam ten kámen patří. Je to ale moc vysoko," posteskla si.
"To není problém," řekl Jacques a téměř bez problému ji zvedl do výšky, takže mohla kámen do vlysu pohodlně zasunout. Pak ho zamáčkla, až úplně zapadl do zdi. Oltář se pohnul.
Jacques ji zase postavil na zem a vydali se k oltáři. Oba na něj pořádně zatlačili a s velkým vypětím sil ho úplně odsunuli. Před nimi se objevilo schodiště. Sešli po něm dolů a stáli v temné místnosti.
"Vidíš něco?" zeptal se Jacques.
"Ne," odpověděla mu Cécile a začala hmatat po zdech a hledala louče. Až najednou ucítila výklenek, kde bylo položené křesadlo a vedle výklenku byly v držáku dvě louče. Cécile je zapálila, jednu z nich podala Jacquesovi a vydali se chodbou, která se před nimi rozprostírala. Na jejím konci uviděli něco neuvěřitelného.
Chodba ústila ve velkou místnost, kde se lesklo samé zlato. Truhly s mincemi, zlaté poháry a talíře, staré muslimské šperky. Cécile i Jacques chvíli nechápavě zírali, pak se na sebe podívali a začali se nezřízeně radovat. Skákali, křičeli radostí. Když se konečně uklidnili, začali myslet zase reálně.
"Jak to odsud dostaneme?" zeptala se Cécile.
"Koupíme si ve městě vůz, koně a jednu, nebo dvě okovaný truhly, vrátíme se sem a něco z toho naložíme," navrhl Jacques.
"Máš pravdu. Měli bychom si vzít jen něco a zbytek tu nechat," souhlasila Cécile.
"Tak poď. Bude noc, to je nejlepší čas na nakládání pokladu," usmál se Jacques a znovu se oba začali radovat. Chytil Cécile do náručí a začal se s ní točit kolem dokola. Když tenhle záchvat euforie pominul, vyšli zase ven z krypty.
Tam je ale nečekalo zrovna milé překvapení. Potom, co vyšli nahoru, je pod lustrem, který kapli osvětloval, čekala postava kočího, který je přivezl do města.
"Našli jste to, co jste hledali?" zeptal se. Jakmile Cécile slyšela jeho hlas, zatmělo se jí před očima.
"Co chcete?" zeptal se Jacques.
"Poklad," odpověděl muž a shodil kápi. Před nimi se objevila krutá tvář Reného Delatoura.
"Nedáte mi nikdy pokoj?" řekla Cécile.
"Ne. Zvlášť potom, co jsi mi zabila bratra,"
"Z té věže spadl sám, já jsem se jenom bránila. Proč jste se objevil až teď? Proč jste nás nehledal už v Paříži?"
"Řekl jsem si, že bude mnohem lepší, když mě k tomu pokladu zavedeš a já svého bratra pomstím až tady. A to také hodlám udělat," řekl s děsivým výrazem ve tváři. Jacques si stoupl před Cécile.
"Ji nechte být. Nic vám neudělala," snažil se to říci výhružně, ale moc se mu to nepovedlo.
"Jen klid chlapečku. Raději uteč, nebo tu budou ležet mrtvoly dvě," zasmál se Delatour.
"Ne. Já ji neopustim," nehnul se Jacques ani o píď.
"Jak myslíš," řekl Delatour rozhodně a zpod pláště vytáhl meč. Céciliin dobrý sluch zaslechl zvláštní zvuk a podívala se nahoru. Jedno očko řetězu, na kterém lustr vysel se začalo otevírat.
"Tohle je za mého bratra!" zakřičel Delatour a rozmáchl se mečem, ale výpad už nikdy nedokončil, protože lustr se utrhl a spadl na něj. Ruka která držela meč se ještě chvíli svíjela ve smrtelné křeči a pak najednou přestala. Cécile se lekla stejně, jako když Delatourův bratr spadl z Notre Dame.
"Teď bysme měli co nejdřív vypadnout," řekl Jacques chtěl zamířit směrem ke dveřím, ale Cécile ho zadržela.
"To jsi myslel vážně, že mě neopustíš?" zeptala se ho.
"Myslel. Úplně vážně," odpověděl jí.
"Tak mě neopouštěj. Už nikdy," řekla a ani netušila, jak se to stalo, políbila ho a věděla, že už ji skutečně nikdy neopustí. Že zůstanou spolu. Navždy.


Francois dočetl. V místnosti se rozhostilo ticho.
"Je to moc hezké," řekla paní Markéta.
"A taky zamilované," přidala se Marta.
"Ty, Francois, jak se jmenoval tvůj otec?" zeptal se Jošt.
"Jacques,"
"A matka?"
"Cécile," odpověděl Francois a usmál se.
"Takže to je o tvých rodičích?" pravila překvapeně Marta.
"Zapsal jsem jen to, co mi vyprávěli a trochu to upravil,"
"Je ještě brzy. Vyprávěj ještě něco," zaprosila Marta.
"Všechno ostatní už jsem vám vyprávěl. Co bych ještě měl povídat?" odpověděl jí Francois otázkou.
"Pokud to nebude vadit, mohu vyprávět já. Je to o tom, co se stalo mě, za mého prvního manželství, když jsem byla paní na Bítozevsi,"
"Tak vyprávěj," pobídla ji s dětskou zvědavostí Marta.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama