Vítejte na mém blogu, kde publikuji svoji vlastní literární tvorbu. Prosím všechny návštěvníky o komentář

Povídky předsvatební noci 3.část

5. září 2009 v 15:17 | Kristýna |  Román Povídky předsvatební noci
Vůz zastavil. Jacques i Cécile zpozorněli. Zaslechli rozhovor. Určitě přijeli k nějakému městu a vozka mluvil s hlídajícími vojáky u brány. Oba se přikrčili a chvilku poté vojáci nahlédli do vozu.
"Vidíš tam něco?" řekl jeden z vojáků.
"Ne. Je to vážně pláteník. Samý plátno, žádný uprchlíci," odpověděl druhý. "Můžeme ho pustit," dodal a odešel zpátky k vozkovi. Cecile zavřela oči a zhluboka si vydechla.
"Až vjede do brány můžeme vystoupit," řekl Jacques a vyškrábal se na hromadu plátna. Jakmile vůz zahnul a do vozu nebylo vidět od brány oba vyskočili.
"Tak, teď najít kostel," řekla Cécile, když byli venku.
"To nebude těžký. Koukni nahoru," usmál se Jacques. Nad střechami domů se tyčila věž.
"Tak, pojďme tam,"
Za chvíli byli na náměstí. Kostel nebyl velký, ale ve vitrážích byla spousta červeného skla. Vešli dovnitř. Moc lidí tam nebylo, ani farář. Nebylo divu. Hodinu po poledni byli všichni u oběda. Cécile vytáhla papír a vydala se k jednomu z oken, kterým prosvítalo slunce. Jakmile dala papír do červených paprsků, červená skvrna zmizela a objevil se nápis. Moc moudrá z toho ale nebyla.

CSAPKAUAÍSDBDLSRVÁLŽIEAEEAOTEÍKAENŠPNETKOLDNJTEÁVEIPÁNDADCNLZNPDŘTMRLMAÍAÍ

"Co to má bejt?" řekl Jacques.
"Šifra. Ale jaká?" zeptala se Cécile sama sebe.
"To sem nemůžou napsat poklad je tam a tam?"
"Ne,"
"To je život," naštval se Jacques a sedl si na zem.
"O jakých šifrách mi otec říkal?" řekla Cécile a zhluboka se zamyslela. Najednou ji něco napadlo. "Plot! No ovšem!"
"Cože?" zeptal se Jacques, který se zřejmě domníval, že se pomátla.
"Plotová šifra. Rozdělíš text na první a druhá písmena. Z toho vytvoříš dva nesouvislé a zařadíš je za sebou. Kolik je to písmen … sedmdesát čtyři. Takže polovina je … třicet sedm. Tady je třicáté sedmé písmeno. Jecquesi, dej mi sem prst," Jacques uposlechl a Cécile začala číst: "Cesta k pokladu najít se dá, bude - li správná dlaždice nalezena pod třetím králem naší paní. Co to znamená?"
"Nemam páru," prohlásil Jacques rezignovaně.
"Naše paní, naše paní ... no ovšem!"
"Co?"
"Notre Dame! Na Notre Damu jsou sochy starých králů. A máme to," řekl vítězoslavně.
"Nejdřív mi řekni, co to je Notre Dame,"
"Katedrála v Paříži,"
"Aha. Víš co je zvláštní? Jsi holka ze statku a přitom umíš číst i počítat. Dokonce znáš katedrálu v Paříži. Jak je to možný?" zeptal se Jacques.
"Když moje matka umřela, otec mě dal na rok do kláštera, abych se z toho šoku vzpamatovala. Byla jsem hodně malá , ale hodně jsem se toho naučila a taky jsem si toho hodně zapamatovala.Jacquesi, víš co mě teď napadlo?"
"Já myšlenky nečtu,"
"Co říkal ten voják u brány, když prohlížel ten vůz? Řekl "žádný uprchlíci,"
"No a co?"
"Hledají nás,"
"Nás? Hledají tebe. O mně ještě neví,"
"To je pravda. Kdyby hledali mě, tak by řekl "žádná čarodějnice" nebo "žádná uprchlá". Uklidnil jsi mě, třeba hledají někoho jiného," oddychla si Cécile.
"Tak. Teď se musíme dostat do Paříže,"
"Pojedeme zase nějakým vozem. Do Paříže jich jezdí spousta,"
"Ale nejdřív se musíme najíst. Mam hlad, až se mi zouvaj boty,"
"Zvláštní výraz, když nemáš boty. Zajdeme do hospody. Na náměstí jedna je," uzavřela Cécile debatu.
Po jídle vyrazili zase na cestu. Branou se dostali bez problému, protože je alespoň pro jednou nikdo nepronásledoval. Cesta byla písčitá a vedla mezi poli s obilím, které ale začínalo teprve růst. Najednou se za nimi ozval dusot kopyt.
"Že by zase nějaký vůz?" řekl Jacques v naději, že se poveze, protože ho k smrti nebavilo chodit pěšky. Cécile se ohlédla. Měla velice dobrý zrak, takže ihned věděla, co se blíží.
"Něco horšího. Utíkej!" zakřičela a dala se do běhu skrz obilí, protože se nedalo nikde schovat.
"Co se děje? Kdo to je?" ptal se jí Jacques za běhu.
"Přece ti muži, co po mně jdou. Delatourové! A mají s sebou vojáky," odpověděla mu Cécile, ale už to ani nemusela říkat, protože se jezdci už nebezpečně přiblížili.
"Támhle jsou!" byl slyšet křik. Jezdci sjeli z cesty a vydali se za nimi do polí. Vojáci napnuli luky a začali střílet. Jeden strefil Jacquese šípem do ramene. Ten zakřičel bolestí, ale běžel dál. Naštěstí s Cecílií zaběhli do lesa, kde se půda svažovala a jezdci tam nemohli. Oba se sebrali a snažili se co nejrychleji najít úkryt, než vojáci sesednou, aby je hledali pěšky. V hlíně se najednou objevila prohlubeň po vyvráceném pařezu a vedle ležel kmen a usekané větve. Jacques do ní skočil, držíce se za rameno, ze kterého stále trčel šíp, Cécile tam s Čertem vklouzla za ním a přikryla díru několika větvemi.
Mezitím začali vojáci hledat v lese. Delatourové neustále křičeli, že je MUSÍ najít za každou cenu, ale Cécile zvolila příliš dobrý úkryt a inkvizitor příliš nedovtipné vojáky. Nenašli je. Oba bratři se mohli pominout vzteky a pobíhali po lese jako šílení, ale marně. Nakonec naštvaně odjeli.
Když si Cécile byla naprosto jistá, že jsou pryč, rozhrnula větve, pomohla Jacquesovi ven a vydali se hledat nějaký úkryt, protože už se začalo stmívat a navíc se blížila bouřka. Šli krátce, když najednou narazili na jeskyni. Právě v čas. V dálce už hřmělo. Měli radost, že budou spát v suchu a radost vzrostla dvojnásobně, když se Čert objevil se statným zajícem s tlamě.
Cécile nasbírala dřevo, u vchodu do jeskyně rozdělala oheň a začala se věnovat problému Jacquesova ramene. Vytáhla z jeho vaku velký kus plátna a začala ho trhat na obvaz.
"Ještě že v tom voze bylo plátno," poznamenal Jacques a podal Cecílii staženého zajíce.
"Ano. Jestli na tom šípu nebyl jed a o tom pochybuji, měl bys být v pořádku. Rány ošetřovat umím," odpověděla, nabodla zajíce na kus klacku a dala ho nad oheň. "Nejdřív ti ale musím vytáhnout ten šíp,"
"A musí to bejt?" zeptal se Jacques, i když dobře znal odpověď.
"To se ví. To chceš strávit zbytek života se šípem v rameni?" usmála se Cécile. A sedla si k němu blíž. "Dokázal bys nějak si sundat tu košili? Hodně tam vadí,"
"Klidně ji roztrhni. Ale tak, aby se dala nosit, než si ukradnu si jinou,"
"Dobře," řekla Cécile a natrhla košili o hrot šípu tak, aby se dala dobře stáhnout. Pak Jacquesovi pomohla sundat ji. "Takže, teď musím zlomit ten šíp, aby mi nepřekáželo to peří. Můžeš si sednout?" Jacques uposlechl. Cécile vzala nůž a nařízla šíp, aby ho dokázala zlomit. Pak velkou část ulomila. "Dobře. Teď se bude vytahovat snáz. Můžeš si zase lehnout," řekla. Když Jacques zase ležel, chytla šíp kousek pod kovovým hrotem, dala do paže veškerou sílu a prudce ho vytáhla Jacquesovi z ramene. Ten zakřičel bolestí, ale hned se zase uklidnil, protože byl rád, že to má za sebou.
"Tak to bychom měli" řekla Cécile a vyhodila zbytky šípu z jeskyně. Venku mezitím začalo pršet. "Teď ti to ještě obvážu," vzala kus plátna, složila ho a položila ho na ránu. Pak ji dalšími pruhy plátny obvázala.
"Teď se aspoň můžeme najíst," řekl Jacques a chtěl naporcovat zajíce, ale Cécile ho zarazila.
"Udělám to já. Ty tu ruku dneska šetři," sdělila mu a zajíce nakrájela ona.
V klidu povečeřeli, Čertovi dali kosti, takže ten teď vzadu v jeskyni spokojeně hryzal a Cécile s Jacquesem se připravovali ke spánku.
"V noci bude zima. Měla by sis lehnout ke mně," řekl Jacques.
"Asi máš pravdu. Navíc venku prší. Ještě pořádně přiložím, aby oheň hořel dlouho a trochu to tu roztopil," odpověděla Cécile a dala do ohně všechny větvičky a klacíky, které ještě zbyly. Pak si lehla na zem a hlavu si podložila rukama. Jacques si lehl hned vedle ní, aby se mohli navzájem zahřát. Oba usnuli jako zabití.

Ráno se probudili téměř současně.
"Tak co rameno? Už je to lepší?" zeptala se Cécile.
"Je to o moc lepší. Už to ani nebolí," odpověděl Jacques.
"Vyrazíme?"
"Můžeme,"
Za chvíli už vycházeli z lesa a pokračovali stejnou cestou, kterou šli včera, než je vojáci vyrušili. Po delší chvíli se ozval zvuk vozu.
"Něco jede!" málem vykřikl Jacques, protože opravdu nehodlal zase přijít k úrazu. "Vypadá to na vůz. Schovej se do křoví," řekl Cecílii a oba se i s Čertem skryli do houští, které rostlo u cesty.
Za chvíli seděli stejně jako včera ve voze bez vědomí kočího. Tentokrát to byl bednář.
"Máme štěstí. Zase je kam se případně schovat," pronesla Cécile sama k sobě,"
"Seš si jistá, že dojedeme do Paříže?" zapochyboval Jacques.
"Pokud vím, tahle cesta nemá žádné odbočky a měla by mířit rovnou do Paříže," uklidnila ho Cécile a opřela se o sud.

Měla pravdu. Cesta byla velice dlouhá, ale k večeru se vůz dostal do Paříže. Oba seskočili.
"Jak ten Notre Dame vypadá?"
"Takhle," řekla Cécile a ukázala kamsi nahoru, kde čněly do výše dvě hranaté věže. "Jdeme," prohlásila a šli. Přešli po mostě Sienu a dostali se na ostrůvek, kde chrám stál.
"Vidíš?" ukázala Cécile na řadu soch, které zdobili Notre Dame v průčelí. "Třetí je támhle. Pojď hledat,"
"A co?" zeptal se Jacques
"Dlaždici. Nějak označenou dlaždici.," odpověděla Cécile. Přišli blíž a začali si sochu důkladně prohlížet.
"Správná dlaždice…správná dlaždice…" říkala si Cécile pro sebe.
"Podívej, tady něco je," zavolal na ni Jacques a ukazoval na zem. Byla tam dlažební kostka, označená, na první pohled neznatelným, ale při bližším zkoumání dobře patrným, křížem.
"Musíme někde počkat, než bude tma, a pak se podíváme co tady je," rozhodla Cécile
"Od rána sme nejedli. Musíme rychle zapadnout do krčmy," podotkl Jacques.
"Taky mi kručí v žaludku. Jdeme se najíst," uzavřela Cécile a vydali se někam, kde tušili hospodu.

Když se znovu objevili na náměstí, byla už tma a samo náměstí bylo liduprázdné. Jacques vzal nůž a začal vydlabávat dlaždici z hlíny. Cécile mu svítila lucernou, kterou si půjčili v hospodě. Hostinský se sice nejdřív vykrucoval, protože nemyslel, že jí ještě někdy uvidí, ale když mu Cécile zaplatila i za nocleh, rád lucernu zapůjčil.
Když Jacques odstranil hlínu a snažil se vytáhnout kostku z dlažby, vypadla z ní dřevěná kulatá krabička. Sebral ji a schoval do vaku.
"Já to na ulici znam. Poď pryč, a zkoumat to budeš až potom. Je to tu nebezpečný." vzal ji Jacques za ruku a chtěl ji odtáhnout zpátky do hostince. Najednou se kolem objevilo několik stínů a Cécile nepochybovala o jejich totožnosti.
"Oni mi nedají pokoj," pomyslela si. "Jacquesi, utíkej!" zakřičela a hodila po jednom ze stínů lucernu. Jestli se trefila, nebo ne, už nevěděla, protože běžela za Jacquesem, který utíkal do kostela. Našli schody na věž a vyběhli po nich.
Bratři a vojáci se za vchodem rozdělili a každý hledal sám.
Když vyběhli s Jacquesem až na ochoz věže, Cécile si stoupla zády k padacím dveřím. "Proč mi jenom nedají pokoj?" pronesla zoufale. Náhle ji někdo chytil za vlasy.
"Protože víš až moc o jednom velmi cenném předmětu," zašeptal jí zlomyslně Charles Delatour a přiložil jí na krk nůž. "Chlapče, dej mi tu krabičku," pronesl k Jacquesovi. Ten nereagoval. "Dej mi ji, nebo ji podříznu," řekl mnohem důrazněji. Jacques začal otvírat vak. Pomalu vytáhl krabičku a chtěl ji inkvizitorovi podat, když najednou zachytil Cecíliin, pohled, který naznačoval, aby krabičku odhodil. Jacques ji uposlechl a když se po krabičce Delatour ohlédl, Cécile ho kousla do ruky a prudce do něj vrazila. Nějak ale neodhadla svou sílu, a než se stačila vzpamatovat, zmizel inkvizitor za hranou ochozu a o pár vteřin později jeho křik přerušil tupý úder.
Cécile a Jacques pomalu došli k ochozu a podívali se dolů. Z kostela se vyhrnuly postavy a seskupili se kolem mrtvoly. Cécile vykřikla, schoulila se Jacquesovi do náruče a rozbrečela se z leknutí.
"Neměla si a vybranou. Byla to sebeobrana," utěšoval ji Jacques. "Teď se musíme schovat. Tady zůstat nemůžeme," řekl, sebral krabičku a pomohl Cecílii dolů. Ukryli se do zpovědnice, ale z šoku a únavy usnuli.

Probudili se ještě před svítáním.
"Poď, musíme vypadnout," řek Jacques, ještě stále otřesené Cecílii. Vyšli před kostel. Mrtvola inkvizitora už byla pryč.
"Svítá. Brána by už mohla být otevřená," řekla Cécile. A skutečně. Brána byla otevřená a nikdo si jich nevšímal, takže se z města dostali bez potíží. Šli po cestě a hledali klidné místo, kde by mohli prozkoumat obsah krabičky. Našli ho. Kousek vedle cesty v polích stála stodola.
Vešli dovnitř a lehli si do slámy. Jacques vyndal krabičku z vaku a otevřel ji. Vypadl z ní kámen ve tvaru kříže, stejného, jako na dlažební kostce a dlouhý úzký kus kůže, na kterém byla písmena nedávající žádný smysl.
"Co to zase znamená?" zeptal se Jacques poněkud podrážděně.
"To nevím, ale přijdu na to," doufala Cécile. Jacques sebral kůži a začal jí z dlouhé chvíle obtáčet kolem krabičky. Cécile se něj dívala.
"Počkej! Teď mě něco napadlo," řekla oba předměty mu sebrala. "Podívej. Když tou kůží obtočíme tu krabičku, dávají ta písmena smysl," řekla a učinila tak. "Král … v Cáchách … poklad … skrývá. Ano. To tam je,"
"Král kde?" zeptal se Jacques.
"V Cáchách. Karel Veliký," odpověděla Cécile.
"A to je kde?" řekl Jacques.
"Rozhodně ne ve Francii. Mám pocit, že v Německu. Vlastně ve "Svaté říši Římské" jak tomu říkají. Teď bychom se měli ale někde schovat, protože nás Delatour bude hledat. Skvěle. Hledají mě nejen za čarodějnictví, ale teď i za vraždu," povzdechla si.
"Ale kde se schovat?"
"Třeba někde v lese," Jacques souhlasil a vyrazili co nejrychleji do lesa, který byl nedaleko. Na lesní cestě zpomalili. Čert poskakoval okolo. Na cestě před nimi se ozývaly nejdříve tiché, ale pak čím dál víc patrné hlasy lidí. Pak viděli, co to je. Byli to komedianti, kteří právě dokončovali opravu rozbitého kola u vozu. Kolem opravy poskakovalo několik malých dětí, pak tu byl starší muž a žena, silný mladík, o něco starší než Jacques a stejně stará dívka.
"Nechcete pomoci?" zavolala na ně Cécile.
"Ne, ne. Práce už je hotová. Teď jenom zase zapřáhneme a můžeme jet," zavolal na ni mladík.
"A kam máte nemířeno?" zeptala se Cécile.
"Pořád na východ. Až do německých zemí," odpověděl starší muž, patrně principál. Cécile šťouchla do Jacquese. To bylo přesně to, co teď potřebovali. Mezi komedianty by je nikdo nehledal.
"Máte dva vozy, dva koně, je vás hodně, asi jste hodně dobří, viďte?"
"To máte pravdu slečno. Hrajeme divadlo, žonglujeme, hrajeme na trubku, máme dva cvičené psy a moje dcera dokonce dokáže cvičit a jet při tom na koni! Pokud něco umíte, můžete se k nám i přidat," řekl trochu boubelatý principál vesele.
"No, ukrýt bychom se potřebovali, to je pravda, ale komediantsky moc nadaní nejsme,"
"Ach tak, vy se potřebujete schovat?" zeptal se principál.
"Ano," připustila Cécile.
"Pomoci vám můžeme. Proč ne? Nás také každou chvíli z něčeho obviní. Takoví lidé si přece musí pomáhat. A určitě vám nějakou práci najdeme a něco vás naučíme. Co říkáte?" řekl principál.
"Taková nabídka se neodmítá," usmála se Cécile a obrátila se na Jacquese.
"Já jsem komedianty spíš využíval k odvedení pozornosti, ale proč ne?" řekl.
"A proč jsi jí potřeboval odvádět?" zeptal se ho mladík žertem. Jacques gestem naznačil krádež.
"Tak, to abychom se představili. Já se jmenuji Jean, to je moje žena Beatrice," ukázal na starší ženu "Tamhleta holka je moje dcera Anna, tihle caparti … "chtěl představit své menší děti, ale nějak zapomněl "Vždyť mi jim jmény ani neříkáme," řekl a chtěl pokračovat, ale žena ho zarazila.
"Jmenují se Filip, Karel a Blanka," doplnila ho.
"No, dejme tomu. A támhleten je …"
"Dovolte abych se představil sám. Silvio, jméno mé," řekl mladík a téměř obřadně se uklonil.
"Ty jsi Ital, že ano?" zeptala se Cécile.
"Ano. A jak se jmenujete vy?" usmál se na ni.
"Já jsem Cécile a tohle je Jacques," odpověděla.
"Panstvo a damstvo, nerad bych rušil, ale musíme vyrazit a do večera si sehnat nějakej flek na utáboření," řekl principál. A tak se stalo. Zapřáhli koně za oba vozy. V jednom byly všechny kostýmy a rekvizity k produkci a v druhém se nacházela vrstva zvířecích kůži, na kterých se spalo. Když byli koně zapřažení, na kozlík prvního vozu naskočil principál, na druhý jeho žena, děti, Silvio, Cécile, Jacques a Čert s dvěma cvičenými psy, se kterými se mezitím spřátelil, naskákali do druhého povozu a rozjeli se.
Když konečně zase zastavili, byl už večer, ale ještě dost světla. Principál našel hezký plácek u cesty, jen pár kroků od hlavní brány nějakého města.
Vypřáhli koně, rozdělali oheň a paní Beatrice začala v kotlíku nad ohněm připravovat kaši k večeři. Když byla hotová, zavolala na všechny, aby šli k jídlu.
"Tak, co s vámi," prolomil principál ticho. "Něco bychom vás naučit měli,"
"Když hrajeme divadlo, pořád si přehazujeme převleky. Kdybychom jim dali nějaký z našich kostýmů, ulehčilo by nám to práci," navrhl Silvio.
"Žonglování není těžký. To je můžeš naučit ty, Jeane," navrhla principálovi jeho žena.
"Ona je lehká a štíhlá. Může mi pomoci s cvičením na koni," navrhla Anna.
"Takže dohodnuto. Vyhovuje vám to?" zeptal se Jean Cécile a Jacquese.
"Ano," odpověděla mu Cécile.
"Ty vážně dovedeš jet na koni a ještě na něm cvičit?" zeptal se Jacques nevěřícně.
"Vážně. Je ještě světlo. Můžu vám to ukázat," řekl Anna.
"Proč ne?" řekl principál.
Když dojedli, vzal z prvního vozu provaz, připevnil ho statnějšímu koni k uzdě a pomohl Anně do sedla. Pobídla koně do cvalu, principál ho pomocí provazu vedl stále do kola a Anna začala předvádět, co umí. Stoupla si na koňský hřbet, zvedla jednu nohu dozadu a roztáhla ruce. Chvilku počkala, pak nohu chytla zezadu rukama a vytáhla ji co nejvýš. Znovu si stoupla normálně, předklonila se a najednou stála na rukou. Ohnula nohy dozadu a udělala na koňském hřbetě most. Naposledy si stoupla zase normálně, seskočila z koně na zem a uklonila se publiku. Všichni kolem nadšeně tleskali.
"Páni, tohle já nikdy nezvládnu," rezignovala Cécile.
"To ani nemusíš. Jenom mi pomůžeš. To půjde. Neboj," uklidnila ji Anna.
"Ráno, hned jak otevřou bránu, jdeme všichni v kostýmech vybubnovat, že jsme tady. Takže všichni spát, ať jste ráno svěží," rozkázal principál a všichni ho poslechli a šli si lehnout do vozu. Spali sice schoulení jeden na druhém, ale zase jim bylo teplo a to je v noci důležitější, než více místa.

Ráno se všichni probudili sami. K snídani dojedli kaši, která zbyla z večeře, oblékli se do kostýmů a vydali se do města. Cécile měla na sobě starý Annin kostým a Jacques si jeden vypůjčil od Silvia, který si jich z Itálie přivezl více. Principál vzal buben a vydali se na náměstí. Když si odbubnovali své a rozhlásili, že večer bude na plácku před městskou bránou představení, vrátili se zase zpátky a nechali za sebou na náměstí hromadu zvědavců.
Po návratu ze sebe zase svlékli kostýmy a začali zacvičovat své dva nové členy. Silvio učil Jacquese žonglovat s míčky a kužely. Cécile to měla ale mnohem těžší. Naštěstí byla Anna velmi trpělivá učitelka. Koně, na kterém cvičila přivázala ke stromu, protože na jedoucím koni se drží rovnováha mnohem hůř.
"Podívej se, Cécile. Nebude to tolik těžký. Ty jsi lehčí, takže mi nejdřív pomůžeš nahoru a já tě pak vytáhnu. Zkusíme si to?" řekla Anna. Tuto část Cécile zvládla hravě. Dokud kůň stál, nebylo pro ni těžké ani doplnit Anniny pózy o ty, které pro ni vymyslela. Teprve když se zvíře rozjelo, bylo to pro ni mnohem těžší, ale nakonec to zvládla a večer už mohla vystupovat společně s ostatními. Zato Jacques na tom byl hůř, protože k házení s míčky neměl vlohy, chyběla mu trpělivost a navíc ho bolelo rameno. Zatímco se Cécile učila udržet rovnováhu na jedoucím koni, mořil se s míčky a nepříčetně nadával. Ale Silvio sám dobře věděl, že se za den žonglovat naučit nejde, proto byl trpělivý a nechal výuku na další dny. Nakonec se ještě Cécile a Jacques naučili svoje role v divadelním představení a byli připravení.
Když přestalo pálit slunce a na plácek začaly stromu vrhat stín, lidé se začali scházet. Asi za hodinu byl plácek plný. Principál si vzal svůj oblíbený buben, jeho žena trubku a začali hrát. Když skončili, zahráli nedlouhé, ale hezké divadelní představení, do jehož konce se v barevných kostýmech přidaly děti a začaly metat kozelce a salta tak, že by to nikdo od dětí jejich věku nečekal. Potom co se dostatečně vydováděli, Anna předvedla se Silviem cvičené psy a pak přišlo její číslo, které se velmi povedlo.
Zatímco diváci nadšeně tleskali, obešly je děti se svými čepicemi. Když se konečně prodraly davem, všechny čapky byly plné.
"Tak takovou tržbu bych si nechal líbit pořád," pochvaloval si principál a mnul v prstech malé měděné mince.
"Anna si vždycky diváky získala," řekla paní Beatrice.
"Dneska na tom měla zásluhy i Cécile," řekla Anna.
"Důležitý je, že jsme z nich vymáčkly peníze ještě když byli oslněný," poznamenal principál.
A tak to šlo den za dnem. Jacques se za týden naučil poměrně slušně žonglovat a mohl vystupovat se Silviem, Cécile se s Annou naučila krásné představení na koni a sklízely úspěch. Společnost putovala stále na východ bez větších problémů, dokud nedojeli do města Laon.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama