Vítejte na mém blogu, kde publikuji svoji vlastní literární tvorbu. Prosím všechny návštěvníky o komentář

Povídky předsvatební noci 2.část

5. září 2009 v 15:12 | Kristýna |  Román Povídky předsvatební noci
Probudila se až ve vězení. Ležela ne zapáchající slámě ve vlhké cele.Nahoře ve stěně bylo jen zamřížované okno, kterým dovnitř svítil měsíc. Kopka byla vytesaná ve stěně a ohraničovaly ji silné mříže.
Cécile bolela hlava a nevěděla, co se stalo. Vzpomněla si jen na Jacquese, na jeho vyděšené hnědé oči a na úder, který ji zbavil vědomí.
"Tak co? Už jsi vzhůru?" zaslechla za sebou známý posměšný hlas. Otočila se. Za mřížemi se zubil René Delatour.
"Co tady děláte?" zeptala se ho a pokusila se vstát.
"Jen jsem se přišel podívat na výsledek bratrovy práce,"
"Bratrovy?" řekla nechápavě Cécile a opřela se rukou o zeď.
"Ano. Ten inkvizitor je můj bratr. O něco jsem ho požádal a on to udělal. Zabil jsem dvě mouchy jednou ranou. Pomstil jsem se tobě a můžu se zmocnit toho křižáckého pokladu," říkal se smíchem který mohl patřit klidně i duševně nemocnému. Cécile došla k mřížím a valila na něj oči jako omámená.
"Zítra bude soud, který tě pošle na hranici a já tak dosáhnu svého," zasmál se ještě, ale radost mu nevydržela dlouho. Cécile sebrala sílu a plivla mu do tváře. Pak se vrátila zpátky a vzteky sebou praštila do slámy. Delatour kopl do mříží a odešel. Cécile se dala do breku. Nejen že skončí buď na celý zbytek života ve vězení nebo na hranici, ale Delatour se zmocní něčeho, co mělo cenu pro celou její rodinu. S mokrýma očima usnula.
Ráno ji probudily otřesy. Biřic stál nad ní a snažil se ji vzbudit tak, že s ní třásl jako divý.
"Vstávej! Máš jít k soudu a soudní dvůr na tebe nebude čekat," zasyčel, chytl ji za rameno a táhl ven z cely. Vlekl ji strážnicí do schodů, kde si ji převzali další dva. Ti ji odvlekli až do soudní síně. Postavila se na místo pro obžalované a dívala se do třech tváří soudního dvora. Vedle seděl v křesle Charles Delatour v drahém církevním rouchu a posměšně se usmíval. Podívala se do publika. Inkviziční soudy byly oblíbenou zábavou a proto bylo plno. Kromě inkvizitorova bratra, který seděl na čestném místě tam ovšem zahlédla i Jacquese, což jí udělalo radost. Cítila alespoň jednu spřízněnou duši.
"Soudní zasedání začíná. Obžalovaná, Cécile Royallová, jste obviněna z čarodějnictví a z paktování s ďáblem. Chcete něco říci na svou obhajobu?" pronesl mocným hlasem soudce.
"Ne, protože se nebudu hájit z něčeho, co jsem nespáchala," řekla klidně a sebevědomě Cécile. Řekla si totiž, že když už má zemřít, že se zachová důstojnost.
"Slovo má tedy ctihodný inkvizitor Charles Delatour," řekl soudce.
"Páni porotci, pane soudce, začal jsem se o obžalovanou zajímat před třemi dny, když jí zemřel otec. Pořád jsem si říkal, na co mohl vlastně zemřít. Můžete nám to objasnit, obžalovaná?" obrátil se na Cécile.
"Ano. Můj otec dostal mrtvici. Zrovna štípal dříví a když měl nad hlavou sekeru a chystal se udeřit do jednoho kusu, rozbolelo ho srdce a bolestí sekeru pustil a ta ho praštila do hlavy. Chvíli na to zemřel," řekla popravdě Cécile.
"Ach tak. A jak je možné, že pokud ho bolelo rameno již delší dobu, proč tedy štípal dříví?"
"Já jsem mu to říkala, ale on si nedal říci,"
"A nebylo to náhodou tak, že jste ho praštila sama sekerou?" zahřímal na ni.
"Ne! To ne. Já ho měla ráda. Neublížila bych mu," hájila se Cécile.
"A co je v tom případě tohle?" zakřičel a vzal se svého stolu Cecilčinu zástěru zamazanou od krve.
"Moje zástěra,"
"A proč je celá od krve?"
"Protože, když můj otec upadl, podložila jsem mu hlavu tou zástěrou,"
"Proč jsme ji potom našli tak pečlivě schovanou v hromadě sena?"
"Tam jsem ji nadala,"
"Slovo církevního hodnostáře proti slovu čarodějnice,"
"Můj otec byl velký a silný. Myslíte, že by se nebránil?"
"Pomáhal vám přece satan. Pro něj je to drobnost,"
"Já nejsem ani čarodějnice, ani vyznavačka ďábla," sdělila mu Cécile rezolutně.
"To se přece dá dokázat," řekl inkvizitor davu. "Jak víte, pane soudce, čarodějnice nesnesou svěcenou vodu. Pokud se jí dotknu tímto razidlem," zvedl nad hlavu zlatou tyčku, " které namočím ve svěcené vodě, uvidíme zda je tato dívka čarodějnice, nebo ne,"
Vzal razidlo, namočil ho do vody v misce na svém stole a pokynul vojákům. Ti chytili Cécile, jeden za rameno a druhý za loket a přivlekli ji k inkvizitorovi. Nedá se říci, že se jí dotkl. Razidlo jí přímo vrazil do ruky a současně z něj vysunul bodec. Cécile vykřikla, protože jí bolest projela celou paží.
"Je doufám jasné, že tato dívka nesnese dotyk svěcené vody," prohlásil inkvizitor vítězoslavně a položil razidlo zpátky na stůl.
"Nesporně zajímavé, ale důkazů je přece jen stále málo," řekl soudce.
"Nuže dobrá. Její otec byl dlužníkem mého bratra. Jeto pravda, obžalovaná?"
"Ano," řekla Cécile a mnula si bolavou ruku.
"Přišel si můj bratr předevčírem pro dluh?"
"Ano,"
"Rád bych teď předvolal svého bratra jako svědka,"
"Vyhovuje se. Předvolejte ho,"
René Delatour se tedy odebral na lavici svědků.
"Bratře, můžeš nám říci, co se stalo v den, kdy sis přišel pro dluh?"
"Ano. Přijel jsem k jejímu domu. Její otec mi dlužil dva tisíce. To není malá částka a hodili by se mi. Hlavně teď. Otevřela mi dveře. Měla rozcuchané vlasy a vypadala nějak děsivě. Pozvala mě do kuchyně. Uvnitř se sušila spousta bylin. Kdo ví co to je zač," to byla pravda. Cécile si v kuchyni sušila mateřídoušku a heřmánek.
"Je to pravda?" zeptal se jeho bratr Cécile.
"Ano. Suším tam ale jen…"
"Pokračuj," promluvil inkvizitor ke svému bratrovi, aniž by jí nechal domluvit.
"Řekl jsem jí, že pokud nebude mít na zaplacení, budu jí muset zabavit statek, protože její otec jím ručil. Pak se stalo něco hrozivého. Podívala se na mě krvežíznivě, zrudly jí oči a vrhla se na mě. Najednou jí narostly obrovské drápy a začala po mě jimi sekat. Jako kdyby jí posedl ďábel. Podívejte se, jak mám poškrábaný obličej," pronesl k soudci. "Moji sluhové slyšeli, že volám o pomoc a zahnali ji. Pak někam utekla," lhal, jako když tiskne. S Cécile cloumal vztek. Podívala se zoufale na Jacquese. Asi se cítil podobně.
"A co následovalo?" křikl Charles Delatour a přerušil jejich oční kontakt. Došel opět ke svému stolu a zvedl nad hlavu látkového panáčka. "Obžalovaná, co to je?"
"Hadrová loutka,"
"A kdo to je?"
"Nevím,"
"Není to můj bratr?"
"Ne. Tenhle je hezčí," odpověděla Cécile a hodila okem po Reném Delatourovi, který zase zvolna rudnul vzteky.
"Pane soudce, jistě mi dáte za pravdu, že se tato loutka podobá mému bratrovi," řekl inkvizitor soudci. Ten mu musel dát za pravdu. "A tato loutka je několikrát probodaná dýkou. Vidíte ty díry?" strčil Cécile panáčka pod nos.
"Ano,"
"A jak je možné, že jsme tuto loutku našli v tvém domě?" zahřímal. V tu chvíli ho trefil kámen do hlavy. Vyletěl z publika a Cécile nepochybovala, že ho hodil Jacques. Naštěstí ho nikdo neviděl, takže ho nevyvedli. Charles Delatour si otřel z čela krev, vrhl na Cécile vražedný pohled a sedl si zpátky na své křeslo a tvářil se netečně.
"Soud se odebere k poradě. Vyčkejte zde," řekl soudce. Všichni vstali a soudní dvůr odešel.
Cécile se sedla na stoličku, na které mohla sedět jen, když ji nesoudili, protože před soudem se muselo stát. Podložila si bradu rukou a dívala se na Jacquese. Usmívali se, protože jim příhoda s kamenem zvedla náladu, ale v Cecilčiných očích byl vidět strach. Nebylo divu. Soudce pravděpodobně moc spravedlivě nesoudil, jinak by jí poskytl obhájce a nechal ji promluvit. A žalobce byl zase bratr jediného svědka, takže Cécile neměla moc velkou šanci, že někdy najde poklad svojí rodiny. Soudní dvůr se shodl velmi rychle, protože za chvíli už zase vyšli ze dveří, do kterých před chvílí vešli. Všichni opět povstali.
"Slyšte rozhodnutí soudu. Cécile Royallová byla shledána vinou na základě důkazů a proto se soud rozhodl odsoudit ji k smrti. Bude zítra za svítání upálena," řekl soudce majestátně. Cécile se rozhlédla. Delatourové se tvářili vítězoslavně, Jacques vypadal jako opařený a v chudákovi Cécile by se krve nedořezal. Všechno se s ní zatočilo a sklátila se k zemi.

Když ji biřicové polili vodou ležela zase v cele. Nechali ji tam zase zamčenou a šli se napít piva ke stolu. Po chvíli vrzly dveře a do strážnice někdo vešel. Najednou Cécile zaslechla známý hlas. Došla až k mřížím a snažila se prostrčit hlavu skrz železo a nakonec dohlédla až do strážnice. Seděli tam oba biřicové a s nimi a Jacques. Sedla si zpátky do slámy a poslouchala. Dlouho si povídali a Cécile se zdálo, že mluví stále pomaleji a nesrozumitelněji a smějí se stále hlasitěji. Tedy stráže. Jacques mluvil pořád normálně.
"Co to tam je?" slyšela ho najednou.
"Kde?" promluvili opile oba biřicové.
"Tamhle. Koukejte," řekl Jacques. Pak se ozvaly zvuky rozbitého skla. Po chvíli se za ní ozvalo cvaknutí. Cécile se otočila a viděla, co se stalo. Jacques měl v ruce klíče od cely, ta byla otevřená a u nohou mu leželi oba omráčení vojáci.
"Je libo pomoc?" zeptal se vesele. Cécile se rozběhla k němu a objala ho.
"Děkuju ti," zašeptala "Jak se ti to povedlo?"
"Když skončil soud, věděl jsem, kam tě odvedou. Pak sem jim sem přines něco k pití a když byli úplně na mol, praštil sem je těma lahvema,"
"Bez tebe bych byla ztracená. Co uděláme s nimi?" zeptala se a sjela pohledem na dvě ztuhlá těla u jeho nohou.
"Zavřeme je tady. Než se vzpamatujou, budeme dávno pryč,"
"Musíme jít zpátky do mého domu. Teď tam na mě už čekat nebudou. Musím si vzít ten klíč,"
"K tomu pokladu?" zeptal se Jacques. Cécile přikývla. "Myslíš, že ho nenašli?"
"Určitě ne. Schovala jsem ho pod prkna v podlaze,"
"Tak dobře. Pojď mi pomoct s nimi," řekl. Dotáhli oba vojáky do cely, zamkli a zadními dvířky vyšli ven.
Po dlouhé cestě, která vedla zase katovskou brankou se dostali až k Ceciliinu domu. Vešli dovnitř, vyběhli do patra, Jacques jí pomohl zvednout jedno z prken a ona z podlahy vytáhla dopis od otce a klíč.
"Teď se musíme někam schovat. Třeba se sem vrátí, když tady poprvé nic nenašli,"
"Dobře. O jednom místě vim," řekl Jacques.
Zavedl ji daleko za město do opuštěné stodoly na kraji lesa. Střechu měla dobrou, takže sláma v ní byla pořád suchá. Jacques vytáhl z kožené tašky, kterou měl na rameni, kus sušeného masa a dva kameny. Z lesa přitáhl spoustu dřeva, menší klacíky položil na hromádku slámy a kameny vykřesal oheň. Přiložil několik větví a na jednu z nich napíchl maso. Zatímco se peklo, Cécile si lehla do slámy a dumala nad papírem a vůbec z něj nebyla moudrá.
"Správné světlo cestu k mýtu odhalí. Jaké světlo?" uvažovala nahlas.
"Třeba se na ten papír musí posvítit," pomáhal Jacques
"Ale jak?"
"Třeba červeně, když je tam červená skvrna," řekl Jacques žertem.
Cécile si sedla.
"Počkej, počkej, na tom něco bude. To mi kdysi dávno říkal můj otec. Používalo se to už dávno. Zpráva se přetřela barvou a když jsi na to posvítil stejně barevným světlem, ta barva se neutralizovala. Ty jsi genius,"
Jacques se usmál. "Ale kde sehnat červené světlo," Náhle oba zpozorněli, protože byl venku slyšet šramot. Jacques vzal silnou větev, naznačil rukou Cécile, aby se schovala do slámy a vyšel ven. Hned na to byl ale slyšet smích a psí kňučení. Jacques se vrátil se psem u nohy. Měl šedé a rozcuchané chlupy s černými skvrnkami.
"To je Čert. Starám se o něj ve městě a přišel za mnou," řekl Jacques a začal se s ním mazlit.
"K té naší debatě, musíme si sehnat červené sklo,"
"Ale kde?"
"Kde jsou barevná okna?" zeptala se ho Cécile s úšklebkem.
Jacques se zamyslel, svraštil čelo a z usilovného přemýšlení se mu klížily oči. Nakonec pokrčil rameny.
"No přece v kostele. Musíme se dostat do nějakého kostela, kde jsou červené vitráže,"
"To nebude těžký," řekl Jacques a podal jí kus masa.
"To ne," souhlasila Cécile a zakousla se do kusu hovězího. "Nejdřív se ale musíme dostat co nejdál odtud,"
"Svezeme se na nějakym voze. Já tak taky cestuju," navrhl Jacques.
"Tak dobře," řekla Cécile a natáhla se zase do slámy.

Ráno ji probudil Čert.
"Čerte, co budíš lidi?" vynadala mu Cécile.
"Brý ráno. Pojď, musíme vyrazit. Když přejdeme les, dostaneme se k silnici, kde jezdí vozy každou chvíli,"
"Dobře. Už vstávám,"
Vydali se na cestu lesem. Jacques skupinu vedl, za ním šla Cécile a Čert karavanu uzavíral.
"Cécile, co to má vlastně být za poklad?" řekl Jacques, protože už mu přišla dlouhá chvíle.
"Začalo to tím, že se jeden král rozhodl dobýt Jeruzalém,"
"Co, že chtěl dobýt?"
"To je město. Je to svaté místo všech křesťanů,"
"Aha. Já ani nechodim do kostela. Nechtěj mě tam,"
"No, tak ho dobyl. A jeho vojákům se říkalo křižáci. A ti křižáci to město vyplenili a někteří si s sebou odvezli zpátky domů obrovské bohatství. Jeden z nich byl můj předek a ten poklad někde schoval a to tajemství moje rodina uchovávala generaci za generací. A teď přišel čas, aby ho někdo našel,"
"Máš docela vědomosti. To bych od tebe nečekal,"
"Zdá se, že mě otec na to hledání připravoval už od dětství. O tom pokladu mi vyprávěl, jako by to byla pohádka," usmála se Cécile.
"Už jsme tady," řekl Jacques a ukázal ven z lesa. "Schováme se do křoví a až pojede nějakej vůz a naskočíme. Už něco jede, slyšíš?" Cécile zakývala hlavou a oba se s Čertem ukryli do houští. Za zatáčkou se objevil zakrytý vůz, jeho kočí se tvářil velmi unaveně.
"Čerte, poslouchej, musíš odvést jeho pozornost. Proběhni mu před koňmi, ale dej pozor ať si neublížíš. Oběhni vůz a skoč k nám nahoru. Rozumíš?" řekl Jacques. Čert jakoby kývl hlavou. "To je hrozně chytrý psisko," usmál se směrem k Cecilii, ale hned se přikrčil, aby ho vozka neviděl. Když byl vůz tam, kde je vozka nemohl vidět, Čert vyrazil. Když se mihl před koňmi, kočí zastavil a Jacques s Cecílií vyběhli z křoví. Jacques naskočil na vůz jako první, pomohl Cecílii nahoru, hned na to tam naskočil i Čert. Obchodník byl evidentně pláteník, protože vůz byl plný bílé lněné látky.
"To je mi ale pěkný plátno," řekl Jacques
"Máš nůž?" zeptala se Cécile a vzala si od něj tesák. "Kus odřízneme. Plátno se vždycky hodí," řekla a se zručností sobě vlastní odřízla velký kus látky. Pak ho dala Jacquesovi, aby ji schoval do své brašny. Poté si přelezli do zadní části vozu a schovali se za hromadu plátna, aby je nebylo vidět.
"Dřív, nebo pozdějc projede nějakym městem a tam vystoupíme. Kostel někde určitě bude," řekl Jacques a lehl si.


"Jak je možné, že utekla?!" zaječel René Delatour na svého bratra, který seděl za stolem.
"René uklidni se. Není to moje vina, někdo jí musel pomoci,"
"Už se měla dávno škvařit na hranici. Místo toho je pryč. A já nemám svou pomstu a ani klíč k tomu pokladu," zuřil inkvizitorův bratr.
"Musíme ji najít. Jenomže kde?"
"Oba jsme velmi mocní. Máme na to prostředky.Ty vojáky a já peníze,"
"Nemůžeme ji přece hledat po celé Francii,"
"Nemůže být daleko. Kam se mohla za tu dobu dostat?"
"Dobrá. Dám ti své vojáky a ty si vezmi své sloužící. Rozjeďte se po všech cestách, které vedou z města a prohledejte každý vůz. Je to sice mizivá šance, ale zkusit to musíme. Pojedu také,"
"Třeba bude mířit do Paříže. Je to velké město ztratí se tam,"
"My dva budeme s vojáky prohledávat tedy hlavně cestu, která vede do Paříže. Třeba ji najdeme,"
"Určitě. Není přece neviditelná," řekl René Delatour a odešel. Deset minut na to z města vyjela výprava. Třicet vojáků, každý se dal jinou cestou. Oba Delatourové odjeli s vojáky směrem k Paříži.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama