Vítejte na mém blogu, kde publikuji svoji vlastní literární tvorbu. Prosím všechny návštěvníky o komentář

Povídky předsvatební noci 1. část

5. září 2009 v 15:08 | Kristýna |  Román Povídky předsvatební noci
Můj první spisovatelský pokus, historický román vytvořený před dvěma lety. První příběh měl být původně samostatná povídka, ale po přečtení Dekameronu mě napadlo dát ho do kontextu s dvěma dalšími. K napsání druhé části mě tehdy inspirovala kniha Olomoucký bestiář od Vlastimila Vondrušky, mého nejoblíbenějšího autora. Snad se vám bude líbit :-)

Vůz konečně zastavil u staré tvrze. Ze vrat vyšel starší muž a s radostí ve tváři přivítal svého hosta.
"Vítám tě Francois. Pojď dál. Musíš být unavený, jestli jsi přijel až z Francie,"
"Je to sice dálka a cesta byla hrozná, ale nemohu si přece nechat ujít svatbu dcery svého nejlepšího přítele. Navíc je už i v Paříži poněkud nuda," řekl muž v tmavém plášti, který vylezl z vozu.
Hostitel ho zavedl do menší, ale vytopené místnosti osvícené svíčkou, kde už čekala starší žena.
"Markéto! Rád tě zase vidím," objal přátelsky ženu svého přítele.
"A já tebe, Francois. Přinesu nějaké občerstvení, odpočiň si," odpověděla mu a odběhla pro něco k jídlu a k pití. Když se za chvíli vrátila, host už seděl spokojeně na židli u stolu, na který položila ošatku s plackami a džbán ječného piva.
"Tak, jak se má nevěsta?" zeptal se zvědavý Francois.
"Byla ještě u ženichovy rodiny. Jeho matka je velmi milá žena a mají se v oblibě. Ještě si nechávala dokončovat něco na šatech. Už by měla být zpátky," řekla paní Markéta. Ani nevěděla, jakou mluví pravdu, protože právě v té chvíli vešla do dveří mladá a hezká černovláska.
"To je Marta?" zeptal se Francois.
"Ano, to je ona," odpověděl hrdě Martin otec Jošt.
"Dítě, to není možné. Když jsem tě viděl naposled, byly ti tři roky," zasmál se host.
"Zato já si tě pamatuji pořád stejného. Hlavně to, jak jsi krásně vyprávěl," odpověděla Marta a usadila se na poslední volnou židli u stolu.
"To je pravda. Máš nějakou novou historku?" zeptala se paní Markéta.
"Něco, co jsem sepsal," pronesl jejím směrem Francois, který vytáhl ze své brašny svitek několika pergamenů a všichni se zaposlouchali.

Cécile otevřela oči.
Chvíli se dívala do stropu, pak se posadila na posteli.
Vstala a přistoupila k oknu.
Otevřela ho, protáhla se a nasála podzimní vzduch.
Rozhlédla se po dvoře a začala si hřebenem rozčesávat svoje dlouhé světlé vlasy.

Hospodářství jejího otce nebylo velké. Za domem stály dvě hospodářské budovy.
Napravo stáj s jedním koněm, krávou a kurník, nalevo pak stodola na skladování sena, slámy a pytlů se zrním a kůlna pro úschovu nářadí.
Na obě stavby pak navazoval dřevěný plot, který dvorek ohraničoval.
Na dvorku stála psí bouda a od rána do večera se tam procházely slepice.
Za plotem se rozkládalo pole a louka, které tvořily obživu Royallových.
Cécile nechala okno otevřené a z truhly vedle své postele vytáhla zelené vlněné šaty, plátěnou zástěru a modrý šátek, který nosila přes rozpuštěné vlasy.
Oblékla se a podívala se na sebe do zrcadla. To, co viděla, se jí líbilo. Světlé vlasy ohraničovaly kulatý, trochu opálený obličej, na kterém byly nejvýraznější dvě velké modré oči, mezi nimi rostl malý plochý nosík a pod ním se usmívaly červené plné rty. Každý jí říkal, že je podobná své matce a podle svých vzpomínek jim musela dát za pravdu. Když se na sebe vynadívala, vydala se po schodech do kuchyně uvařit snídani.
Protože tři roky za sebou byla velká neúroda, musel její otec i ona začít šetřit.
Propustili kuchařku i další sloužící, odstěhovali se ze statku a koupili si mnohem menší hospodářství, ale ani to nezabránilo tomu, aby se zadlužili.
U mlynáře, u obchodníků na trhu, prostě všude.
Cécile si ale nestěžovala sice žila sama jen s otcem, protože jí matka zemřela na zápal plic, když jí bylo pět let, ale práce ji bavila ještě před tím, než zchudli.
Došla do kuchyně, dala do pece klestí a menší třísky a zapálila je.
Za chvilku už bylo v kuchyni teplo.
Vzala pecen chleba, nakrájela ho a naskládala na ošatku.
Do dvou hrnků pak nalila mléko, které měla vždycky připravené ve džbánu.
Položila všechno na stůl a šla vzbudit otce.
Netrvalo to dlouho, protože už nespal a oblékal se.
Sešli zpátky do kuchyně, najedli se a vydali se ven pracovat.
Cécile pustila slepice, nasypala jim zrní, protože už nervózně kvokaly, vzala si košík a vydala se pryč ze dvorku k sadu.
Už dlouhá léta nikomu nepatřil, ale pořád tam rostla hezká, velká a krásně zralá jablka.
Brzy měla košík plný a vrátila se zpátky k domu.
V tu chvíli její otec štípal dříví.
Najednou, zrovna když držel sekeru nad sebou, chytil se za srdce, ale jen jedna ruka sekeru najednou neudržela a pustila ji.
Těžká násada ho praštila do hlavy, takže upadl na zem bez známky života.
Když to Cécile viděla, pustila koš, až se všechna jablka vysypala a rozběhla se k němu.
Sundala si zástěru, složila ji a podložila mu hlavu.
"Cécile?" zasýpal.
"Ano tatínku, jsem tady. " řekla.
"Musíš najít…. "snažil se cosi říci.
"Co? Co musím najít?" ptala se.
"Truhlu.
Najdi truhlu. " sdělil.
"Jakou truhlu?" snažila se mu Cécile rozumět.
"Truhlu…s klíčem… k pokladu. Je zakopaná ve stodole…v rohu. " vyložil jí své tajemství. "Mám tě rád. "vydechl ještě a oči se mu zakalily.
Cécile na něj chvíli nechápavě koukala, pak mu zavřela dvěma prsty oči, vzala jeho hlavu do rukou a rozplakala se. Ani nevěděla jak dlouho tam seděla, ale mohla to být i hodina. Vzala svou zástěru, kterou měl její otec podloženou hlavu, ale protože byla od krve, jenž mu vytékala z rány na hlavě, vztekle ji zmuchlala a hodila pod vůz se senem, který stál opodál. Složila otci ruce na břicho a vydala se do města, na jehož okraji hospodářství stálo. Došla na faru a jako zběsilá zvonila na zvon u dveří. Otevřela farářova hospodyně.
"Musím mluvit s panem farářem!" oznámila jí Cécile stroze.
"To nejde, pan farář obědvá," snažila se jí hospodyně zastavit.
"To je mi jedno," řekla Cécile a procpala se dovnitř. Faráře našla v kuchyni. Znala faráře a věděla, že by se pro cizí roztrhal. Seděl za stolem a jedl kaši.
"Co se stalo, slečno Royallová?" zeptal se překvapeně.
"Můj otec zemřel," opověděla a zase začala natahovat. Farář vstal a vzal ji kolem ramen.
"To je mi líto. Co se mu stalo?" řekl, aby ji trochu utěšil.
"Štípal dříví. Zase dostal křeč do ramene a sekera ho praštila do hlavy," řekla Cécile plačky.
"Tak pojďte. Vezmu si jen klobouk a půjdu s vámi,"
Za chvíli už vycházeli ze vrat fary a mířili zpátky k usedlosti. Vynesli Luise Royalla do jeho ložnice a farář mu dal poslední pomazání, zatímco Cécile seděla venku před dveřmi na podlaze. Když po dlouhé době farář vyšel ven, zeptal se: "Mohu s vámi mluvit, slečno?"
"Samozřejmě," řekla Cécile s vděčností, protože byla ráda, že se s ní někdo promluví. Kromě otce se téměř s nikým nestýkala. Sešli do kuchyně, sedli si ke stolu a nalila do dvou pohárů trochu ječného piva.
"Teď vám asi nastanou velké starosti, že?" zeptal se.
"No, pravděpodobně ano. Proč se ptáte?" řekla Cécile s rozpaky.
"Kdybyste někdy chtěla být pomocnice mé hospodyně, nebo kdybyste chtěla vstoupit do kláštera klidně se na mne obraťte," řekl s laskavým výrazem ve tváři.
"Mockrát vám děkuji. Pokud bych něco potřebovala, vím u koho mám hledat pomocnou ruku," odpověděla Cécile, ale v její řeči byla spousta smutku. Vyprovodila faráře ze dveří a usadila se zpátky ke stolu. Dala se do uvažování. Je dlužná kam se podívá a farářova hospodyně je velká drbna. Že je z ní sirotek se dozví celé město do několika dnů a pak se na ni vrhnou otcovi věřitelé a oberou ji úplně o všechno. O nábytek, peníze, co si střádala od matčiny smrti, nádobí a hlavně o slepice, koně a krávu, zdroj její obživy. Proto se rozhodla to nejcennější zachránit. Vyběhla do své ložnice, vytáhla z truhly kožený tlumok a začala do ní dávat věci, které pak mohla potřebovat. Měšec s penězi na věno, kabátek a šál na zimu, medailon po matce a dýku. Vak zavázala a odnesla do sadu. Byl tam starý vykotlaný kmen. Zavazadlo tam uschovala a zasypala spoustou spadaného listí, aby ho nikdo nenašel.
Když se vracela domů, vzpomněla si na poslední slova svého otce. Ve své ložnici počkala až bude tma, z kůlny si vzala rýč a lopatu a vydala se do stodoly. Začala kopat v prvním rohu, v metrové hloubce jí došlo, že to nebude ten správný roh. Díru zasypala a vydala se k dalšímu rohu. Tentokrát měla větší úspěch. po půl metru kopání se ozval tupá úder. Byla to skutečně malá dřevěná truhla. Prsty našla okraje truhly a vytáhla ji ze země. Rýčem přerazila zámek a otevřela ji. Uvnitř byly dva nadité měšce. Když je otevřela, vysypala si na ruku spoustu zlatých, ale jí neznámých mincí. Ležely tam i dvě listiny. Dopis a malý svitek papíru. Vše položila na zem, truhlu dala zpátky do díry a zasypala ji hlínou. Měšce odnesla do skrýše k tlumoku a listiny si vzala do ložnice. Zapálila svíčku, převlékla se zpátky do košile, lehla si do postele a rozpečetila dopis. Bylo tam napsáno:

Drahá Cécile,
pokud tohle čteš, už nejsem naživu. Toto je tajemství naší rodiny. V truhle je část onoho pokladu, který náš předek ukořistil v Jeruzalémě za první křížové výpravy. Je tam i klíč, pomocí kterého se dá najít i zbytek. Nevzdávej to a na konci hledání najdeš něco, co ti umožní nežít v chudobě, jako jsme žili my poslední roky. Mám tě rád.
Tvůj otec Luise Royall

V tu chvíli byla Cécile ráda, že umí číst. Myslela si totiž, že sekera jejímu otci zatemnila mysl a začal mluvit hlouposti. Teď mohla s čistým svědomím prohlásit, že její otec měl hlavu i krůček před smrtí v pořádku. Vzala druhý list, který našla v truhle. Stálo tam:

Správné světlo k mýtu cestu odhalí.

a vedle byla velká skvrna od červeného inkoustu. Zaskočená touto zprávou Cécile sfoukla svíčku a usnula.
Když se probudila, bylo už dopoledne. Podívala se na truhlu, kde stál svícen a dvě listiny, které včera pročítala. Zklamaná zjistila, že se jí to nezdálo. Ještě chvíli přemýšlela, co udělá s penězi, které včera našla. Pokud je to, co bylo napsáno v dopise pravda (a ona o tom nepochybovala ) budou se jí peníze hodit. Kdyby jimi chtěla splatit dluhy, chamtiví obchodníci by po ní chtěli mnohem víc. Rozhodla se hospodářství opustit a začít hledat onen poklad.
Než se vůbec stačila obléci, zazvonil na zvon u domu první věřitel. Cécile mu otevřela dveře. Dívala se do brunátné tváře místního mlynáře. Jeho hnědé oči ji propichovaly, jako dva kordy.
"Dobrý den, slečno," řekl a v jeho hlase byla slyšet velká radost. Ale rozhodně ne z toho, že ji vidí. "Jistě víte, proč jsem tady,"
"Ano, jdete si pro peníze z dluhu. Ráda vám zaplatím.Počkejte tady, hned je přinesu," odpověděla Cécile. Odešla, doběhla až ke ztrouchnivělému stromu, vytáhla z jednoho z měšců pět mincí. Víc mlynáři ani nedlužili.
Když se vrátila, mlynář si už prohlížel nábytek. Evidentně si myslel, že Cécile peníze nepřinese a díval se, jaký nábytek si odveze. Cécile mu na stolek vyskládala pět zlatých mincí. Moc velkou radost neměl. Určitě chtěl spíš nábytek, ale musel se spokojit s penězi a rychle odešel. Cécile byla ráda, že se toho protivy zbavila, ale věděla, že se brzy objeví další. A měla pravdu. Asi po hodině přijel měšťan René Delatour. Cecilin otec si od něj půjčil kdysi velkou sumu peněz.
"Dobré dopoledne, pane Delatour," řekla Cécile. Tentokrát mluvila ještě pokorněji, než před tím, protože Delatour byl příliš mocný. Bylo mu kolem padesáti, byl třikrát ženatý a třikrát ovdověl a proto měl velký majetek. A majetek znamená moc. Proto Cécile uznala za vhodné chovat se k němu mile.
"Dobré odpoledne. Chci s vámi mluvit," odvětil Delatour a bez vyzvání se nacpal do místnosti i se dvěma sluhy. "Je tady místo k sezení?" zeptal se, když se s odporem podíval po téměř prázdné místnosti.
"V kuchyni jsou dvě židle. Dáte si trochu piva?" odpověděla Cécile.
"Ano, proč ne," řekl Delatour zklamaně. Zřejmě čekal bohatší pohoštění.
Sedl si do čela stolu v kuchyni a Cécile jemu a sobě nalila pohár ječného piva, které včera popíjela s farářem.
"Zajisté víte, proč jsem přišel, slečno," začal řeč nadneseně.
"Dlužím vám peníze," odvětila Cécile se vším smířená.
"Ano, to ano," řekl Delatour a vytáhl z rukávu papír svinutý do ruličky. "Toto je smlouva, kterou váš otec se mnou uzavřel. Půjčil si ode mne dvě stě livrů," Při vyslovení té částky se Cécile zatočila hlava. To byla cena skoro celého jejího pozemku. Ani v obou měšcích, které našla v truhle tolik peněz nebylo.
"To nikdy nedokážu splatit," vydechla ohromeně. Delatour gestem poslal sluhy pryč.
"Ano, to já vím. Ručil mi svým statkem.Takže pokud nemáte peníze, budu ho muset zabavit," řekl, když byli sluhové pryč a vstal. Pomalu se sunul k ní. "Ale nemusíte to splatit penězi," Začal jí prsty jezdit po rameni. Cécile se otřásala odporem. "Mně by stačila jen malá laskavost," Vyskočila.
"Vy mi navrhujete abych…"
"Jen ze svobodné vůle. Kdybyste se stala mou, už bych ty peníze nechtěl,"
"To nemohu. Ještě sem svého otce nestihla ani pohřbít a vy chcete abych…v jeho domě…s vámi?" soukala ze sebe. Ani si to nedovedla představit. Delatour se k ní zase blížil a proto ustupovala.
"No tak. Kdo by si tě teď chtěl vzít? Udělej starci radost!" křikl a hmátl po ní. Chytil ji za předloktí a hodil na stůl. Cécile se snažila bránit, poškrábala mu obličej, ale přece jen Delatour měl větší sílu. Začal z ní strhávat oblečení. Zoufale křičela o pomoc, ale sluhové, i když ji museli slyšet, měli zakázáno cokoli podniknout. Cécile se podařilo kousnout ho do ruky. Ten ji na okamžik pustil. To jí stačilo k tomu, aby ho kopla. Odskočil. Tím získala čas a mohla utéci. Otevřela dveře a utíkala na dvůr. Delatour ji pronásledoval, ale nevyznal se tu. Zaběhla za roh, skočila do prázdného sudu a položila na něj zespoda víko. Naštěstí ho nenapadlo se do sudu podívat. Jen do něj vzteky kopnul a šel zpátky do domu, chrlíc jednu nadávku za druhou.
Teprve když slyšela odjíždět kočár, odvážila se vylézt ven. Věděla, že teď jí přibude velký problém. Rozházet si vztah s prvním městským radním nebylo zrovna rozumné řešení, ale radši by skočila do řeky, než aby se s ním milovala. Protože tušila nebezpečí, rozhodla se uspíšit otcův pohřeb. Vydala se za hrobníkem koupit rakev a nechat odvézt otcovo tělo. S hrobníkem se dohodla rychle. Zaplatila pohřeb i rakev, mile rád odvezl jejího otce na voze do márnice. Cécile byla ráda, že má tuhle věc za sebou, ale věděla, že teď jí čekají mnohem větší problémy. A nemýlila se.

"Ta děvka!" zařval René Delatour, když rozrazil dveře pracovny svého bratra.
"Také tě rád vidím," zabručel jeho bratr, inkvizitor Charles Delatour. "Co se stalo?"
"Cécile Royallová. Urazila mně," zakřičel René.
"Ten novopečený sirotek? Co ti provedla?"
"Urazila rodinu Delatourů! Ponížila mě!"
"Měla k tomu důvod?" zeptal se jeho bratr aniž by zvedl hlavu od listin.
"No…to ano. Chtěl jsem ji! Moc! Nechtěla a tak jsem si ji chtěl vzít sám!"
"A ona se bránila?"
"Ano,"
"A divíš se? Vždyť tobě bude padesát a jí je sotva šestnáct. Zbláznil ses?"
"To je mi jedno! Chci se pomstít!"
"Tak proč chodíš za mnou? Jak ti mohu já pomoci?"
"Jsi snad inkvizitor! Můžeš někoho dostat do vězení a ani k tomu nepotřebuješ důkazy!"
"To ano, ale jen pokud je vinen.Musím mít důkazy," řekl Charles nesmlouvavě. Jeho bratr se na něj vyčítavě podíval. "No dobrá, několikrát jsem si je sám nastražil k nim do domu. Ale jen tehdy, když mi z jejich majetku mělo něco připadnout. Ona nemá nic!"
"Víš co měl její otec? Klíč k pokladu, který za křížové výpravy někde ukryl jejich předek. Pokud se k tomu klíči dostaneme, můžeme ho najít!"
"Jsi si jistý?"
"Ano!"
"Jak ses to dozvěděl?"
"Slyšel jsem jednou, co říká ve zpovědnici farářovi. Musím mít jako radní uši všude. Říkal že má o svou dceru strach, aby jí někdo kvůli tomu neublížil,"
"Dobrá. Jak se jí chceš tedy přesně pomstít?"
"Dostaň ji do vězení na zbytek jejího života, jako čarodějnici! Nebo ji pošli rovnou na hranici! Musíme ji dostat z cesty,"
"Zvláštní, co je člověk schopen udělat z čiré nenávisti a touhy po bohatství," potutelně se zasmál Charles se zlými plamínky v očích.
"Jak to tedy provedeme?" opřel se René o stůl a zadíval se na svého bratra.
"Už mě něco napadá. Poslouchej …" naklonil se k němu jeho bratr.

Den na to, asi v deset hodin dopoledne se ozvalo bušení na dveře Cecilina domu. Vykoukla z okna. Přede dveřmi stál Charles Delatour a s ním deset vojáků.
"Co se stalo? Copak hoří?" zakřičela na ně dolů z okna Cécile. Místo normální odpovědi ji čekalo překvapení. Inkvizitor na ni ukázal a zařval: "Chyťte tu čarodějnici!" a vojáci v tu chvíli vyrazili dveře. Cécile nevěděla, co je popadlo, ale pud sebezáchovy jí radil utéci. Vyběhla za své komory do pokoje svého otce, který měl okna směrem do dvora. Jedno z nich otevřela a bez meškání z něj vyskočila. Věděla, že se trefí do sena, které leželo ve velké vrstvě na voze pod oknem. Vypočítala si to dobře. Jakmile přistála v hromadě sena, slezla dolů, proběhla kolem stodoly a kůlny, přeskočila plot a rozběhla se po silnici do města, kde doufala, že se ztratí v davu.
Město nebylo daleko a Cécile byla zvyklá běhat, takže vojáci s těžkou zbrojí, kteří se za ní hnali, ji jen tak nedohonili. Když se konečně dostala k městským branám došlo jí, že bránou ji nepustí, když ji honí inkviziční vojáci. Naštěstí stála kousek od brány i malá branka, kterou chodil jen kat. Pro slušné lidi bylo nemyslitelné, aby tou brankou chodili do města, ale pro Cécile byla každá cesta dobrá. Brankou proběhla a dala se směrem k tržišti. Skutečně se jim v davu ztratila. Pomalu se sunula kolem stánků s ostatními lidmi, ale vojáci s inkvizitorem se začali prodírat davem a Delatour ji náhle uviděl.
"Támhle je! Chyťte ji! Dělejte vy bando líná!" zakřičel přes celé náměstí. Cécile se zase dala na útěk, tentokrát do úzké boční uličky. Najednou ji někdo chytil za rukáv a zatáhl do průrvy mezi domy a zacpal jí pusu. Vojáci proběhli kolem a nevšimli si jí. Otočila se. Dívala se do tváře vysokého venkovského kluka a hnědýma očima a černými vlasy.
"Kdo jsi?" zeptala se, když jí uvolnil ústa.
"Jmenuju se Jacques," řekl kluk. "A ty?"
"Cécile. Děkuji ti," poděkovala mu.
"Neni zač. Mě honili nespočetkrát. Co jsi provedla?" řekl.
"To bych také ráda viděla. Ty jsi zloděj, nebo co, že tě často honí vojáci?"
"No…dá se to tak říct. A pojď pryč, nebo nás tu najdou,"
"Já si musím doma něco vyzvednout," vzpomněla si Cécile.
"A co? Za drobnou provizi ti s tím můžu píchnout," nabídl se Jacques.
"Tak dobře. Pojď," vyzvala ho Cécile. Něco jí říkalo, že jí může pomoci. Koneckonců on i ona byli pronásledovaní. Ale na rozdíl od něj, ona nevěděla, co provedla. Protáhli se zpátky katovou brankou a pomalu kráčeli zpátky na statek. Přitom si povídali, aby zabili čas.
"Jak ses k tomuhle vůbec dostal? Vždyť je to víc než nebezpečné," vyzvídala Cécile.
"Když se narodíš na ulici a vyrůstáš na ulici, nemáš moc na výběr. A co ty? Vojáci nehoní každýho,"
"Před třemi dny mi umřel otec a zanechal mi nějaké peníze, naše hospodářství a klíč k jednomu tajemství."
"K tajemství? K jakému?"
"To musím najít já sama. Ani pořádně nevím, co mám vlastně hledat,"
"Já ti pomůžu. Už jsem ti pomohl jednou, tak proč ne i po druhý?"
"Tak dobře, třeba tě něco napadne. Už jsme tady. Jen si něco vezmu a hned se vrátím počkej tady na mě,"
"Buď opatrná," řekl Jacques starostlivě.
"Neboj se. Jen si skočím do patra pro kus papíru a hned jsem zpátky,"
Cécile pomalu otevřela dveře domu. Měla za to, že se všichni vojáci i inkvizitor hnali za ní. Neměla ovšem pravdu. Sotva zavřela dveře, jakási ruka ji chytla po krkem. Byl to jeden z vojáků a další se vyhrnuli všude kolem.
"Inkvizici čarodějnice jen tak nepřechytračí, víš?" řekl posměšně Charles Delatour. Ubohé Cecílii pak nechal zacpat pusu a vojáci ji i svázali. Když ji táhli do vozu, který stál ukrytý ve křoví, letmo zahlédla Jacquese, jak to divadlo pozoruje. Měl vylekaný výraz, ale více už neviděla. Hodili ji na vůz a praštili ji jílcem meče do hlavy, takže ztratila vědomí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama