Vítejte na mém blogu, kde publikuji svoji vlastní literární tvorbu. Prosím všechny návštěvníky o komentář

(Ne)standartní školní den

5. září 2009 v 18:40 | Kristýna |  Ze života
Můj první výtvor humorného žánru. Tuhle povídku vymyslel ten nejlepší spisovatel - život. Všechno, co jsem zde napsala se skutečně stalo, já jen změnila příjmení a situace, které se staly během dvou let jsem stmelila do jediného dne.

Pondělí ráno. Nejhorší časový úsek v týdnu. Bože, ještě včera touhle dobou jsem se mohla válet v posteli! Ale teď musím do školy, mírně se rozpadající budovy na druhé straně města. Ale aspoň v tom nejsem sama, moji spolužáci, dvacet devět podobných zoufalců jako já, tam musí taky.
Konečně jsem se tramvají dokodrcala až na místo určení. Procházím vchodovými dveřmi, vrátnicí, vyšplhám se po schodech do druhého patra a na konci chodby vcházím do třídy. První pozitivní věc dnešního dne - je odemčeno. Nějaké úskočné stvoření třídu totiž každý den po našem odchodu (čas jsem odhadla zhruba na 15:55) zamyká, ačkoliv tam není, co ukrást.
Hrstka mých spolutrpících (no dobře, zatím jsou jenom dva) sedí na rozkládacím gauči, který si vlastnoručně ukradli na smetišti a přitáhli sem, a čtou si deník Metro, který se každé ráno zadarmo rozdává ve městě. Já se k nim přidávám. Postupně se trousí další a další lidé, až je nás všech třicet.
Zvoní. Já, poslední snaživec, vstávám z gauče, vezmu si ze skříňky učebnici a pracovní listy z biologie a sednu si na své místo. Po deseti minutách se otevřou dveře, ale nevchází profesorka biologie. Místo ní přišel profesor občanky, nejmladší a nutno říct, že i nejhezčí zástupce tohoto živočišného druhu, který se v naší škole nachází.
"Dobrý den, paní profesorka se omlouvá, ale šla k doktorovi a na tuhle hodinu to sem už nestihne. Prý máte nějaké pracovní listy, tak si je máte vyplňovat podle učebnice." řekne a odejde.
Já a ještě několik holek se ještě chvíli zasněně koukáme na dveře, než se vzpamatujeme. OK, profesorka nepřijde. Ať zvedne ruku ten, kdo to nečekal! V poslední době chodí k doktorovi v pondělí ráno nějak často, nebyla tu, ani nepamatujeme. Vyplňování pracovních listů je dost nereálná představa, protože všichni se vrací ke své předchozí činnosti. Hrdličky ze zadní lavice neboli 2B, Bureš a Bláhová, se zase věnují své oblíbené, téměř mládeži nepřístupné činnosti. Holky si buď čtou, nebo povídají. Kluci se naproti tomu snaží zprovoznit další kus veteše v naší třídě, počítač. Bohužel, vypínali ho vytržením ze zásuvky příliš často a on se jim za to pomstil a za žádnou cenu se nechce nechat spustit. Navrátil do něj vztekle praští a zvolá: "Unser Computer ist kaputt!" No prosím. Pět let němčiny a dokážeme stvořit jenom věty tohoto typu. Zbytek hodiny a přestávka je ve znamení jejich pokusů o opravu, ale není to k ničemu.
Vchází češtinářka se svým obvyklým dychtivým výrazem ve tváři. Nechá nám rozdat slohovku. Měl to být slohový útvar nazývaný otevřený dopis. Dost obtížně se definuje a píše, protože normálního člověka s normálním uvažováním za normálních okolností nikdy nemůže napadnout, aby něco takového někdy psal. Ale my musíme mít všeobecné vzdělání. ( Zní to komicky třeba ve chvíli, kdy vás tělocvikářka učí, jak natahovat síť na volejbal. Kdybychom se tím chtěli živit, tak to chápu, ale to bychom byli na sportovním gymnáziu. Kdo by si proboha po dni v advokátní kanceláři nebo ordinaci ve svém volném čas natahoval síť na volejbal?)
Slohovka se mi dostala na lavici. Známka je 17 (nejlepší dvojka) přepsaná na 14 (nejhorší dvojka). Hej! Co na tom bylo zase špatně? Inu, už říká, co bylo kde špatně, tak se to dozvím.
"…Martine, máš jedničku, protože ten sloh se ti povedl, ale chyby tam máš naprosto obludný." brejlí profesorka do svých poznámek. Martin se směje: "Já mám 20 a napsal zsem brzy s "i"!"
"Nesměj se tomu, to je tragédie!" okřikne ho učitelka a pokračuje v kritikách. Konečně dorazí až ke mně: "Ten tvůj sloh….no, je na něm vidět, že jsi to neodflákla, je to udělaný pečlivě a dala sis na tom záležet,…(tak proč mám krucinál 14?) …ale chyběl mi tam ten přesah, ten odkaz společnosti." říká a pokračuje dál. Odkaz společnosti? Martinův dopis Emilu Háchovi snad něco společnosti odkazuje? O odkazu společnosti ani nebyla řeč! Člověče, nerozčiluj se, nemá to cenu, pařez zůstane pařezem a vůl volem a ty s tím nic neuděláš.
Komentáře jsou u konce, slohy vracíme na stůl a profesorka se vrací ke gramatice z minulé hodiny. Probíráme stavbu slova. Ona něco diktuje a kreslí na tabuli, já si to píšu do sešitu, ale upřímně řečeno, skoro to nevnímám. Její poslední slova na konci hodiny zní: "Je důležité, abyste tohle bezpodmínečně uměli." Kouknu do sešitu a je tam tohle:

Jak se to tam dostalo? To jsem tam vážně napsala? A co to u všech čertů znamená? A tohle máme umět? Jsem tady jediná, komu to přijde tak strašně absurdní? Ale co, žijme přítomností, čeština je za mnou, další v pořadí je dějepis.
Profesorka, zástupkyně ředitele ne náhodou přezdívaná Gestapačka, dorazí s hromadou věcí v ruce, položí je na katedru, otevře okno, vytáhne z balíčku jeden papírový kapesník, otře s ním desku učitelského stolu, podle zasedacího pořádku určí, kdo chybí, zapíše do třídnice a nenávistným pohledem si prohlédne náš gauč, počítač, duši z traktoru nazývanou Evžen, mírně zašpiněné křeslo a hospodskou vývěsní tabuli s nápisem Gambrinus.
"Kde jsme naposledy skončili?" ptá se a kouká mi přes rameno do sešitu (ano, uhádli jste, jsem krátkozraká, takže musím sedět v první lavici) "Ano, začátek husitské revoluce. Naposledy jsem mluvila o první pražské defenestraci. Takže už víte, že ten z kostela ještě zfanatizovaný dav vtrhnul na novoměstskou radnici a udělal to, co Češi umějí nejlíp - vyházeli konšele z oken." někdo klepe. Ve dveřích se objeví dvě septimánky.
"Dobrý den, paní profesorko, já bych vás chtěla o něco poprosit. My děláme dějepisný projekt a chtěly bychom jim (tím myslí nás) dát jeden dotazník, je to jenom jedna otázka. Můžeme?" zeptá se jedna z nich a dějepisářka jim to dovolí, i když nevypadá dvakrát nadšeně.
V dotazníku je skutečně jenom jedna otázka a to, jestli víme, co to byly oddíly PTP. Vzhledem k tomu, že znám Černé barony i pozpátku, zaškrtla jsem "ano".
Když septimánky odešly, zeptala se profesorka, kolik lidí zaškrtlo "ano", jako já. Bohužel, jsme jenom tři a to ještě k tomu dějepisní fanatici.
"No to je docela málo, to vám budu muset vysvětlit. Byly to za komunismu vojenské prapory, kam se zařazovali faráři, podnikatelé, šlechta a vůbec všichni třídní nepřátelé. Ani jim nedávali do ruky zbraně, jenom pracovali v dolech a tak podobně. A takhle to tenkrát bylo se vším. Dobře na tom byli jenom rolníci a dělníci …" já i ostatní se začínáme uculovat, protože jakmile začne mluvit o totalitě, je to na celou hodinu. a taky, že je. Probere úplně všechno - proces s Miladou Horákovou, tuzexy, fronty,…..a najednou zvoní. Profesorka trochu překvapeně ukončí hodinu a odchází.
Většina třídy jde na oběd, ale dost se jim divím. Od té doby, co jsem několikrát zvracela po jejich vepřovém v mrkvi, mě tam nikdo nedostane ani párem volů. Radši si vezmu mojí handmade svačinu a poslouchám MP3ku. Kluci se vrací déle, než normálně, protože si ještě běželi do obchodu koupit zmrzlinu, aby mohli hned vyzkoušet lžíce, které ukradli v jídelně.
Chemie. Profesor zkouší a abychom ho nerušili, tak si máme opakovat. Další nereálná představa. Já si čtu. Abych ulevila očím, zvednu hlavu a podívám se na chemikáře. On zrovna valí oči do třetí lavice.
"No Hájku, to nemyslíš vážně!" vyletí najednou. Kouknu na Hájka. Aha, cpe se tou zmrzlinou.
"Dej sem tu zmrzlinu! Nebo ne, počkej. Vezmi jí, jdi dolů do sborovny, zaklepej tam a řekni panu zástupci, ať jí dá do lednice. A ne, že jí po cestě sníš!"
"Vy mi jí sníte." zaprotestuje ještě ve dveřích Hájek, ale pak radši rychle zmizí. Když se vrátí, smutný ze ztráty zmrzliny, zkoušení akorát končí.
"Tak, Marku, řekni mi, jaké jsou fyzikální vlastnosti alkanů." zeptá se chemikář.. Marek chvíli mlčí, pak začne blekotat něco, co je chemicky vzato naprostá pitomost.
"Tady se stane násilí, za chvíli." řekne profesor, když vidí, že z Marka nic nevyrazí. Začne vykládat dál, všechno vysvětluje, píše a kreslí na tabuli. Všichni si to píšou a nikdo tomu nerozumí. Takhle proběhne celá hodina. Vědecky a nudně.
Další v pořadí - matematika. Matikářka je ve středních letech a dávno ztratila učitelskou snaživost, pokud jí vůbec někdy měla. Přijde, sedne si, otevře sbírku příkladů starou tak dvacet let a vyvolá svého oblíbence, Bureše. Ten tu zrůdnost, která se nazývá logaritmická rovnice, spočítá správně a svým obvyklým způsobem - když vysvětluje postup, jeho každé druhé slovo je "tudíž", "z toho vyplývá" nebo "to znamená, že". Když to řekne asi po dvacáté, mám co dělat, abych se nesmála nahlas.
Když si Bureš sedne, matikářka začíná zadávat další hrůzné výmysly lidstva - slovní úlohy o pohybu. Kdo to vypočítá, dostane jedničku, ale musí to jít spočítat na tabuli, aby všichni věděli, jak na to. Nikomu se tam nikdy nechce, je to moc práce, ale jednička tu námahu vyváží. Já se ani nesnažím to počítat, protože na vymýšlení postupů nemám náladu, energii ani talent. Co je mi do toho, kdy se nějaká dvě auta potkají? Příklad, kdy jedou za sebou dvě auta z Prahy do Brna, trávím pečlivým kreslením náčrtku, na kterém ta vozidla nadskakují na hrbolcích, kterými je pokryta dálnice D1. Pak jedou auta zase z Prahy do Hradce Králové, ale proti sobě, takže to zase kreslím autohavárii. Vzhledem k tomu, že většina mých spolužáků je stejně aktivní jako já, trvá hodně dlouho, než to někdo spočítá a když už konečně přijdeme na to, kdy se minou ty dvě auta někde v polovině D11, zazvoní. Je dobře, že s touhle učitelkou matika vždycky uteče tak rychle.
Na další hodinu se dělíme. Francouzštináři mají francouzštinu, němčináři informatiku (jak logické, že?). Inu, jdeme do multimediální učebny, zasedneme k počítačům a posloucháme, jak se mají při tvorbě internetových stránek dělat odkazy. Pak si to máme procvičovat. Máme na to deset úkolů. Já udělám první a když zjistím, že je správně, nějak se mi už do těch dalších nechce. Prostě zapnu internet a stejně jako ostatní surfuji, dokud neskončí hodina.
Poslední a nejnudnější část dne. Religionistika. Jednou jsem to slovo napsala do počítače, ale ten to slovo ani neznal. Je to název pro nauku o náboženství. Alespoň by to tak mělo být, ale protože naše gymnázium spadá pod biskupství, už šest let se učíme pořád dokola o křesťanství.
Učitel vchází do hodiny. Vysoký, hubený, žádné vlasy, tlusté brýle, prošlapané látkové pantofle, pořád stejné oblečení a zatímco on už je tady, tak jeho megaego ještě nestačilo vylézt po schodech. Brrr, ten chlap je mi odporný už od pohledu. Položí si na katedru svoje poznámky a popraskaný bílý hrnek s červenými puntíky, čeká, dokud si všichni nestoupnou a potom se na nás podívá pohledem, který říká: "Já mám doktorát z teologie a vy všichni jste nuly!". Pak si teprve smíme sednout. Vezme si svoje papíry a začne z nich monotónním hlasem číst o protestantských církvích. V noci jsem se příliš nevyspala a jeho výklad působí tak, že nejdřív si rukama podepřu hlavu, pak se mi začnou zavírat oči, pak si lehnu na lavici a najednou spím, ani nevím, jak k tomu došlo.
Probudí mě děsná rána. Polekaně zvednu hlavu. Moje sousedka, která shledává výklad stejně zajímavým, jako já, se vzbudí se slovy: "Karbanátky?". Ještě napůl spím, takže se ani jejím slovům nesměji. Otočím se dozadu, odkud se hluk ozval. Podle toho, co kluci říkají, bouchl Petrovi zapalovač. Ale co, Petr zraněný není, to ego, co sedí za katedrou se tím výbuchem nenechalo vyrušit, takže nemám důvod se znepokojovat. Já i sousedka spíme dál. Zvonění je naštěstí dost silné na t, aby nás probudilo. Učitel odchází, jeho ego po chvíli také. Ospale vstávám, balím si věci, zvedám židli a mizím.
Doma se mě máma ptá: "Co bylo v škole?". Odpovídám bez přemýšlení automaticky: "Nic."
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 helebux helebux | Web | 26. října 2009 v 21:51 | Reagovat

Geniální....vtipná a ....hořce pravdivé.....

2 Adéla Adéla | 3. ledna 2010 v 18:40 | Reagovat

Je to naprosto dokonalý

3 Adéla Adéla | 3. ledna 2010 v 18:43 | Reagovat

co to dát do půlnoček?kiky?? :-)

4 Klára Klára | 5. ledna 2010 v 21:40 | Reagovat

Suprový

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama