Vítejte na mém blogu, kde publikuji svoji vlastní literární tvorbu. Prosím všechny návštěvníky o komentář

Annejet

5. září 2009 v 18:32 | Kristýna |  Další povídky
Námět téhle povídky mě napadl ve snu. A až dočtete, tak si řeknete, že asi nebyl příjemný a to skutečně nebyl. Ano, tahle povídka je poněkud brutální, ale snažila jsem se do ní vložit i co nejvíc emocí, které hlavní hrdinka prožívá.

Annejet stála na ulici před sirotčincem. Konečně po deseti letech byla volná. I když, co to je za volnost, když na světě nikoho nemáte? Annejet měla v životě zatím jenom smůlu. Nebyla plodem plánovaného rodičovství, ale plodem selhání antikoncepčních přípravků. Její otec utekl, jakmile se dozvěděl o těhotenství její matky, zatímco rodiče ji prostě vyhodili z domu. Tina, Annejetina matka, tedy odešla z Londýna do Northamptonu, kde našla práci ve vydavatelství jako ilustrátorka. Protože nikoho jiného neměly, měly spolu velice úzký a harmonický vztah.
Když ale bylo Annejet osm let, její matka jednou ráno odešla do práce a už se nikdy nevrátila. Protože byla teprve dítě, nic podstatného jí neřekli. Věděla jen, že maminka umřela. Úplně se z toho sesypala. Proseděla několik týdnů přede dveřmi do bytu a čekala, že se máma vrátí. Musela být na nějakou dobu na psychiatrii, než si ji převzal do péče sirotčinec, kde strávila posledních deset let.
Před týdnem dosáhla plnoletosti. Měla teď namířeno k notáři, doktoru Jonesovi, který byl vykonavatelem matčiny závěti a teď jí měl vrátit platební kartu a klíče od bytu a měl také vyřídit všechny záležitosti okolo dědictví. Postávala ještě chvíli na chodníku, naposled se podívala na budovu sirotčince a vyrazila s velkou taškou a kabelkou v ruce k notáři do jeho kanceláře.
Po chvíli bloudění ulicemi Northamptonu ji našla. Vyšla po schodech do třetího patra, podle směrovky našla kancelář, kde seděla sekretářka a řekla jí, co si přeje.
"Ano, slečno Nortonová, počkejte tady, ohlásím vás," řekla sekretářka a zmizela v dalších dveřích.
Zatímco čekala, až se zase vrátí, dívala se Annejet na sebe do zrcadla. Nevěděla to, ale vypadala úplně stejně, jako její matka, když jí bylo osmnáct. Velké modrošedé oči, široký nos, červené tváře plné života a plné rty. Brýle na dálku s obroučkami měděné barvy dobře ladily s dlouhými světlými vlasy. To byla ta lepší část dědictví po matce, zdědila bohužel ale také široký hrudník a pánev, za kterou by se nemuselo stydět ani mládě velryby a tak byla Annejet do smrti odsouzena k širším tělesným rozměrům.
Když se sekretářka za chvíli vrátila, řekla, že je Annejet očekávána. Vešla tedy do hezké kanceláře, kde seděl za stolem postarší muž a něco psal na počítači.
"Dobrý den, slečno. Posaďte se," řekl, aniž by odtrhl zrak od počítače. Annejet si sedla na židli naproti němu a čekala, až se jí začne věnovat. Dočkala se až po chvíli. "Přejdu hned k věci," oslovil ji konečně a vzal do ruky velkou zapečetěnou obálku, která ležela na jeho stole. "Tady v té obálce je platební karta vaší matky, kód k ní a klíče od bytu. Je ve stejném stavu, v jakém jste ho opustila," řekl až příliš formálně.
"Děkuji vám. Chtěla bych se vás na něco zeptat," řekla Annejet.
"Prosím, ptejte se," zamumlal Jones.
"Víte, co se stalo mé matce?" zeptala se Annejet. Právník se opřel o opěradlo svého křesla, vzdychl a pak řekl: "Slečno Nortonová, jste si naprosto jistá, že to chcete vědět? Pravda je dost tvrdá."
"Žila jsem deset let v sirotčinci. Víte co to je, když se vás každý ptá, co se vaší matce stalo a vy musíte říci, že nevíte? Neřekli mi to tehdy, protože jsem byla moc malá, tak se to snad konečně můžu dozvědět, když už jsem dospělá, nemyslíte?" řekla mu Annejet.
"Vaší matku zabil sériový vrah. Říká se mu Northamptonský Rozparovač," odpověděl Jones.
"Rozparovač? Proč proboha Rozparovač?" zeptala se Annejet udiveně.
"To nechtějte vědět. To jméno má co dočinění s detaily těch úmrtí. Ale nemám žaludek na to, abych vám to popisoval," řekl Jones.
"To nevadí. Stejně vám děkuji. Nashledanou," poděkovala Annejet a odešla. Když vyšla z kanceláře, chvíli stála před výtahem a rozhodovala se. Nechtělo se jí jít tři patra dolů po schodech, ale zároveň se jí moc nechtělo jet výtahem. To byla další věc, kterou měla s matkou společnou. Tina Nortonová se vyhýbala výtahům, jak jen to šlo. Neměla sice klaustrofobii, ale ve výtahu měla pocity úzkosti, prý to byl následek traumatu, které utrpěla, když jí bylo patnáct. Annejet měla díky tomu v podvědomí zafixováno, že výtahy jsou nebezpečné. Po chvíli přemýšlení se tedy přece jenom rozhodla jít dolů po schodech.
Před domem, kde měl doktor Jones kancelář, byl park. Annejet si tam sedla na lavičku, prstem roztrhla obálku, kterou pořád držela v ruce a vysypala si do ruky její obsah. Byla to kreditní karta, v obalu byl zastrčený i papírek, na kterém bylo napsáno čtyřčíslí. U karty byly tři klíče. Annejet si i po deseti letech pamatovala od čeho jsou. Od bytu, od hlavního vchodu a od poštovní schránky. Chvíli ještě seděla na lavičce, pak se rozhodla jít do městské knihovny, kde byl k dispozici veřejný internet.
Protože bylo dopoledne, v knihovně bylo málo lidí. Annejet si sedla k jednomu z volných počítačů, zapnula internet a do vyhledávače zadala heslo Northamptonský Rozparovač. Odkazů bylo překvapivě mnoho. Jako na první klikla na ten, který odkazoval na internetovou encyklopedii. Před očima se jí objevil článek, který ji šokoval.

Northamptonský Rozparovač je označení pro vraha, který od září 1996 do dubna 1997 zabil pět žen. Jennifer Milesovou, Eriku Robertsovou, Kate Wilsonovou, Elizabeth Bakerovou a Tinu Nortonovou. Modus operandi (způsob provedení vraždy) byl vždy stejný. Oběti byly uneseny a nalezeny až po několika dnech na odlehlých místech. Podle pitevních zpráv zemřely na vykrvácení, do jejich hrudníku vrah vyryl šest hlubokých ran. Jelikož po páté vraždě útoky přestaly, případ byl uzavřen s tím, že pachatel zemřel.

Annejet zírala na obrazovku počítače neschopná slova. Pomyšlení, že její matku někdo nechal vykrvácet a pak do ní řezal jako do kusu syrového masa, ji naprosto zdrtilo. Navíc jí přišla jména ostatních obětí známá. Nepamatovala si sice příjmení, ale tety Jennifer, Kate, Elizabeth a Erika byly u její matky často na návštěvě. Jim ten neznámý udělal totéž a policie nebyla schopna toho grázla najít. V tu chvíli došlo v Annejetině mozku k radikálnímu rozhodnutí. Když ho nenašla policie, najde ho ona, stůj co stůj.
Z knihovny zamířila rovnou domů. Před dveřmi do bytu se zastavila, pomalu zasunula klíč do zámku a váhavě stiskla kliku. Vešla do předsíně, zavřela za sebou a okamžitě ji do nosu praštil zápach zatuchlosti. Tady se vlastně léta nevětralo, uvědomila si Annejet a otevřela v obývacím pokoji dveře na terasu.
Když se vrátila do místnosti, pořádně se rozhlédla. Vlevo stál televizní stolek a na něm televize, asi už ani nefungovala. Proti ní byla umístěna rozkládací pohovka. Vedle dveří na terasu stála knihovna zaplněná historickými detektivkami a romány, pro které měla Annejetina matka vždycky slabost. Proti televizi se nacházel pracovní stůl, kde Tina Nortonová vytvářela pro vydavatelství nové obaly a obrázky do knih a její dcera si tam psala domácí úkoly. V šuplíku byl uložený matčin diář. Annejet tam zamířila, vzala ho do ruky a začala jím listovat. Našla v něm jména i ostatních obětí. Její domněnka se potvrdila. Byly to matčiny kamarádky.
Pohlédla ke vchodu a vybavila se jí vzpomínka na to, jak několikrát teta Erika přišla k Tině zoufalá ze své matky, která ji vždy jen terorizovala a málokdy od ní slyšela dobré slovo.
Tina Nortonová byla sice přátelská, ale její diář překvapivě zel prázdnotou. V diáři bylo zapsané už jen jedno jméno, Karl Linton. Jméno Annejet sice nic neříkalo, ale upoutalo ji spíše jeho bydliště. První adresa byla přeškrtnutá, pod ní napsáno Zaslouženě hnije v base, to také škrtnuté a pod tím znovu napsaná stará adresa, Southampton street 14.
Annejet nad tím chvíli uvažovala. Že by máma znala někoho, kdo byl ve vězení? Možná ho tam sama dostala, to, že použila výraz hnije nenaznačovalo, že by ho měla příliš v lásce. Nebo to tam někdo napsal jen tak? Ne to nebylo možné, písmo bylo určitě její matky. Vzala do ruky propisku, která ležela na stole a udělala jí čáru do diáře. Ten člověk se musel na novou adresu přestěhovat chvíli před tím, než její matka zemřela, inkoust byl stejný. Prozatím to nechala plavat, uložila diář zpátky do šuplíku a vydala se na další prohlídku bytu.
Zamířila do ložnice. Nábytku tam nebylo moc, jen dvě skříně, noční stolek a manželská postel, kde spala Tina na jedné straně a její dcera na druhé. Annejet otevřela skříň a začala si nostalgicky prohlížet urovnané komínky prádla. Všimla si, že jedno prostěradlo je nějak zmuchlané. Vsunula ruku pod hromádku ložního prádla, aby ho urovnala. Když ale měla skoro celou ruku ve skříni, něco nahmatala. Vytáhla to ven. Byl to nějaký těžký předmět uložený v igelitové tašce. Vysypala její obsah opatrně na koberec a udiveně zírala na papírovou krabičku, něco zabalené v mastném hadru a zbrojní průkaz na jméno Tina Nortonová.
Annejet rozbalila hadr a do ruky jí vypadl malý, ale zcela jistě pravý a účinný revolver. Otevřela krabičku, byly v ní náboje ráže dvacet dva. Dnešní den byl plný překvapení a děsů. Nejdřív se Annejet dozvěděla, jak hroznou smrtí zemřela její matka, ostatní oběti jejího vraha byly její dobré kamarádky, záhadný člověk v diáři a teď ještě najde v matčině skříni jedinou věc, kterou by tam nikdy nečekala. Revolver. Tina Nortonová vždycky bojkotovala války, násilí a zbraně. Jestli si pořídila zbraň, muselo to být na obranu před nebezpečím, které nebrala na lehkou váhu. Co když objevila spojitost mezi oběťmi Northamptonského Rozparovače a věděla, že je na řadě? Možná dokonce i věděla, kdo je vrah. Pokud ten muž z diáře byl skutečně ve vězení, mohl tím vrahem být klidně on. Annejet byla toho mínění, že to ten muž je zatím klíčem k záhadě.
Naštěstí se nepřestěhoval, v Southampton street 14 skutečně stále nějaký Karl Linton bydlel, bylo to napsané na zvonku. Annejet vyšla až do šestého patra a zaklepala na dveře. Po chvíli se dveře otevřely a v nich se objevil jí neznámý muž. Nebyl zrovna vysoký, možná i menší než ona, ale jí upoutaly, nebo spíše vyděsily, hlavně jeho oči. Byly jasně zelené a navíc jeho ostré rysy, hlavně dlouhý špičatý nos, přidávaly jeho pohledu na pronikavosti, takže Annejet se nemohla zbavit dojmu, že se na ní koukají dva roentgenové paprsky. Nedokázala ten pohled snést příliš dlouho a proto po celou dobu rozhovoru musela uhýbat pohledem.
"Ehm, dobrý den," vypravila ze sebe Annejet, když byla konečně zase schopná slova. "Já jsem Annejet Nortonová."
"Předem vás upozorňuji, že nic nekupuji, petice nepodepisuji a nehodlám se připojit k vaší církvi, ať už je jakákoliv," skočil jí do řeči.
"Nebojte se, já k žádné církvi nepatřím, ani nejsem cesťačka," řekla Annejet a chtěla pokračovat dál, když si s hrůzou uvědomila, že vlastně ani neví, co má říci. Nemohla říci: "Dobrý den, nedostala vás moje matka do vězení?" nebo "Dobrý den, nejste Northamptonský Rozparovač? Ráda bych vám vyškrábala oči.", ačkoliv říci něco v tomhle smyslu by pro ni bylo nejjednodušší. Nakonec řekla: "Moje matka byla Tina Nortonová," při vyslovení toho jména postřehla v jeho laserových očích záblesk překvapení, "Našla jsem vaše jméno v jejím diáři. Chtěla bych najít jejího vraha. Určitě víte, co se jí stalo, že?" zeptala se. Zakýval hlavou. "Víte, jejího vraha tehdy nenašli, ale já chci zjistit, kdo to udělal. Společně s ní byly zavražděny i čtyři další ženy, její kamarádky. Nevíte o nějaké spojitosti mezi nimi? O jakékoliv. O něčem, nebo o někom?" zeptala se ho nakonec s prosebným výrazem v očích.
"Já o tom nic nevím, jděte pryč." odbyl ji Linton chladně.
"Prosím, vzpomeňte si alespoň na něco. Nevím o nikom jiném, kdo by mi mohl pomoci." žádala Annejet alespoň malou pomoc.
"Podívejte se, já nemám čas ani náladu s vámi mluvit. A už vůbec ne o Tině a jejích kamarádkách. Ani nemám důkaz, že jste její dcera. Zmizte a hned!" rozkřikl se a zabouchl za ní dveře.
"To je ale individuum. Jestli ho máma dostala do vězení, udělala akorát dobře," mumlala si Annejet, když scházela dolů ze schodů. Pořád si v duchu představovala jeho oči. Měla po matce schopnost odhadnout člověka, podle jeho očí, tady ale nevěděla, co si o tomhle člověku má myslet. Nevyčetla z nich totiž nic dobrého. Ve třetím patře ale potkala starou dámu, která vlekla nákup do schodů.
"Ukažte, pomůžu Vám," řekla Annejet a chopila se tašek.
"Děkuji, slečno. Jste moc hodná," řekla dáma s úlevou. A právem, řekla si Annejet, protože měla pocit, že v taškách je snad dvacet kilo brambor.
"Tady v tomhle patře to je." ukázala dáma na dveře svého bytu v pátém patře. Annejet postavila tašky ke dveřím, rozloučila se a měla se k odchodu, když ji žena chytila za rukáv.
"Když už jste mi pomohla, pojďte si dát kafe," pozvala ji dál.
"Tak dobře," přijala pozvání a vešla do dveří. Z chodby vedly čtyři dveře. Dáma vešla do prvních napravo, tam byla kuchyně. Položila tašky s nákupem na kuchyňskou linku, nalila do rychlovarné konvice vodu a zapnula ji. Pak vzala z police dva porcelánové hrnky, jejichž zdobení se Annejet velice líbilo, nasypala do nich rozpustnou kávu a přelila ji horkou vodou z konvice.
"Jděte do obýváku," řekla dáma a ukázala na protější dveře, "já za chvíli přijdu."
Annejet uposlechla, vešla do obývacího pokoje a posadila se na sedačku. Dáma se objevila skutečně za chvilku, nesla na tácu dva hrnky, cukřenku a konvičku na mléko.
"Vlastně jsem se ani nepředstavila. Avice Parkerová," podala Annejet ruku.
"Těší mě, Annejet Nortonová."
"Teď mě napadlo, že jsem vás tady nikdy neviděla. Byla jste tu u někoho na návštěvě?" zeptala se Avice.
"Vlastně ano. Byla jsem u pana Lintona. Takový menší člověk, delší nazrzlé vlasy, zelené oči…" popisovala ho Annejet pomocí gestikulace, aby si Avice vybavila, o kom to vlastně mluví.
"Ach ano, už vím. Je to zvláštní člověk. Přistěhoval se sem začátkem září v devadesátém šestém roce, je takový hodně uzavřený. Na začátku k němu sice chodily ženy, ale jenom chvíli. Od té doby se s nikým moc nebaví."
"Vážně k němu chodily ženy?" zeptala se Annejet. Ten člověk jí totiž připadal tak hrozně odpudivý, že si nedokázala představit, že by s ním někdo něco měl.
"Ano. Neviděla jsem je sice, ale bydlím hned pod ním a v noci jsem slýchávala ženské hlasy, dokonce tlumené výkřiky, rozumíte mi, že?" usmála se Avice a mrkla na ni. V Annejet ale hrklo. Jestli u Lintona v době, kdy se přistěhoval, to jest v době řádění Northampronského rozparovače, chodily ženy, jeho vina se zdála být stále patrnější.
"Co jste mu vlastně chtěla?" zeptala se Avice.
"Ehm, našla jsem na ulici jeho peněženku. Měl tam i doklady, našla jsem si jeho adresu donesla jsem mu jí," zalhala Annejet.
"Je dobré vědět, že na světě jsou i nějací mladí poctiví lidé," povzdychla si Avice. Ještě pěkně dlouhou chvíli si spolu povídaly, Annejet se pak rozloučila, poděkovala za kávu a vydala se domů s Aviciným pozváním na další návštěvu v kapse. Ačkoliv si konečně s někým popovídala, v hlavě jí pořád hučelo z pomyšlení, že možná našla vraha, kterého policie nebyla schopna najít.
V obchodě si koupila nějaké potraviny, protože její lednička byla beznadějně prázdná, uvařila si večeři a šla si lehnout. Dlouho však nemohla usnout a když se jí to konečně povedlo, ve snu ji pronásledovalo hrozivé zlo v očích Karla Lintona.
Ráno se Annejet rozhodla zajít do archivu a podívat se, co přesně o Northamptonském Rozparovači psaly noviny. V městském archivu bylo téměř prázdno, takže měla na svou práci alespoň klid. Mezi chronologicky urovnanými šanony s jedním titulem novin našla září 1996, vytáhla ho z nejvyšší police, což jí vzhledem k její nevelké postavě činilo menší potíže, odnesla ho ke stolu a začala prohledávat jeden výtisk novin po druhém.
Po asi dvaceti minutách hledání našla zmínku o zmizení Jennifer Milesové a o tři výtisky dál i zprávu o nalezení jejího těla.

Notrhampton - Po třech dnech hledání bylo v lese nedaleko Northamptonu nalezeno zohavené tělo pohřešované Jennifer Milesové. Na jejím těle bylo nalezeno šest řezných ran, smrtelná však byla rána na zápěstí, díky které vykrvácela, když jí ale vrah řezal do hrudníku a břicha, prokazatelně ještě žila. Policejní inspektoři se ve své kariéře nikdy s ničím nesetkali, možnost řádění sériového vraha však vylučují. Přítelkyně oběti Tina Nortonová obvinila z vraždy Karla Lintona, bývalého přítele mrtvé, který byl již dříve odsouzený pro pokus o její vraždu, policie však proti němu nemá důkazy.

Annejet se znovu udělalo špatně. Počítala s tím, že do nich vrah ( v tuto chvíli to pro ni však byl již prokazatelně Karl Linton ) řezal, až když byly mrtvé. Celým nervovým systémem jí projel elektrický impuls, když si představila, jak ubohá Jennifer a ostatní musely vypadat.
"On je nejenom zabil. On je mučil," zašeptala si pro sebe. "Ale proč?"
V novinách bylo napsáno, že Karl byl již jednou ve vězení, což odpovídalo údaji nalezeném v diáři její matky. Chtěla si o jeho kriminální minulosti zjistit něco víc, ale nevěděla, kdy se pokus o vraždu Jennifer Milesové udál. Proto přemýšlela. Karl se obětem evidentně mstil za něco, co mu provedly, pravděpodobně za to, že ho dostaly do vězení. Do všech žen vyřezal šest ran, ještě zaživa, aby co nejvíce trpěly. Ale proč šest? Nebyl třeba zavřený šest let a každá rána měla proto symbolizovat jeden rok ve vězení?
Annejet poslechla svou intuici, vrátila šanon, který měla na stole, s velkým úsilím zpátky do police, vyhledala si srpen a září 1990 a jala se hledat nějakou zmínku o pokusu o vraždu. Hledala a hledala, až konečně našla článek, který vypadal nadějně.

Northampton - Včera v nočních hodinách se do ložnice v domku třicetileté Jennifer Milesové vloupal její bývalý přítel Karl Linton, se kterým se před časem rozešla a žádal ji, aby se k němu vrátila. Když mu nevyhověla, začal ji ohrožovat nožem. Žena naštěstí začala volat o pomoc a její křik zaslechly její přítelkyně, které byly shodou okolností u ní na návštěvě, a útočníka zneškodnily a zavolaly policii. K. Linton byl již obviněn z nedovoleného vniknutí a pokusu o vraždu, J. Milesová byla s lehkými řeznými ranami převezena do nemocnice.

Annejet ze zvědavosti pátrala ještě v dalších výtiscích, kde našla zmínku o Karlově odsouzení za nedovolené vniknutí a pokus o vraždu, jak předpokládala, na šest let vězení. Měla motiv, měla svědka, který potvrdil, že v době vražd bylo u něj v bytě několik žen. Podle ní to na obvinění stačilo, proto se vydala na policii.
Tam ale poznala, jak hrozně je naivní. Seržant na policii byl absolutně tvrdohlavý.
"Je sice hezké, že hledáte vraha, ale proti tomu člověku nemáte žádné důkazy," opíral se o opěradlo svého křesla se založenýma rukama.
"Jak to, že ne?" zeptala se překvapeně Annejet. "Podívejte se! Jennifer Milesová se s ním rozešla a on ji prosil, aby se vrátila. Když neposlechla, pokusil se ji zabít, ale naštěstí ho její kamarádky přemohly a zavolaly policii. Dostaly ho na šest let do vězení. Když ho pustili, rozhodl se pomstít. Jednu po druhé je zabil a nechal je hodně trpět. Šest let ve vězení, šest ran v hrudníku. Jeho sousedka mi potvrdila, že v době vražd slýchávala z jeho bytu ženské hlasy a tlumené výkřiky. Všechno do sebe zapadá, tak mi neříkejte, že nemám proti tomu člověku důkazy!" Sakra! dodala ještě v duchu.
"Slečno, ten případ byl už dávno uzavřen, pachatel je mrtvý, tak mě tady nezdržujte, když mám důležitou práci." odsekl otočil se zpátky k obrazovce počítače. Annejet se mimoděk podívala na obrazovku, aby zjistila, co má ten člověk za důležitou práci a ze stanice pak odcházela rudá vzteky, když si představovala, že nechtějí zatknout vraha její matky, jenom proto, že si ten pitomec chce hrát na počítači Mario. Chtějí důkazy? Mají je mít!
Seděla na gauči ve svém bytě a rozmýšlela si, jestli má vážně udělat to, co měla v plánu. Nakonec se rozhodla, že to udělá. Do svojí kabelky si zabalila kroužek se svými klíči, každý byl trochu jiný tip, malé kladívko, fotoaparát a gumové rukavice, které našla doma, a matčin revolver. Vyšla z bytu a cestou si promýšlela svůj plán.
Vešla do telefonní budky v Southampton street a našla si v seznamu číslo do bytu Karla Lintona. Položila na sluchátko kapesník, aby se jí změnil hlas, vytočila číslo a čekala, až to někdo zvedne.
"Linton!" ozval se jí již známý otrávený hlas.
"Dobrý den, pane Lintone. Je nám to velice líto, ale na vašem účtu jsme objevili jisté nesrovnalosti. Můžete prosím zajít na nějakou naši pobočku, abychom si mohli ověřit vaše údaje?" zeptala se Annejet.
"A musí to být ještě dneska?" zeptal se Karl.
"Čím dříve se to vyřeší, tím lépe, pane." Spolkni To! Spolkni To! Spolkni To! říkala si Annejet v duchu.
"No dobře, hned tam zajdu." zavrčel hlas a ve sluchátku se ozvalo cvaknutí. Ještě chvíli čekala a za chvíli se skutečně ve dveřích domu číslo 14 objevila zakrslá postava a pěšky mířila kamsi v dál. Annejet v duchu děkovala všem božstvům, které kdy kdo uctíval, že jí Karl uvěřil. Měla však velice málo času, proto se hned vydala do akce.
Vešla do domu a vyběhla do šestého patra. Teď přišly na řadu dovednosti, které ji naučili kluci ze sirotčince. Zasunovala do zámku Lintonova bytu své klíče jeden po druhém, dokud tam jeden nepasoval a začala do něj opatrně bouchat kladívkem, za chvíli se dveře odemkly. Nasadila si gumové rukavice a otevřela dveře. Vešla do bytu, který se půdorysem shodoval s bytem Avice. Nevěděla odkud začít, zkusila nejdřív dveře napravo, náhodou to byl také obývací pokoj.
Jednoduše řečeno, byl tam chaos. Annejet vlastně ani nevěděla, co hledá, proto otvírala všechny skříňky a šuplíky a prohledávala jejich obsah. Největší práci jí dalo prohlížení videokazet. Byly tam nahrané hlavně thrillery, válečné filmy a horory, ale úplně vzadu bylo pečlivě srovnaných pět kazet s názvy Jennifer, Erika, Tina, Kate a Elizabeth. Annejet vzala tu se jménem její matky, vsunula ji do videa a zapnula ho.
Na obrazovce se objevila její matka, přivázaná k nějakému stolu. Kamera byla umístěná někde u zdi, aby bylo dobře vidět, co se děje. Tina se dívala kamsi mimo záběr, pak bylo vidět, že kouká na Karla, který se k ní přiblížil.
"Tak přece jenom jsi to ty." řekla Tina s nenávistí v hlase.
"Myslela sis to?" zasmál se chladně Karl.
"Nikdo mi to ale nevěřil, prý proti tobě nemají důkazy, prý jsou to jen spekulace."
"Jestli mě nedostali doteď, tak už se jim to nepodaří." slyšela ještě Annejet říkat Karla, ale už se nedívala na obrazovku. Na telefonu vytáčela číslo policie.
"Policejní stanice, můžeme vám pomoci?" ozvala se na ústředně nějaká žena.
"V bytě Karla Lintona v Southampton street 14 jsou důkazy o jeho vině v případu Northamptonského Rozparovače. Prosím, přijeďte rychle, než je stačí zničit!" řekla Annejet stručně, ale naléhavým hlasem, a zavěsila. Otočila se zpátky na obrazovku.
"Víš, co s tebou teď udělám?" říkal právě Karl Tině.
"Vím, co jsi udělal ostatním. Co ti udělaly? Jennifer, Erika, Elizabeth, Kate…byly nevinné!"
"Že ne? Dostaly jste mě do vězení. Na šest let! Dovedeš si představit, co to je, šest let zírat na šedý zdi? Jediný, k čemu to bylo dobrý je to, že jsem si aspoň důkladně promyslet pomstu."
"Do vězení patříš! Chtěl jsi zabít Jennifer!"
"Opustila mě!"
"Měla k tomu důvod. Podívej se na sebe! Zjistila, co za zlo je v tobě!"
"Už sklapni! Zaplatíš, stejně, jako ostatní!" zastavil rázně Karl slovní přestřelku, vzal kapesník, který měl v ruce, a zacpal Tině pusu. Pak vzal velký kuchyňský nůž, který ležel připravený na malém stolku vedle něj, rozpáral jí její halenku.
"Šest let, šest řezů," řekl prostě. Tina sebou začala kroutit, ale k ničemu jí to nebylo, byla svázaná příliš pevně.
"Tak, první rok." pronesl ještě sadisticky Karl a prořízl Tině kůži na hrudníku. Ta začala i přes kapesník hlasitě křičet bolestí. Annejet to rvalo uši. Vrhla se k přehrávači a hned ho vypnula. Zoufalstvím se jí podlomila kolena, klesla na zem a začala plakat.
"Snad tě alespoň potěší, že vydržela nejvíc," ozvalo se najednou ode dveří. Annejet se polekaně otočila. Zírala opět do krutých očí Karla Lintona.
"Víš, co byla její poslední slova? Neubližuj mojí dceři," napodobil Tinin prosebný hlas.
"Nečekala jsem, že se vrátíš tak rychle, vrahu," řekla chladně Annejet.
"Máš smůlu, moje banka je hned za rohem. Jsem rychle tam a rychle zase zpátky," mluvil pomalu a stejně pomalu se k ní začal přibližovat. Annejet nenápadně zašilhala po své tašce, v příštím okamžiku po ní skočila, vytáhla z ní revolver a zamířila přímo na Karla.
"Ale, ale! Kdepak jsi tohle vzala? V hračkářství?" zeptal se s posměškem.
"Ne. To je zbraň mojí matky. Pořídila si jí na ochranu před tebou." odpověděla Annejet a opatrně vstala ze země.
"Inu, k ničemu jí to nebylo," zasmál se sadisticky Karl. V tu chvíli se rozletěli dveře a do bytu vběhlo několik policistů.
"Policie, odhoďte tu zbraň!" vykřikl jeden policista, patrně velitel. Karla vpád policie velice zaskočil.
"No tak! Zabil jsem tvou matku. Sama jsi viděla její utrpení. Zastřel mě! Pomsti se!" nabádal ji a roztáhl ruce, aby dokázal svou bezmoc.
"Nedělejte to, slečno! On jinak vyhraje!" rozmlouval jí to policista, ten samý, který ji před tím tak odbyl na služebně.
Annejet stála v pokoji se zbraní v ruce, pořád na něj mířila. Přemýšlela, co teď udělat. Po chvíli, která jí připadala jako věčnost, se rozhodla.
"Zabil jsi moji matku a její kamarádky. Nepředstavitelně při tom trpěly," vypočítávala Karlovy skutky. On každý z nich odkýval. "Já jsem strávila deset let v sirotčinci, rostla jsem bez mámy."
"Správně. Copak si po takových činech nezasloužím smrt? Copak ty si nepřeješ pomstu?"
"Přeju," odmlčela se na okamžik, "A právě proto tě nezastřelím," řekla a hodila revolver na křeslo vedle sebe. Po Karlovi skočilo několik policistů a nasadili mu pouta.
"NE! PROČ SAKRA? PROČ?!" zařval Karl.
"Sám víš, že vězení jsou horší muka, než smrt." odpověděla. Když ho odváděli a četli mu jeho práva, vyměnili si s Annejet pohled, který se jí navždy zaryl do paměti.
Policisté odcházeli, zbyl tam jen jejich velitel.
"Víte, že většina policistů by vás teď zatkla za vloupání a možná i za nedovolené ozbrojování?" zeptal se. V Annejet hrklo, tohle jí došlo vlastně až teď.
"Ale, vzhledem k tomu, že jste dopadla Northamptonského Rozparovače, což se nepovedlo ani nám a navíc máme díky vám i přiznání, nějak to už ututlám. Co říkáte?" zeptal se jí a zvedl při tom významně obočí.
"Děkuju," to bylo to jediné, co ze sebe dokázala vypravit. "Ve videu a v téhle skřínce jsou kazety, které toho člověka usvědčí," řekla ještě a vyšla z bytu.
Na ulici si sedla na lavičku a podívala se na nebe. Nevěděla, jestli je to jen její fantazie nebo jestli to skutečně vidí, ale měla pocit, že se na ni z nebe usmívá pět ženských obličejů. Jako by říkaly: "Děkujeme ti, Annejet."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 helebux helebux | Web | 26. října 2009 v 21:50 | Reagovat

Krása, Kiki...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama