Vítejte na mém blogu, kde publikuji svoji vlastní literární tvorbu. Prosím všechny návštěvníky o komentář

Září 2009

(Ne)standartní školní den

5. září 2009 v 18:40 | Kristýna |  Ze života
Můj první výtvor humorného žánru. Tuhle povídku vymyslel ten nejlepší spisovatel - život. Všechno, co jsem zde napsala se skutečně stalo, já jen změnila příjmení a situace, které se staly během dvou let jsem stmelila do jediného dne.

Pondělí ráno. Nejhorší časový úsek v týdnu. Bože, ještě včera touhle dobou jsem se mohla válet v posteli! Ale teď musím do školy, mírně se rozpadající budovy na druhé straně města. Ale aspoň v tom nejsem sama, moji spolužáci, dvacet devět podobných zoufalců jako já, tam musí taky.
Konečně jsem se tramvají dokodrcala až na místo určení. Procházím vchodovými dveřmi, vrátnicí, vyšplhám se po schodech do druhého patra a na konci chodby vcházím do třídy. První pozitivní věc dnešního dne - je odemčeno. Nějaké úskočné stvoření třídu totiž každý den po našem odchodu (čas jsem odhadla zhruba na 15:55) zamyká, ačkoliv tam není, co ukrást.
Hrstka mých spolutrpících (no dobře, zatím jsou jenom dva) sedí na rozkládacím gauči, který si vlastnoručně ukradli na smetišti a přitáhli sem, a čtou si deník Metro, který se každé ráno zadarmo rozdává ve městě. Já se k nim přidávám. Postupně se trousí další a další lidé, až je nás všech třicet.
Zvoní. Já, poslední snaživec, vstávám z gauče, vezmu si ze skříňky učebnici a pracovní listy z biologie a sednu si na své místo. Po deseti minutách se otevřou dveře, ale nevchází profesorka biologie. Místo ní přišel profesor občanky, nejmladší a nutno říct, že i nejhezčí zástupce tohoto živočišného druhu, který se v naší škole nachází.
"Dobrý den, paní profesorka se omlouvá, ale šla k doktorovi a na tuhle hodinu to sem už nestihne. Prý máte nějaké pracovní listy, tak si je máte vyplňovat podle učebnice." řekne a odejde.
Já a ještě několik holek se ještě chvíli zasněně koukáme na dveře, než se vzpamatujeme. OK, profesorka nepřijde. Ať zvedne ruku ten, kdo to nečekal! V poslední době chodí k doktorovi v pondělí ráno nějak často, nebyla tu, ani nepamatujeme. Vyplňování pracovních listů je dost nereálná představa, protože všichni se vrací ke své předchozí činnosti. Hrdličky ze zadní lavice neboli 2B, Bureš a Bláhová, se zase věnují své oblíbené, téměř mládeži nepřístupné činnosti. Holky si buď čtou, nebo povídají. Kluci se naproti tomu snaží zprovoznit další kus veteše v naší třídě, počítač. Bohužel, vypínali ho vytržením ze zásuvky příliš často a on se jim za to pomstil a za žádnou cenu se nechce nechat spustit. Navrátil do něj vztekle praští a zvolá: "Unser Computer ist kaputt!" No prosím. Pět let němčiny a dokážeme stvořit jenom věty tohoto typu. Zbytek hodiny a přestávka je ve znamení jejich pokusů o opravu, ale není to k ničemu.
Vchází češtinářka se svým obvyklým dychtivým výrazem ve tváři. Nechá nám rozdat slohovku. Měl to být slohový útvar nazývaný otevřený dopis. Dost obtížně se definuje a píše, protože normálního člověka s normálním uvažováním za normálních okolností nikdy nemůže napadnout, aby něco takového někdy psal. Ale my musíme mít všeobecné vzdělání. ( Zní to komicky třeba ve chvíli, kdy vás tělocvikářka učí, jak natahovat síť na volejbal. Kdybychom se tím chtěli živit, tak to chápu, ale to bychom byli na sportovním gymnáziu. Kdo by si proboha po dni v advokátní kanceláři nebo ordinaci ve svém volném čas natahoval síť na volejbal?)
Slohovka se mi dostala na lavici. Známka je 17 (nejlepší dvojka) přepsaná na 14 (nejhorší dvojka). Hej! Co na tom bylo zase špatně? Inu, už říká, co bylo kde špatně, tak se to dozvím.
"…Martine, máš jedničku, protože ten sloh se ti povedl, ale chyby tam máš naprosto obludný." brejlí profesorka do svých poznámek. Martin se směje: "Já mám 20 a napsal zsem brzy s "i"!"
"Nesměj se tomu, to je tragédie!" okřikne ho učitelka a pokračuje v kritikách. Konečně dorazí až ke mně: "Ten tvůj sloh….no, je na něm vidět, že jsi to neodflákla, je to udělaný pečlivě a dala sis na tom záležet,…(tak proč mám krucinál 14?) …ale chyběl mi tam ten přesah, ten odkaz společnosti." říká a pokračuje dál. Odkaz společnosti? Martinův dopis Emilu Háchovi snad něco společnosti odkazuje? O odkazu společnosti ani nebyla řeč! Člověče, nerozčiluj se, nemá to cenu, pařez zůstane pařezem a vůl volem a ty s tím nic neuděláš.
Komentáře jsou u konce, slohy vracíme na stůl a profesorka se vrací ke gramatice z minulé hodiny. Probíráme stavbu slova. Ona něco diktuje a kreslí na tabuli, já si to píšu do sešitu, ale upřímně řečeno, skoro to nevnímám. Její poslední slova na konci hodiny zní: "Je důležité, abyste tohle bezpodmínečně uměli." Kouknu do sešitu a je tam tohle:

Jak se to tam dostalo? To jsem tam vážně napsala? A co to u všech čertů znamená? A tohle máme umět? Jsem tady jediná, komu to přijde tak strašně absurdní? Ale co, žijme přítomností, čeština je za mnou, další v pořadí je dějepis.
Profesorka, zástupkyně ředitele ne náhodou přezdívaná Gestapačka, dorazí s hromadou věcí v ruce, položí je na katedru, otevře okno, vytáhne z balíčku jeden papírový kapesník, otře s ním desku učitelského stolu, podle zasedacího pořádku určí, kdo chybí, zapíše do třídnice a nenávistným pohledem si prohlédne náš gauč, počítač, duši z traktoru nazývanou Evžen, mírně zašpiněné křeslo a hospodskou vývěsní tabuli s nápisem Gambrinus.
"Kde jsme naposledy skončili?" ptá se a kouká mi přes rameno do sešitu (ano, uhádli jste, jsem krátkozraká, takže musím sedět v první lavici) "Ano, začátek husitské revoluce. Naposledy jsem mluvila o první pražské defenestraci. Takže už víte, že ten z kostela ještě zfanatizovaný dav vtrhnul na novoměstskou radnici a udělal to, co Češi umějí nejlíp - vyházeli konšele z oken." někdo klepe. Ve dveřích se objeví dvě septimánky.
"Dobrý den, paní profesorko, já bych vás chtěla o něco poprosit. My děláme dějepisný projekt a chtěly bychom jim (tím myslí nás) dát jeden dotazník, je to jenom jedna otázka. Můžeme?" zeptá se jedna z nich a dějepisářka jim to dovolí, i když nevypadá dvakrát nadšeně.
V dotazníku je skutečně jenom jedna otázka a to, jestli víme, co to byly oddíly PTP. Vzhledem k tomu, že znám Černé barony i pozpátku, zaškrtla jsem "ano".
Když septimánky odešly, zeptala se profesorka, kolik lidí zaškrtlo "ano", jako já. Bohužel, jsme jenom tři a to ještě k tomu dějepisní fanatici.
"No to je docela málo, to vám budu muset vysvětlit. Byly to za komunismu vojenské prapory, kam se zařazovali faráři, podnikatelé, šlechta a vůbec všichni třídní nepřátelé. Ani jim nedávali do ruky zbraně, jenom pracovali v dolech a tak podobně. A takhle to tenkrát bylo se vším. Dobře na tom byli jenom rolníci a dělníci …" já i ostatní se začínáme uculovat, protože jakmile začne mluvit o totalitě, je to na celou hodinu. a taky, že je. Probere úplně všechno - proces s Miladou Horákovou, tuzexy, fronty,…..a najednou zvoní. Profesorka trochu překvapeně ukončí hodinu a odchází.
Většina třídy jde na oběd, ale dost se jim divím. Od té doby, co jsem několikrát zvracela po jejich vepřovém v mrkvi, mě tam nikdo nedostane ani párem volů. Radši si vezmu mojí handmade svačinu a poslouchám MP3ku. Kluci se vrací déle, než normálně, protože si ještě běželi do obchodu koupit zmrzlinu, aby mohli hned vyzkoušet lžíce, které ukradli v jídelně.
Chemie. Profesor zkouší a abychom ho nerušili, tak si máme opakovat. Další nereálná představa. Já si čtu. Abych ulevila očím, zvednu hlavu a podívám se na chemikáře. On zrovna valí oči do třetí lavice.
"No Hájku, to nemyslíš vážně!" vyletí najednou. Kouknu na Hájka. Aha, cpe se tou zmrzlinou.
"Dej sem tu zmrzlinu! Nebo ne, počkej. Vezmi jí, jdi dolů do sborovny, zaklepej tam a řekni panu zástupci, ať jí dá do lednice. A ne, že jí po cestě sníš!"
"Vy mi jí sníte." zaprotestuje ještě ve dveřích Hájek, ale pak radši rychle zmizí. Když se vrátí, smutný ze ztráty zmrzliny, zkoušení akorát končí.
"Tak, Marku, řekni mi, jaké jsou fyzikální vlastnosti alkanů." zeptá se chemikář.. Marek chvíli mlčí, pak začne blekotat něco, co je chemicky vzato naprostá pitomost.
"Tady se stane násilí, za chvíli." řekne profesor, když vidí, že z Marka nic nevyrazí. Začne vykládat dál, všechno vysvětluje, píše a kreslí na tabuli. Všichni si to píšou a nikdo tomu nerozumí. Takhle proběhne celá hodina. Vědecky a nudně.
Další v pořadí - matematika. Matikářka je ve středních letech a dávno ztratila učitelskou snaživost, pokud jí vůbec někdy měla. Přijde, sedne si, otevře sbírku příkladů starou tak dvacet let a vyvolá svého oblíbence, Bureše. Ten tu zrůdnost, která se nazývá logaritmická rovnice, spočítá správně a svým obvyklým způsobem - když vysvětluje postup, jeho každé druhé slovo je "tudíž", "z toho vyplývá" nebo "to znamená, že". Když to řekne asi po dvacáté, mám co dělat, abych se nesmála nahlas.
Když si Bureš sedne, matikářka začíná zadávat další hrůzné výmysly lidstva - slovní úlohy o pohybu. Kdo to vypočítá, dostane jedničku, ale musí to jít spočítat na tabuli, aby všichni věděli, jak na to. Nikomu se tam nikdy nechce, je to moc práce, ale jednička tu námahu vyváží. Já se ani nesnažím to počítat, protože na vymýšlení postupů nemám náladu, energii ani talent. Co je mi do toho, kdy se nějaká dvě auta potkají? Příklad, kdy jedou za sebou dvě auta z Prahy do Brna, trávím pečlivým kreslením náčrtku, na kterém ta vozidla nadskakují na hrbolcích, kterými je pokryta dálnice D1. Pak jedou auta zase z Prahy do Hradce Králové, ale proti sobě, takže to zase kreslím autohavárii. Vzhledem k tomu, že většina mých spolužáků je stejně aktivní jako já, trvá hodně dlouho, než to někdo spočítá a když už konečně přijdeme na to, kdy se minou ty dvě auta někde v polovině D11, zazvoní. Je dobře, že s touhle učitelkou matika vždycky uteče tak rychle.
Na další hodinu se dělíme. Francouzštináři mají francouzštinu, němčináři informatiku (jak logické, že?). Inu, jdeme do multimediální učebny, zasedneme k počítačům a posloucháme, jak se mají při tvorbě internetových stránek dělat odkazy. Pak si to máme procvičovat. Máme na to deset úkolů. Já udělám první a když zjistím, že je správně, nějak se mi už do těch dalších nechce. Prostě zapnu internet a stejně jako ostatní surfuji, dokud neskončí hodina.
Poslední a nejnudnější část dne. Religionistika. Jednou jsem to slovo napsala do počítače, ale ten to slovo ani neznal. Je to název pro nauku o náboženství. Alespoň by to tak mělo být, ale protože naše gymnázium spadá pod biskupství, už šest let se učíme pořád dokola o křesťanství.
Učitel vchází do hodiny. Vysoký, hubený, žádné vlasy, tlusté brýle, prošlapané látkové pantofle, pořád stejné oblečení a zatímco on už je tady, tak jeho megaego ještě nestačilo vylézt po schodech. Brrr, ten chlap je mi odporný už od pohledu. Položí si na katedru svoje poznámky a popraskaný bílý hrnek s červenými puntíky, čeká, dokud si všichni nestoupnou a potom se na nás podívá pohledem, který říká: "Já mám doktorát z teologie a vy všichni jste nuly!". Pak si teprve smíme sednout. Vezme si svoje papíry a začne z nich monotónním hlasem číst o protestantských církvích. V noci jsem se příliš nevyspala a jeho výklad působí tak, že nejdřív si rukama podepřu hlavu, pak se mi začnou zavírat oči, pak si lehnu na lavici a najednou spím, ani nevím, jak k tomu došlo.
Probudí mě děsná rána. Polekaně zvednu hlavu. Moje sousedka, která shledává výklad stejně zajímavým, jako já, se vzbudí se slovy: "Karbanátky?". Ještě napůl spím, takže se ani jejím slovům nesměji. Otočím se dozadu, odkud se hluk ozval. Podle toho, co kluci říkají, bouchl Petrovi zapalovač. Ale co, Petr zraněný není, to ego, co sedí za katedrou se tím výbuchem nenechalo vyrušit, takže nemám důvod se znepokojovat. Já i sousedka spíme dál. Zvonění je naštěstí dost silné na t, aby nás probudilo. Učitel odchází, jeho ego po chvíli také. Ospale vstávám, balím si věci, zvedám židli a mizím.
Doma se mě máma ptá: "Co bylo v škole?". Odpovídám bez přemýšlení automaticky: "Nic."

Annejet

5. září 2009 v 18:32 | Kristýna |  Další povídky
Námět téhle povídky mě napadl ve snu. A až dočtete, tak si řeknete, že asi nebyl příjemný a to skutečně nebyl. Ano, tahle povídka je poněkud brutální, ale snažila jsem se do ní vložit i co nejvíc emocí, které hlavní hrdinka prožívá.

Annejet stála na ulici před sirotčincem. Konečně po deseti letech byla volná. I když, co to je za volnost, když na světě nikoho nemáte? Annejet měla v životě zatím jenom smůlu. Nebyla plodem plánovaného rodičovství, ale plodem selhání antikoncepčních přípravků. Její otec utekl, jakmile se dozvěděl o těhotenství její matky, zatímco rodiče ji prostě vyhodili z domu. Tina, Annejetina matka, tedy odešla z Londýna do Northamptonu, kde našla práci ve vydavatelství jako ilustrátorka. Protože nikoho jiného neměly, měly spolu velice úzký a harmonický vztah.
Když ale bylo Annejet osm let, její matka jednou ráno odešla do práce a už se nikdy nevrátila. Protože byla teprve dítě, nic podstatného jí neřekli. Věděla jen, že maminka umřela. Úplně se z toho sesypala. Proseděla několik týdnů přede dveřmi do bytu a čekala, že se máma vrátí. Musela být na nějakou dobu na psychiatrii, než si ji převzal do péče sirotčinec, kde strávila posledních deset let.
Před týdnem dosáhla plnoletosti. Měla teď namířeno k notáři, doktoru Jonesovi, který byl vykonavatelem matčiny závěti a teď jí měl vrátit platební kartu a klíče od bytu a měl také vyřídit všechny záležitosti okolo dědictví. Postávala ještě chvíli na chodníku, naposled se podívala na budovu sirotčince a vyrazila s velkou taškou a kabelkou v ruce k notáři do jeho kanceláře.
Po chvíli bloudění ulicemi Northamptonu ji našla. Vyšla po schodech do třetího patra, podle směrovky našla kancelář, kde seděla sekretářka a řekla jí, co si přeje.
"Ano, slečno Nortonová, počkejte tady, ohlásím vás," řekla sekretářka a zmizela v dalších dveřích.
Zatímco čekala, až se zase vrátí, dívala se Annejet na sebe do zrcadla. Nevěděla to, ale vypadala úplně stejně, jako její matka, když jí bylo osmnáct. Velké modrošedé oči, široký nos, červené tváře plné života a plné rty. Brýle na dálku s obroučkami měděné barvy dobře ladily s dlouhými světlými vlasy. To byla ta lepší část dědictví po matce, zdědila bohužel ale také široký hrudník a pánev, za kterou by se nemuselo stydět ani mládě velryby a tak byla Annejet do smrti odsouzena k širším tělesným rozměrům.
Když se sekretářka za chvíli vrátila, řekla, že je Annejet očekávána. Vešla tedy do hezké kanceláře, kde seděl za stolem postarší muž a něco psal na počítači.
"Dobrý den, slečno. Posaďte se," řekl, aniž by odtrhl zrak od počítače. Annejet si sedla na židli naproti němu a čekala, až se jí začne věnovat. Dočkala se až po chvíli. "Přejdu hned k věci," oslovil ji konečně a vzal do ruky velkou zapečetěnou obálku, která ležela na jeho stole. "Tady v té obálce je platební karta vaší matky, kód k ní a klíče od bytu. Je ve stejném stavu, v jakém jste ho opustila," řekl až příliš formálně.
"Děkuji vám. Chtěla bych se vás na něco zeptat," řekla Annejet.
"Prosím, ptejte se," zamumlal Jones.
"Víte, co se stalo mé matce?" zeptala se Annejet. Právník se opřel o opěradlo svého křesla, vzdychl a pak řekl: "Slečno Nortonová, jste si naprosto jistá, že to chcete vědět? Pravda je dost tvrdá."
"Žila jsem deset let v sirotčinci. Víte co to je, když se vás každý ptá, co se vaší matce stalo a vy musíte říci, že nevíte? Neřekli mi to tehdy, protože jsem byla moc malá, tak se to snad konečně můžu dozvědět, když už jsem dospělá, nemyslíte?" řekla mu Annejet.
"Vaší matku zabil sériový vrah. Říká se mu Northamptonský Rozparovač," odpověděl Jones.
"Rozparovač? Proč proboha Rozparovač?" zeptala se Annejet udiveně.
"To nechtějte vědět. To jméno má co dočinění s detaily těch úmrtí. Ale nemám žaludek na to, abych vám to popisoval," řekl Jones.
"To nevadí. Stejně vám děkuji. Nashledanou," poděkovala Annejet a odešla. Když vyšla z kanceláře, chvíli stála před výtahem a rozhodovala se. Nechtělo se jí jít tři patra dolů po schodech, ale zároveň se jí moc nechtělo jet výtahem. To byla další věc, kterou měla s matkou společnou. Tina Nortonová se vyhýbala výtahům, jak jen to šlo. Neměla sice klaustrofobii, ale ve výtahu měla pocity úzkosti, prý to byl následek traumatu, které utrpěla, když jí bylo patnáct. Annejet měla díky tomu v podvědomí zafixováno, že výtahy jsou nebezpečné. Po chvíli přemýšlení se tedy přece jenom rozhodla jít dolů po schodech.
Před domem, kde měl doktor Jones kancelář, byl park. Annejet si tam sedla na lavičku, prstem roztrhla obálku, kterou pořád držela v ruce a vysypala si do ruky její obsah. Byla to kreditní karta, v obalu byl zastrčený i papírek, na kterém bylo napsáno čtyřčíslí. U karty byly tři klíče. Annejet si i po deseti letech pamatovala od čeho jsou. Od bytu, od hlavního vchodu a od poštovní schránky. Chvíli ještě seděla na lavičce, pak se rozhodla jít do městské knihovny, kde byl k dispozici veřejný internet.
Protože bylo dopoledne, v knihovně bylo málo lidí. Annejet si sedla k jednomu z volných počítačů, zapnula internet a do vyhledávače zadala heslo Northamptonský Rozparovač. Odkazů bylo překvapivě mnoho. Jako na první klikla na ten, který odkazoval na internetovou encyklopedii. Před očima se jí objevil článek, který ji šokoval.

Northamptonský Rozparovač je označení pro vraha, který od září 1996 do dubna 1997 zabil pět žen. Jennifer Milesovou, Eriku Robertsovou, Kate Wilsonovou, Elizabeth Bakerovou a Tinu Nortonovou. Modus operandi (způsob provedení vraždy) byl vždy stejný. Oběti byly uneseny a nalezeny až po několika dnech na odlehlých místech. Podle pitevních zpráv zemřely na vykrvácení, do jejich hrudníku vrah vyryl šest hlubokých ran. Jelikož po páté vraždě útoky přestaly, případ byl uzavřen s tím, že pachatel zemřel.

Annejet zírala na obrazovku počítače neschopná slova. Pomyšlení, že její matku někdo nechal vykrvácet a pak do ní řezal jako do kusu syrového masa, ji naprosto zdrtilo. Navíc jí přišla jména ostatních obětí známá. Nepamatovala si sice příjmení, ale tety Jennifer, Kate, Elizabeth a Erika byly u její matky často na návštěvě. Jim ten neznámý udělal totéž a policie nebyla schopna toho grázla najít. V tu chvíli došlo v Annejetině mozku k radikálnímu rozhodnutí. Když ho nenašla policie, najde ho ona, stůj co stůj.
Z knihovny zamířila rovnou domů. Před dveřmi do bytu se zastavila, pomalu zasunula klíč do zámku a váhavě stiskla kliku. Vešla do předsíně, zavřela za sebou a okamžitě ji do nosu praštil zápach zatuchlosti. Tady se vlastně léta nevětralo, uvědomila si Annejet a otevřela v obývacím pokoji dveře na terasu.
Když se vrátila do místnosti, pořádně se rozhlédla. Vlevo stál televizní stolek a na něm televize, asi už ani nefungovala. Proti ní byla umístěna rozkládací pohovka. Vedle dveří na terasu stála knihovna zaplněná historickými detektivkami a romány, pro které měla Annejetina matka vždycky slabost. Proti televizi se nacházel pracovní stůl, kde Tina Nortonová vytvářela pro vydavatelství nové obaly a obrázky do knih a její dcera si tam psala domácí úkoly. V šuplíku byl uložený matčin diář. Annejet tam zamířila, vzala ho do ruky a začala jím listovat. Našla v něm jména i ostatních obětí. Její domněnka se potvrdila. Byly to matčiny kamarádky.
Pohlédla ke vchodu a vybavila se jí vzpomínka na to, jak několikrát teta Erika přišla k Tině zoufalá ze své matky, která ji vždy jen terorizovala a málokdy od ní slyšela dobré slovo.
Tina Nortonová byla sice přátelská, ale její diář překvapivě zel prázdnotou. V diáři bylo zapsané už jen jedno jméno, Karl Linton. Jméno Annejet sice nic neříkalo, ale upoutalo ji spíše jeho bydliště. První adresa byla přeškrtnutá, pod ní napsáno Zaslouženě hnije v base, to také škrtnuté a pod tím znovu napsaná stará adresa, Southampton street 14.
Annejet nad tím chvíli uvažovala. Že by máma znala někoho, kdo byl ve vězení? Možná ho tam sama dostala, to, že použila výraz hnije nenaznačovalo, že by ho měla příliš v lásce. Nebo to tam někdo napsal jen tak? Ne to nebylo možné, písmo bylo určitě její matky. Vzala do ruky propisku, která ležela na stole a udělala jí čáru do diáře. Ten člověk se musel na novou adresu přestěhovat chvíli před tím, než její matka zemřela, inkoust byl stejný. Prozatím to nechala plavat, uložila diář zpátky do šuplíku a vydala se na další prohlídku bytu.
Zamířila do ložnice. Nábytku tam nebylo moc, jen dvě skříně, noční stolek a manželská postel, kde spala Tina na jedné straně a její dcera na druhé. Annejet otevřela skříň a začala si nostalgicky prohlížet urovnané komínky prádla. Všimla si, že jedno prostěradlo je nějak zmuchlané. Vsunula ruku pod hromádku ložního prádla, aby ho urovnala. Když ale měla skoro celou ruku ve skříni, něco nahmatala. Vytáhla to ven. Byl to nějaký těžký předmět uložený v igelitové tašce. Vysypala její obsah opatrně na koberec a udiveně zírala na papírovou krabičku, něco zabalené v mastném hadru a zbrojní průkaz na jméno Tina Nortonová.
Annejet rozbalila hadr a do ruky jí vypadl malý, ale zcela jistě pravý a účinný revolver. Otevřela krabičku, byly v ní náboje ráže dvacet dva. Dnešní den byl plný překvapení a děsů. Nejdřív se Annejet dozvěděla, jak hroznou smrtí zemřela její matka, ostatní oběti jejího vraha byly její dobré kamarádky, záhadný člověk v diáři a teď ještě najde v matčině skříni jedinou věc, kterou by tam nikdy nečekala. Revolver. Tina Nortonová vždycky bojkotovala války, násilí a zbraně. Jestli si pořídila zbraň, muselo to být na obranu před nebezpečím, které nebrala na lehkou váhu. Co když objevila spojitost mezi oběťmi Northamptonského Rozparovače a věděla, že je na řadě? Možná dokonce i věděla, kdo je vrah. Pokud ten muž z diáře byl skutečně ve vězení, mohl tím vrahem být klidně on. Annejet byla toho mínění, že to ten muž je zatím klíčem k záhadě.
Naštěstí se nepřestěhoval, v Southampton street 14 skutečně stále nějaký Karl Linton bydlel, bylo to napsané na zvonku. Annejet vyšla až do šestého patra a zaklepala na dveře. Po chvíli se dveře otevřely a v nich se objevil jí neznámý muž. Nebyl zrovna vysoký, možná i menší než ona, ale jí upoutaly, nebo spíše vyděsily, hlavně jeho oči. Byly jasně zelené a navíc jeho ostré rysy, hlavně dlouhý špičatý nos, přidávaly jeho pohledu na pronikavosti, takže Annejet se nemohla zbavit dojmu, že se na ní koukají dva roentgenové paprsky. Nedokázala ten pohled snést příliš dlouho a proto po celou dobu rozhovoru musela uhýbat pohledem.
"Ehm, dobrý den," vypravila ze sebe Annejet, když byla konečně zase schopná slova. "Já jsem Annejet Nortonová."
"Předem vás upozorňuji, že nic nekupuji, petice nepodepisuji a nehodlám se připojit k vaší církvi, ať už je jakákoliv," skočil jí do řeči.
"Nebojte se, já k žádné církvi nepatřím, ani nejsem cesťačka," řekla Annejet a chtěla pokračovat dál, když si s hrůzou uvědomila, že vlastně ani neví, co má říci. Nemohla říci: "Dobrý den, nedostala vás moje matka do vězení?" nebo "Dobrý den, nejste Northamptonský Rozparovač? Ráda bych vám vyškrábala oči.", ačkoliv říci něco v tomhle smyslu by pro ni bylo nejjednodušší. Nakonec řekla: "Moje matka byla Tina Nortonová," při vyslovení toho jména postřehla v jeho laserových očích záblesk překvapení, "Našla jsem vaše jméno v jejím diáři. Chtěla bych najít jejího vraha. Určitě víte, co se jí stalo, že?" zeptala se. Zakýval hlavou. "Víte, jejího vraha tehdy nenašli, ale já chci zjistit, kdo to udělal. Společně s ní byly zavražděny i čtyři další ženy, její kamarádky. Nevíte o nějaké spojitosti mezi nimi? O jakékoliv. O něčem, nebo o někom?" zeptala se ho nakonec s prosebným výrazem v očích.
"Já o tom nic nevím, jděte pryč." odbyl ji Linton chladně.
"Prosím, vzpomeňte si alespoň na něco. Nevím o nikom jiném, kdo by mi mohl pomoci." žádala Annejet alespoň malou pomoc.
"Podívejte se, já nemám čas ani náladu s vámi mluvit. A už vůbec ne o Tině a jejích kamarádkách. Ani nemám důkaz, že jste její dcera. Zmizte a hned!" rozkřikl se a zabouchl za ní dveře.
"To je ale individuum. Jestli ho máma dostala do vězení, udělala akorát dobře," mumlala si Annejet, když scházela dolů ze schodů. Pořád si v duchu představovala jeho oči. Měla po matce schopnost odhadnout člověka, podle jeho očí, tady ale nevěděla, co si o tomhle člověku má myslet. Nevyčetla z nich totiž nic dobrého. Ve třetím patře ale potkala starou dámu, která vlekla nákup do schodů.
"Ukažte, pomůžu Vám," řekla Annejet a chopila se tašek.
"Děkuji, slečno. Jste moc hodná," řekla dáma s úlevou. A právem, řekla si Annejet, protože měla pocit, že v taškách je snad dvacet kilo brambor.
"Tady v tomhle patře to je." ukázala dáma na dveře svého bytu v pátém patře. Annejet postavila tašky ke dveřím, rozloučila se a měla se k odchodu, když ji žena chytila za rukáv.
"Když už jste mi pomohla, pojďte si dát kafe," pozvala ji dál.
"Tak dobře," přijala pozvání a vešla do dveří. Z chodby vedly čtyři dveře. Dáma vešla do prvních napravo, tam byla kuchyně. Položila tašky s nákupem na kuchyňskou linku, nalila do rychlovarné konvice vodu a zapnula ji. Pak vzala z police dva porcelánové hrnky, jejichž zdobení se Annejet velice líbilo, nasypala do nich rozpustnou kávu a přelila ji horkou vodou z konvice.
"Jděte do obýváku," řekla dáma a ukázala na protější dveře, "já za chvíli přijdu."
Annejet uposlechla, vešla do obývacího pokoje a posadila se na sedačku. Dáma se objevila skutečně za chvilku, nesla na tácu dva hrnky, cukřenku a konvičku na mléko.
"Vlastně jsem se ani nepředstavila. Avice Parkerová," podala Annejet ruku.
"Těší mě, Annejet Nortonová."
"Teď mě napadlo, že jsem vás tady nikdy neviděla. Byla jste tu u někoho na návštěvě?" zeptala se Avice.
"Vlastně ano. Byla jsem u pana Lintona. Takový menší člověk, delší nazrzlé vlasy, zelené oči…" popisovala ho Annejet pomocí gestikulace, aby si Avice vybavila, o kom to vlastně mluví.
"Ach ano, už vím. Je to zvláštní člověk. Přistěhoval se sem začátkem září v devadesátém šestém roce, je takový hodně uzavřený. Na začátku k němu sice chodily ženy, ale jenom chvíli. Od té doby se s nikým moc nebaví."
"Vážně k němu chodily ženy?" zeptala se Annejet. Ten člověk jí totiž připadal tak hrozně odpudivý, že si nedokázala představit, že by s ním někdo něco měl.
"Ano. Neviděla jsem je sice, ale bydlím hned pod ním a v noci jsem slýchávala ženské hlasy, dokonce tlumené výkřiky, rozumíte mi, že?" usmála se Avice a mrkla na ni. V Annejet ale hrklo. Jestli u Lintona v době, kdy se přistěhoval, to jest v době řádění Northampronského rozparovače, chodily ženy, jeho vina se zdála být stále patrnější.
"Co jste mu vlastně chtěla?" zeptala se Avice.
"Ehm, našla jsem na ulici jeho peněženku. Měl tam i doklady, našla jsem si jeho adresu donesla jsem mu jí," zalhala Annejet.
"Je dobré vědět, že na světě jsou i nějací mladí poctiví lidé," povzdychla si Avice. Ještě pěkně dlouhou chvíli si spolu povídaly, Annejet se pak rozloučila, poděkovala za kávu a vydala se domů s Aviciným pozváním na další návštěvu v kapse. Ačkoliv si konečně s někým popovídala, v hlavě jí pořád hučelo z pomyšlení, že možná našla vraha, kterého policie nebyla schopna najít.
V obchodě si koupila nějaké potraviny, protože její lednička byla beznadějně prázdná, uvařila si večeři a šla si lehnout. Dlouho však nemohla usnout a když se jí to konečně povedlo, ve snu ji pronásledovalo hrozivé zlo v očích Karla Lintona.
Ráno se Annejet rozhodla zajít do archivu a podívat se, co přesně o Northamptonském Rozparovači psaly noviny. V městském archivu bylo téměř prázdno, takže měla na svou práci alespoň klid. Mezi chronologicky urovnanými šanony s jedním titulem novin našla září 1996, vytáhla ho z nejvyšší police, což jí vzhledem k její nevelké postavě činilo menší potíže, odnesla ho ke stolu a začala prohledávat jeden výtisk novin po druhém.
Po asi dvaceti minutách hledání našla zmínku o zmizení Jennifer Milesové a o tři výtisky dál i zprávu o nalezení jejího těla.

Notrhampton - Po třech dnech hledání bylo v lese nedaleko Northamptonu nalezeno zohavené tělo pohřešované Jennifer Milesové. Na jejím těle bylo nalezeno šest řezných ran, smrtelná však byla rána na zápěstí, díky které vykrvácela, když jí ale vrah řezal do hrudníku a břicha, prokazatelně ještě žila. Policejní inspektoři se ve své kariéře nikdy s ničím nesetkali, možnost řádění sériového vraha však vylučují. Přítelkyně oběti Tina Nortonová obvinila z vraždy Karla Lintona, bývalého přítele mrtvé, který byl již dříve odsouzený pro pokus o její vraždu, policie však proti němu nemá důkazy.

Annejet se znovu udělalo špatně. Počítala s tím, že do nich vrah ( v tuto chvíli to pro ni však byl již prokazatelně Karl Linton ) řezal, až když byly mrtvé. Celým nervovým systémem jí projel elektrický impuls, když si představila, jak ubohá Jennifer a ostatní musely vypadat.
"On je nejenom zabil. On je mučil," zašeptala si pro sebe. "Ale proč?"
V novinách bylo napsáno, že Karl byl již jednou ve vězení, což odpovídalo údaji nalezeném v diáři její matky. Chtěla si o jeho kriminální minulosti zjistit něco víc, ale nevěděla, kdy se pokus o vraždu Jennifer Milesové udál. Proto přemýšlela. Karl se obětem evidentně mstil za něco, co mu provedly, pravděpodobně za to, že ho dostaly do vězení. Do všech žen vyřezal šest ran, ještě zaživa, aby co nejvíce trpěly. Ale proč šest? Nebyl třeba zavřený šest let a každá rána měla proto symbolizovat jeden rok ve vězení?
Annejet poslechla svou intuici, vrátila šanon, který měla na stole, s velkým úsilím zpátky do police, vyhledala si srpen a září 1990 a jala se hledat nějakou zmínku o pokusu o vraždu. Hledala a hledala, až konečně našla článek, který vypadal nadějně.

Northampton - Včera v nočních hodinách se do ložnice v domku třicetileté Jennifer Milesové vloupal její bývalý přítel Karl Linton, se kterým se před časem rozešla a žádal ji, aby se k němu vrátila. Když mu nevyhověla, začal ji ohrožovat nožem. Žena naštěstí začala volat o pomoc a její křik zaslechly její přítelkyně, které byly shodou okolností u ní na návštěvě, a útočníka zneškodnily a zavolaly policii. K. Linton byl již obviněn z nedovoleného vniknutí a pokusu o vraždu, J. Milesová byla s lehkými řeznými ranami převezena do nemocnice.

Annejet ze zvědavosti pátrala ještě v dalších výtiscích, kde našla zmínku o Karlově odsouzení za nedovolené vniknutí a pokus o vraždu, jak předpokládala, na šest let vězení. Měla motiv, měla svědka, který potvrdil, že v době vražd bylo u něj v bytě několik žen. Podle ní to na obvinění stačilo, proto se vydala na policii.
Tam ale poznala, jak hrozně je naivní. Seržant na policii byl absolutně tvrdohlavý.
"Je sice hezké, že hledáte vraha, ale proti tomu člověku nemáte žádné důkazy," opíral se o opěradlo svého křesla se založenýma rukama.
"Jak to, že ne?" zeptala se překvapeně Annejet. "Podívejte se! Jennifer Milesová se s ním rozešla a on ji prosil, aby se vrátila. Když neposlechla, pokusil se ji zabít, ale naštěstí ho její kamarádky přemohly a zavolaly policii. Dostaly ho na šest let do vězení. Když ho pustili, rozhodl se pomstít. Jednu po druhé je zabil a nechal je hodně trpět. Šest let ve vězení, šest ran v hrudníku. Jeho sousedka mi potvrdila, že v době vražd slýchávala z jeho bytu ženské hlasy a tlumené výkřiky. Všechno do sebe zapadá, tak mi neříkejte, že nemám proti tomu člověku důkazy!" Sakra! dodala ještě v duchu.
"Slečno, ten případ byl už dávno uzavřen, pachatel je mrtvý, tak mě tady nezdržujte, když mám důležitou práci." odsekl otočil se zpátky k obrazovce počítače. Annejet se mimoděk podívala na obrazovku, aby zjistila, co má ten člověk za důležitou práci a ze stanice pak odcházela rudá vzteky, když si představovala, že nechtějí zatknout vraha její matky, jenom proto, že si ten pitomec chce hrát na počítači Mario. Chtějí důkazy? Mají je mít!
Seděla na gauči ve svém bytě a rozmýšlela si, jestli má vážně udělat to, co měla v plánu. Nakonec se rozhodla, že to udělá. Do svojí kabelky si zabalila kroužek se svými klíči, každý byl trochu jiný tip, malé kladívko, fotoaparát a gumové rukavice, které našla doma, a matčin revolver. Vyšla z bytu a cestou si promýšlela svůj plán.
Vešla do telefonní budky v Southampton street a našla si v seznamu číslo do bytu Karla Lintona. Položila na sluchátko kapesník, aby se jí změnil hlas, vytočila číslo a čekala, až to někdo zvedne.
"Linton!" ozval se jí již známý otrávený hlas.
"Dobrý den, pane Lintone. Je nám to velice líto, ale na vašem účtu jsme objevili jisté nesrovnalosti. Můžete prosím zajít na nějakou naši pobočku, abychom si mohli ověřit vaše údaje?" zeptala se Annejet.
"A musí to být ještě dneska?" zeptal se Karl.
"Čím dříve se to vyřeší, tím lépe, pane." Spolkni To! Spolkni To! Spolkni To! říkala si Annejet v duchu.
"No dobře, hned tam zajdu." zavrčel hlas a ve sluchátku se ozvalo cvaknutí. Ještě chvíli čekala a za chvíli se skutečně ve dveřích domu číslo 14 objevila zakrslá postava a pěšky mířila kamsi v dál. Annejet v duchu děkovala všem božstvům, které kdy kdo uctíval, že jí Karl uvěřil. Měla však velice málo času, proto se hned vydala do akce.
Vešla do domu a vyběhla do šestého patra. Teď přišly na řadu dovednosti, které ji naučili kluci ze sirotčince. Zasunovala do zámku Lintonova bytu své klíče jeden po druhém, dokud tam jeden nepasoval a začala do něj opatrně bouchat kladívkem, za chvíli se dveře odemkly. Nasadila si gumové rukavice a otevřela dveře. Vešla do bytu, který se půdorysem shodoval s bytem Avice. Nevěděla odkud začít, zkusila nejdřív dveře napravo, náhodou to byl také obývací pokoj.
Jednoduše řečeno, byl tam chaos. Annejet vlastně ani nevěděla, co hledá, proto otvírala všechny skříňky a šuplíky a prohledávala jejich obsah. Největší práci jí dalo prohlížení videokazet. Byly tam nahrané hlavně thrillery, válečné filmy a horory, ale úplně vzadu bylo pečlivě srovnaných pět kazet s názvy Jennifer, Erika, Tina, Kate a Elizabeth. Annejet vzala tu se jménem její matky, vsunula ji do videa a zapnula ho.
Na obrazovce se objevila její matka, přivázaná k nějakému stolu. Kamera byla umístěná někde u zdi, aby bylo dobře vidět, co se děje. Tina se dívala kamsi mimo záběr, pak bylo vidět, že kouká na Karla, který se k ní přiblížil.
"Tak přece jenom jsi to ty." řekla Tina s nenávistí v hlase.
"Myslela sis to?" zasmál se chladně Karl.
"Nikdo mi to ale nevěřil, prý proti tobě nemají důkazy, prý jsou to jen spekulace."
"Jestli mě nedostali doteď, tak už se jim to nepodaří." slyšela ještě Annejet říkat Karla, ale už se nedívala na obrazovku. Na telefonu vytáčela číslo policie.
"Policejní stanice, můžeme vám pomoci?" ozvala se na ústředně nějaká žena.
"V bytě Karla Lintona v Southampton street 14 jsou důkazy o jeho vině v případu Northamptonského Rozparovače. Prosím, přijeďte rychle, než je stačí zničit!" řekla Annejet stručně, ale naléhavým hlasem, a zavěsila. Otočila se zpátky na obrazovku.
"Víš, co s tebou teď udělám?" říkal právě Karl Tině.
"Vím, co jsi udělal ostatním. Co ti udělaly? Jennifer, Erika, Elizabeth, Kate…byly nevinné!"
"Že ne? Dostaly jste mě do vězení. Na šest let! Dovedeš si představit, co to je, šest let zírat na šedý zdi? Jediný, k čemu to bylo dobrý je to, že jsem si aspoň důkladně promyslet pomstu."
"Do vězení patříš! Chtěl jsi zabít Jennifer!"
"Opustila mě!"
"Měla k tomu důvod. Podívej se na sebe! Zjistila, co za zlo je v tobě!"
"Už sklapni! Zaplatíš, stejně, jako ostatní!" zastavil rázně Karl slovní přestřelku, vzal kapesník, který měl v ruce, a zacpal Tině pusu. Pak vzal velký kuchyňský nůž, který ležel připravený na malém stolku vedle něj, rozpáral jí její halenku.
"Šest let, šest řezů," řekl prostě. Tina sebou začala kroutit, ale k ničemu jí to nebylo, byla svázaná příliš pevně.
"Tak, první rok." pronesl ještě sadisticky Karl a prořízl Tině kůži na hrudníku. Ta začala i přes kapesník hlasitě křičet bolestí. Annejet to rvalo uši. Vrhla se k přehrávači a hned ho vypnula. Zoufalstvím se jí podlomila kolena, klesla na zem a začala plakat.
"Snad tě alespoň potěší, že vydržela nejvíc," ozvalo se najednou ode dveří. Annejet se polekaně otočila. Zírala opět do krutých očí Karla Lintona.
"Víš, co byla její poslední slova? Neubližuj mojí dceři," napodobil Tinin prosebný hlas.
"Nečekala jsem, že se vrátíš tak rychle, vrahu," řekla chladně Annejet.
"Máš smůlu, moje banka je hned za rohem. Jsem rychle tam a rychle zase zpátky," mluvil pomalu a stejně pomalu se k ní začal přibližovat. Annejet nenápadně zašilhala po své tašce, v příštím okamžiku po ní skočila, vytáhla z ní revolver a zamířila přímo na Karla.
"Ale, ale! Kdepak jsi tohle vzala? V hračkářství?" zeptal se s posměškem.
"Ne. To je zbraň mojí matky. Pořídila si jí na ochranu před tebou." odpověděla Annejet a opatrně vstala ze země.
"Inu, k ničemu jí to nebylo," zasmál se sadisticky Karl. V tu chvíli se rozletěli dveře a do bytu vběhlo několik policistů.
"Policie, odhoďte tu zbraň!" vykřikl jeden policista, patrně velitel. Karla vpád policie velice zaskočil.
"No tak! Zabil jsem tvou matku. Sama jsi viděla její utrpení. Zastřel mě! Pomsti se!" nabádal ji a roztáhl ruce, aby dokázal svou bezmoc.
"Nedělejte to, slečno! On jinak vyhraje!" rozmlouval jí to policista, ten samý, který ji před tím tak odbyl na služebně.
Annejet stála v pokoji se zbraní v ruce, pořád na něj mířila. Přemýšlela, co teď udělat. Po chvíli, která jí připadala jako věčnost, se rozhodla.
"Zabil jsi moji matku a její kamarádky. Nepředstavitelně při tom trpěly," vypočítávala Karlovy skutky. On každý z nich odkýval. "Já jsem strávila deset let v sirotčinci, rostla jsem bez mámy."
"Správně. Copak si po takových činech nezasloužím smrt? Copak ty si nepřeješ pomstu?"
"Přeju," odmlčela se na okamžik, "A právě proto tě nezastřelím," řekla a hodila revolver na křeslo vedle sebe. Po Karlovi skočilo několik policistů a nasadili mu pouta.
"NE! PROČ SAKRA? PROČ?!" zařval Karl.
"Sám víš, že vězení jsou horší muka, než smrt." odpověděla. Když ho odváděli a četli mu jeho práva, vyměnili si s Annejet pohled, který se jí navždy zaryl do paměti.
Policisté odcházeli, zbyl tam jen jejich velitel.
"Víte, že většina policistů by vás teď zatkla za vloupání a možná i za nedovolené ozbrojování?" zeptal se. V Annejet hrklo, tohle jí došlo vlastně až teď.
"Ale, vzhledem k tomu, že jste dopadla Northamptonského Rozparovače, což se nepovedlo ani nám a navíc máme díky vám i přiznání, nějak to už ututlám. Co říkáte?" zeptal se jí a zvedl při tom významně obočí.
"Děkuju," to bylo to jediné, co ze sebe dokázala vypravit. "Ve videu a v téhle skřínce jsou kazety, které toho člověka usvědčí," řekla ještě a vyšla z bytu.
Na ulici si sedla na lavičku a podívala se na nebe. Nevěděla, jestli je to jen její fantazie nebo jestli to skutečně vidí, ale měla pocit, že se na ni z nebe usmívá pět ženských obličejů. Jako by říkaly: "Děkujeme ti, Annejet."

Povídky předsvatební noci 7.část

5. září 2009 v 15:26 | Kristýna |  Román Povídky předsvatební noci
Ozvalo se zaklepání, Blanka zaklepala podle plánu a dostala stejnou odpověď.
Vytáhla závoru, otevřela dveře a pustila dovnitř Jošta s Bartolomějem.
"Tak povídej! Jak to dopadlo?" zeptala se Jošta, ani nedovřela dveře.
"Tvrz jsme nedobili, ani nevypálili. Varovala jsi Mikuláše včas," řekl Jošt. Blanka si oddychla. "Ale stalo se něco jiného. Tu jeho dceru, víš tu malou," upřesnil Jošt a Blanka zakývala hlavou. " Asi ji nedostali za hradby včas. Každopádně ji Adam unesl. Zamkl ji do komory ve své ložnici,"
"Ale co s ní chce dělat?" zeptal se Bartoloměj.
"Asi bude chtít po pánu Mikulášovi výkupné," zamyslel se Jošt.
"Musíme jí pomoci. Nemůžeme ji tady takhle nechat," řekla Blanka.
"Ale jak to chceš udělat?" zeptal se pochybovačně Bartoloměj.
"To je jedno. My už něco vymyslíme. Nedovolím, aby tomu dítěti ublížil nějaký špinavý vrah jako je Adam," řekla Blanka, ale něco, o čem nikdo nevěděl, se jí evidentně zase vybavilo a opět se jí na tváři objevil ten vyděšený výraz. Bartoloměj s Joštem se na sebe podívali a Jošt pak řekl: "Blanko, není na čase, abys nám řekla o své minulosti? Třeba by se ti podstatně ulevilo,"
"Asi máš pravdu," řekla Blanka "Jako dítě jsem žila v malé vesnici. Měla jsem nevlastního otce a ten mě neměl moc rád, a tak jsem velkou část dne trávila schovaná na stromě. Jednou v létě, když jsem tam zase seděla a přemýšlela, se najednou objevili jezdci. Byli to lupiči. Vyplenili a vypálili celou vesnici. Mě nenašli, protože ten strom měl husté větve a neviděli mě, ale moje malá sestra před nimi chtěla utéct. Vůdce té bandy ji dohnal a když zjistil, že u sebe nemá nic cenného…"Blance selhal hlas, " …podříznul jí skoro před mýma očima!" téměř vykřikla, rozplakala se a schoulila se Bartolomějovi do náruče. On i Jošt mlčeli a nechali ji vybrečet. Když se konečně uklidnila ještě řekla: "Když pak odjeli a já měla jistotu, že jsou nadobro pryč, slezla jsem ze stromu a šla jsem k ní. V její ruce jsem našla ten prsten, co nosím,"
"A ty se bojíš, že by tu malou potkal stejný osud, viď?" zeptal se Bartoloměj. Blanka přikývla.
"Zachráníme ji. Nesmíme připustit, aby jí něco udělali," řekl Jošt.
"A máš nějaký plán?" zeptal se Bartoloměj.
"Ano. Poslouchejte mě dobře," řekl Jošt a chtěl jim vše vysvětlit, ale najednou se podíval na dveře, vstal, pomalu odstrčil závoru a otevřel dveře. Za dveřmi nikdo nebyl, ale bylo slyšet rychlé kroky.
"Někdo nás poslouchal?" zeptala se Blanka.
"Doufám, že ne. Tak poslouchejte," vyložil jim všechno Jošt, když zase zavřel a zajistil dveře.
Den na to se nic nedělo, kromě toho, že Adam z Vrchu sepisoval žádost o výkupné a všechny podmínky. Večer se jako vždy konala hostina. Adam právě seděl ve svém křesle, když se k němu náhle a bez důvodu přitulila Blanka, začala si s ním mile povídat, objímat ho a vůbec se chovala tak, jak by se v jiné situaci nechovala. Její snahu překazil až Jošt, který se vřítil do síně se zprávou, že ne tvrz táhnou cizí vojska. Adam vyskočil a poručil svým vojákům okamžitě vyrazit proti cizímu vojsku.
Jošt zůstal v síni a přikázal Halině, Johaně a Vlastě, že by bylo bezpečnější, kdyby se odebraly do svých pokojů. Všechny uposlechly a okamžitě zmizely.
"Máš to?" zeptal se Jošt Blanky, kterou Adam ve spěchu srazil na podlahu. Ta mu ukázala klíč, který Adamovi nenápadně sebrala. "Tak si pospěš. Bartoloměj čeká dole s koňmi,"
Prošli chodbou ke dveřím Adamovy ložnice, Blanka odemkla ukradeným klíčem a poslala Jošta do svého pokoje, aby vzal její věci. Vešla do místnosti a otevřela dveře do komory, kde se krčila sotva čtyřletá holčička.
"Neboj se, já ti neublížím," konejšila ji Blanka. "Pojď, dostanu tě odtud," řekla, chytla děvče za ruku a odvedla ji ven. Když byla ale na chodbě, zaslechla za sebou hlas: "Ale, ale! Snad si nemyslíš, že ji jen tak dostaneš z tvrze?" zeptal se Adam, který stál před ní. Za ním se krčil Arnošt se zlomyslným výrazem ve tváři.
"Už jsem dostala lidi z lépe hlídaných míst,"
"Tady se ti to nepovede. Arnošt vás celou dobu sledoval. Tebe, i tvé povedené přátele a řekl mi, že prý něco chystáte. S těmi vojsky to byl velmi ubohý způsob, jak odvést pozornost," zasmál se Adam a podíval se na vojáky, kteří chodbou přiváděli Jošta a Bartoloměje. "Pusť tu dívku. K ničemu by ti stejně nebyla,"
"Tobě ji nenechám. Vrátím ji jejímu otci," chytla Blanka dívku pevněji za ruku.
"Já také. Ovšem výměnou za pořádný pytel peněz. A když mi je její otec nedá, podříznu ji stejně, jako kdysi dávno jiné děvče. Myslela si, že mi uteče, ale to se šeredně mýlila. A ještě měla tu drzost, stáhnout mi z ruky můj stříbrný prsten! Byla ho škoda, ale přece ho nebudu z ruky páčit mrtvole," řekl Adam. Blanka zbledla.
"A ten prsten měl uprostřed vsazený velký černý kámen, viď?" upřesňovala si Blanka fakta.
"Ano," řekl Adam a bylo vidět, že nechápe, proč to Blanku zajímá.
"Tak to jsi byl ty! Ty jsi vyplenil naší vesnici a zavraždil mou sestru!"
"Tak to byla tvá sestra? To mě velmi těší, že se opět setkáváme,"
"Ano! Hlavně, když ji teď pomstím!" vykřikla Blanka, tasila dýku a chtěla Adama bodnout, ale ten byl rychlejší, uhnul, dýku jí sebral a přiložil na krk. Dceru Mikuláše z Olešky chytil za ruku jeden z vojáků.
"Máš poslední přání?" zeptal se Adam.
"Aby tě sebral čert!" vyštěkla Blanka a snažila se osvobodit, ale Adam ji držel pevně.
"Jak chceš," řekl a chystal se ji zabít, ale najednou mu z úst vystříkla krev a sesul se na podlahu. Za ním stál jako opařený Bartoloměj s vyděšeným výrazem a zkrvaveným mečem, který sebral jednomu z vojáků.
"Já…já ji jenom bránil," hájil se před vojáky, kteří se dívali na svého mrtvého pána.
"Čert ho vem. Byla to nestvůra," řekl jeden z vojáků a zle se podíval na Arnošta. "Tuhle zrádnou zmiji šoupněte do vězení," rozkázal ostatním a ukázal na něj prstem. Ti ho velice rádi poslechli.
"Děkujeme. Aspoň na tomhle panství přestanou lidi zbytečně umírat," řekl a odešel za ostatními vojáky.

"A jak to tedy dopadlo?" skočila Joštovi do řeči nedočkavá Marta.
"Možná bych to dořekl, kdybys mě nepřerušovala!" okřikl ji Jošt. "Dopadlo to dobře. Mikulášovi jsme vrátili jeho dceru, na Černém Vrchu se přestalo loupit a zabíjet a Blanka se pak i někde vdala a usadila se," dopověděl Jošt svůj příběh.
"A Bartoloměj?" zeptala se jeho žena.
"Věřte tomu nebo ne, ale ta role kaplana se mu tak zalíbila, že se vrátil do kláštera," odpověděl.
"A jak ses vlastně dostal na naší tvrz, když ti jí ukradl tvůj bratr?" vytasila se Marta s další otázkou.
"Když se Blanka vdala a Bartoloměj se vrátil do kláštera, jel jsem se s ním alespoň usmířit. Sotva jsem dorazil, řekli mi, že můj bratr zemřel a že mi odkázal všechen majetek. Takže to vlastně dopadlo dobře pro všechny," odpověděl její otec.
"My se tady vybavujeme a přitom bude za chvíli svítat. Musíme si jít všichni lehnout. Zítra bude svatba. Musíme být aspoň trochu svěží," řekla paní Markéta.
"Je to pravda. Zase si někdy můžeme takhle posedět,"řekl Francois a vstal a odešel z místnosti spolu s Martou.
"Jošte, stejně jsem ráda, že tě při tom válčení nikdo nezabil. Nevím, co bych teď dělala, bez tebe. Mám tě moc ráda," řekla ještě paní Markéta a zhasla svíčku.

Povídky předsvatební noci 6.část

5. září 2009 v 15:23 | Kristýna |  Román Povídky předsvatební noci
"Páni! Nevěděla jsem, že je moje matka tak chytrá, že by odhalila vraha," řekla Marta, když Markéta skončila.
"Tvoje matka je moc chytrá. A víš, že tvůj otec byl také hrdina a že zachránil mnoho životů?" řekl Francois. Marta se udiveně podívala na otce.
"Nedá se říci, že mnoho, ale když jsem se za mlada toulal po Čechách jako voják, často mě poslali, abych třeba osvobodil nějaké zajatce, nebo někoho, za koho žádali výkupné. Vlastně jeden takový příběh bych mohl vyprávět. Není dlouhý, ale má šťastný konec," pousmál se Jošt.


Byl listopad, mrzlo, nad krajinou visely špinavé mraky se sněhem a foukal silný vítr. V tomto nečase se na cestě objevili tři jezdci.
První jel Jošt, pětadvacetiletý mladík s černými vlasy, vysoký a štíhlý. Po tom, co ho starší bratr obral o dědictví po otci, měl jen dvě volby, jak naložit se svým životem. Buď jít do kláštera, nebo se stát vojákem. Zvolil druhou možnost a nikdy toho nijak zvlášť nelitoval. Momentálně neměl u nikoho stálý úvazek, tak se toulal po Čechách a hledal, kde by se uchytil.
Jezdec, který jel za ním, byl na první pohled muž. Venkovskou dívku Blanku, by člověk poznal až při podrobném zkoumání. Nikdy se jí příliš nelíbil úděl žen, a proto se převlékala za muže, schovávala své vlasy pod koženou čepici a chovala se, že nemá se ženami nic společného, protože, jak sama říkala, raději by zemřela v boji, než při porodu. Kromě toho, že byla prostého původu, o ní nikdo moc nevěděl, protože to velice tajila, ale jakmile se o jejím dětství a dospívání někdo zmínil, hned se jí v očích objevil děs a hrůza a převedla řeč na jiné téma. Protože jí nechtěli ublížit, nikdy se jí na toto téma neptal ani Jošt, ani muž, který jel na koni za ní.
Jmenoval se Bartoloměj, podle potřeby si přidával přízvisko ,bratr΄. To byla, kromě benediktýnské kutny, jedna z posledních věcí, která připomínala jeho mnišskou minulost. Přikázání mu nikdy vrásky nedělala. Ne, že by je nerespektoval, ale uměl je šikovně překroutit. Jen zabíjení nesnášel. Pokud se stalo, že se na něj někdo v hospodě vrhl, snažil se ho umravnit spíše pěstmi a po meči sahal jen v případě nejvyšší nouze. Měl štěstí, že si Jošt v zabíjení také neliboval a nechal se najímat spíše do hradní posádky, nebo pro tajné úkoly, u kterých se s krví příliš nesetkával.
"Jošte!" ozval se Blančin hlas. "Každou chvíli začne sněžit! Nemůžeme se někde utábořit?"
"Nápad k zahození to není. Už o tom taky chvilku přemýšlím. Támhle," ukázal Jošt před sebe, "se odněkud kouří. Kde je oheň, tam bude vesnice, nebo tvrz. Bude tam určitě i hospoda, tak se ubytujeme a budeme čekat, až se ty mraky vysněží," rozhodl.
"A pak zase několik dní čekat, až roztají závěje," ozval se zezadu Bartoloměj.
"Tak těch několik dní přečkáme v hospodě. Tam se ty určitě nudit nebudeš," zasmála se Blanka.
"Inu, to je taky pravda," přiznal Bartoloměj a podíval se na oblohu, odkud začaly padat velké sněhové vločky. Bylo jich pořád víc a víc až se sněžení proměnilo v solidní vánici.
"A je to tady. Jak je ta tvrz daleko?" zakřičela Blanka na Jošta, aby ji bylo přes vítr slyšet.
"Moc ne, když zrychlíme, jsme tam za chvíli," zavolal Jošt kamsi dozadu a pohnal koně do cvalu. Naštěstí měl pravdu a za chvíli zastavili před dřevěnou branou tvrze, opevněné kamennou zdí. Jošt sesedl a zabušil na bránu železným klepadlem, které tam viselo. Nikdo se neozýval, až teprve po třetím pokusu se nad branou objevila něčí hlava.
"Co chcete?" ozvalo se.
"Dostat se do vaší tvrze a vyplenit jí," odpověděl mu ironicky Jošt. "Co asi tak můžeme chtít v takové vánici? Přece dovnitř a někam se schovat,"
"Tak to řeknu hned. Počkejte, otevřu vám," zavolal dotyčný a jeho hlava zmizela. Záhy se brána otevřela. Cestovatelé vjeli dovnitř, muž u brány jim ukázal, kde je vchod do tvrze a převzal si otěže, aby koně odvedl do stáje.
V bílé tmě, kterou způsobila vánice chvíli bloudili, ale nakonec se ke vchodu dostali, vešli dovnitř a zabouchli.
"Kdo jste?" zeptal se voják, který se zničehonic objevil před nimi.
"Neublížíme vám. Chceme jen něco k jídlu a přístřeší," pravil mírumilovně Bartoloměj.
"Tak počkejte, zavolám pána," řekl voják a vyběhl po schodech do patra.
Za chvíli se vrátil a vedl s sebou asi čtyřicetiletého statného muže v červeném soukenném oděvu.
"Mikuláš z Olešky," představil se muž a mírně se uklonil.
"Těší nás. Doufám, že mne a mé druhy po dobu té vánice ponecháš ve svém domě, pane," řekl Jošt.
"Ovšemže. Pokud se mi představíte," odpověděl Mikuláš z Olešky.
"Jmenuji se Jošt,"
"Vojta," představila se svým pseudonymem Blanka a zkontrolovala, zda má všechny vlasy bezpečně schované pod čepicí.
"Bartoloměj,"
"Tak pojďte dál. U mého stolu je nějak smutno," zasmál se mírně pán tvrze a pozval je na večeři.
Zavedl je do rozsáhlé místnosti, kde stál velký dubový stůl a několik židlí, ve výklencích u oken byla vytesána dvě kamenná sedátka s polštáři a naproti oknům stál velký krb, kde hořel oheň. Na stole stála mísa s pečeným masem v tmavé omáčce, ošatky s plackami a dva džbány s pivem. Jakoby strategicky rozmístěni stáli různě po místnosti žena Mikulášových let, pravděpodobně jeho manželka a několik dětí různého věku, z nichž nejmenší dívce byly asi tři roky.
Všichni se vzájemně představili a zasedli ke stolu. Cestovatelé vyprávěli své zážitky, které se všem velice líbily a zábava nerušeně plynula.
"Je dobře, že jsem vás pozval ke svému stolu. Dokážete člověku zvednout náladu," zasmál se pan Mikuláš.
"A je to pro nás pocta, že nás, obyčejné vojáky pozve ke stolu někdo urozený," řekla s drobnou úklonou Blanka.
"To je u nás takový zvyk. Každý, kdo přijde na naší tvrz poprvé, povečeří se mnou," řekl majitel tvrze a sklopil oči.
"Pane Mikuláši, vás něco trápí?" zeptala se Blanka.
"Proč myslíte?" odpověděl Mikuláš otázkou.
"Náš Vojta vidí každému až do žaludku," zasmál se s trochu ztěžklým jazykem Bartoloměj.
"To není pravda, Bartoloměji, ale oči jsou oknem do duše. Stačí se do nich jenom pořádně podívat," vysvětlila mu Blanka.
"Ale ty asi modrou duši nemáš, co?" dodal jízlivě bývalý mnich.
"To bys ty měl duši téměř černou, ale to není tolik vyloučené," vrátila mu tu poznámku Blanka. A měla pravdu, protože Bartoloměj měl až neuvěřitelně tmavé oči.
"Ano, něco mě trápí, ale to vy sotva vyřešíte," vrátil se pan Mikuláš k tématu.
"Tak se nám svěřte. Třeba vám dokážeme pomoci," pobídl ho Jošt.
"Tak dobře. Mám velké problémy se svým sousedem, Adamem z Vrchu," dal se do vyprávění. "Je to lump a neustále mi škodí. Nejhorší ale je, že se proslýchá, že mě chce se svými vojáky napadnout. Z toho mám strach, protože kdyby nás skutečně napadl, srovná Olešku se zemí,"
"Tak to vás chápeme," řekl Jošt. Bartoloměj si všiml, že Blanka má zase ten vystrašený výraz.
"Mohli bychom vám ale pomoci," navrhl Jošt. Blanka se okamžitě probrala a podívala se na něj, jako by se chtěla zeptat, co tím myslí. Bartoloměj udělal totéž. "Můžeme zjistit, jestli vás chce napadnout, nebo ne,"
"A jak to chceš udělat?" zeptala se ho Blanka.
"Když se dostaneme k němu na tvrz a získáme si jeho důvěru…" chtěl pokračovat Jošt, ale Bartoloměj ho přerušil.
"Myslíš špehovat?"
"Ano. Krátce řečeno,"
"Kdybyste to zvládli, dobře bych vám zaplatil. V bezpečí moc nejsem, ale peníze mám," řekl radostně pan Mikuláš.
"Na tom se domluvíme pak," řekl Jošt a otočil se zpátky na své druhy. "Když se dostaneme do jeho blízkosti, třeba se něco dozvíme," navrhl.
"Ty si myslíš, že obyčejnému vojákovi něco řekne?" zeptala se ho Blanka pochybovačně.
"Vojákovi sice ne, ale ženě, která ho okouzlí ano," zauvažoval Bartoloměj.
"Tak to teda ne," zavrhla tento návrh Blanka rezolutně.
"A napadá tě něco jiného?" zeptal se jí mnich.
"No tak dobře. Ale máte mě na svědomí," opřela si Blanka čelo o ruku.
"Vy se chcete vydávat za ženu?" zeptal se pan Mikuláš.
"Ne. Nemusím se za ni vydávat," řekla Blanka nešťastně, rezignovaně si sundala čepici a ramena jí zasypala hříva světlých vlasů.
"Vy jste žena?" vykřikl překvapením pan Mikuláš.
"Ano," odpověděla Blanka a snažila se dělat, že je někde jinde.
"Takže to máme vyřešeno," zasmál se Jošt.
"Pojďte si lehnout a ráno se vydejte na Tmavý vrch. Do stáje vás v tomhle nečasu uložit nemohu. Projděte těmi dveřmi a vejděte do prvních dveří vlevo. Tam je jeden velký pokoj pro hosty… ale počkat. To asi nepůjde. Nemohu přece uložit ženu a muže do jedné ložnice. To je přece proti dobrým
mravům," objevil pan Mikuláš problém a zamyšleně se zamračil, aby tento problém vyřešil.
"To nevadí. Já jsem zvyklá. Kde myslíte, že spím, když si hostitel myslí, že jsem muž?" zeptala se Blanka.
"Inu, to je také pravda. Rozdělejte si tam oheň, pošlu děvečku, aby vám přinesla džbán s teplou medovinou, aby jste se zahřáli, než se to tam roztopí. Dobrou noc," popřál pan Mikuláš a zvedl se od stolu.
Jošt, Blanka a Bartoloměj se odebrali do pokoje, který jim byl přidělen.
"Tak tohle vám nezapomenu," řekla Blanka a padle naznak na postel.
"Ale proč? Vždyť vypadáš jako žena lépe, než jako muž," řekl s hranou nevinností v hlase Bartoloměj.
"Já ze sebe dělám muže, protože nemáš ani představu, jaká je s některými ženami nuda. Proto jsi přece ty utekl z kláštera ještě, než jsi složil sliby. Byla tam taky otrava. Problém je, že já utéct nikam nemůžu,"
"Ale Blanko, tak už se nezlob. Jestli něco vyšpehujeme, dostaneme dobře zaplaceno. To za to přece stojí," uklidňoval ji Jošt a rozdělával oheň v krbu.
"To zase ano. Dále!" řekla Blanka, protože slyšela zaklepání na dveře. Vešla služebná a na tácu nesla hliněný džbán a tři číše.
"Á, medovina. To si nechám líbit," řekl Bartoloměj, když služka odešla a vrhl se na džbán.
"Drž se zpátky, aby tam na nás něco zbylo," upozornila ho Blanka a vstala.
"Jako bys ho neznala. Jednou se dostane k medovině a už ho od ní neodtrhneš," řekl Jošt a vyčítavě se podíval na Bartoloměje, který byl v tu chvíli už plně zaměstnaný medovinou.
Když za chvíli všichni leželi v posteli, byl Bartoloměj už docela zmožený.
"Asi vydávím večeři," oznámil. Blanka, která ležela vedle něho mu zacpala pusu.
"Zvracet se nebude, to si vyprošuji!" vynadala mu, ale protože to vypadalo, že si její slova nevzal příliš k srdci, shodila ho z postele a zamumlala něco ve smyslu, že nechce ráno vidět tu kocovinu.

Měla pravdu. Bartoloměje ráno probudila hrozná bolest hlavy a zatímco se celá tvrz nasnídala a všichni se dali do práce, on jen hekal a každému, kdo se u něj zastavil, sliboval, že už se medoviny nikdy ani nedotkne.
Po obědě byl konečně schopný vstát z postele a byl svědkem něčeho nevídaného. Manželka pana Mikuláše si vzala Blanku do parády a udělala z ní krásnou dívku. Když se ukázala v síni, Bartoloměj i Jošt téměř oněměli nad tím, jakou to mají vlastně krásnou společnici. Blanka byla oblečená do šatů z tmavě modrého sukna, ve kterých vynikla její štíhlá postava a vlasy měla spletené do velkého copu, který se skládal ze spousty užších copů propletených modrou pentlí. Zatímco se jí manželka pana Mikuláše snažila vštípit alespoň základy společenského chování, Jošt vymýšlel plán, který by Adam z Vrchu neprokoukl a Bartoloměj si částečně spravoval kutnu a snažil se rozvzpomenout, jak se to ti kněží v klášteře chovali.
Už se připravovali k výjezdu, když je vyrušil pán Mikuláš.
"Jak vlastně poznám, že nám hrozí nebezpečí?" zeptal se.
"Dobrá otázka. Nad tím jsem ještě neuvažoval," zamyslel se Jošt.
"Mně právě jedno řešení napadlo," řekl pán Mikuláš, hvízdl a kde se vzal, tu se vzal, přiletěl k němu holub.
"Umí přenášet zprávy. Kdyby se Adam připravoval k útoku, pošlete mi po něm zprávu. Ať ho pustíte odkudkoli, vždycky doletí sem,"
"Pošleme vám tento prsten," ukázala Blanka pánu Mikulášovi ruku. Měla na ní masivní stříbrný prsten s velkým černým kamenem.
"Dobrá. Když ho přinese, budu vědět, co mám dělat. A dávejte na sebe pozor. Adam může mít i tady špehy, kteří by vás mohli prozradit," upozorňoval je ještě.
"Kdyby ano, sejdeme se v pekle," řekl s úšklebkem Jošt a vyšvihl se do sedla.
"Synu, synu," umravňoval ho Bartoloměj. "takhle bys mluvit neměl," řekl s vážnou tváří a nasedl na koně.
Na Tmavý vrch to bylo je kousek, takže za chvíli už stáli před tvrzí a z otvoru v bráně na ně koukal nějaký muž.
"Kdo jste?" zakřičel.
"Jsme na cestách a chceme jen požádat o nocleh pána této tvrze," řekl až neuvěřitelně mírumilovně Bartoloměj a sesedl.
"Počkejte chvíli," řekl muž v bráně a otvor se zase zavřel. Hodnou chvíli skutečně čekali, až se konečně spustil padací most nad příkopem a brána se se skřípotem otevřela.
První vešel Bartoloměj, který vedl koně za uzdu. Za ním jela Blanka a průvod uzavíral Jošt. Tvrz Tmavý vrch byla na první pohled mnohem větší tvrz, než Oleška. Skládala se z válcovité věže s ochozem a přímo z ní vedl průchod do mohutného obytného křídla.
"Vítám vás," ozvalo se ze schodiště, které vedlo ke vchodu do věže. Stál tam muž v černém oděvu, vysoký a štíhlý, s černými vlasy a vážným výrazem.
"Jsme poctěni, žes nás přijal, pane," uklonil se Jošt, který už také sesedl.
"Takovou výpravu jsem ještě neviděl. Voják, panna a mnich," podotkl Adam z Vrchu. Bartolomějovi se na tváři mihl nezřetelný úsměv, protože věděl, že Blanka už dávno není panna.
"Když jste na cestě a vaše sestra nemá, kam složit hlavu, je dobré mít ji pod dohledem. A duchovní se vždy hodí. Zvlášť, když je to váš dobrý přítel," řekl Jošt.
"Dnes večer pořádám slavnost. Pokud chcete, můžete se zúčastnit. Pojďte," řekl Adam z Vrchu. otočil se a vešel do věže. Hosté ho následovali, prošli kruhovitým přízemím a dveřmi do dlouhé síně, kde stál na délku celé místnosti stůl a podél něj dvě lavice. V místnosti stálo asi třicet mužů a tři ženy v módním oděvu. Když vstoupil Adam z Vrchu, poklonili se mu. Adam na ně kývl a řekl: "Dnes tu máme hosty. Doufám, že jim zajistíte zábavu,"
Vydal se do čela stolu, Jošta a Bartoloměje posadil po své pravici, Blanku po levici a vedle ní ostatní dámy. Zbytek osazenstva si posedalo tam, kde bylo místo. Adam zakřičel, ať přinesou něco k jídlu, hned potom se otevřely dveře, vešlo pět děveček a nesly mísy s pečenými kuřaty a džbány s medovinou. Všechno položily na stůl a chtěly zmizet odkud přišly, ale muži u stolu, patrně Adamovo soukromé vojsko, si je jednu po druhé přitáhli k sobě.
Všichni se nerušeně bavili, Adam se až podezřele vyptával na Joštovy vojenské zkušenosti a pak neznatelně kývl na jednoho z mužů, který seděl blízko něho. Ten mu odpověděl stejným způsobem, vstal a vydal se k východu. Když ale procházel kolem Jošta, tasil velký nůž a přiložil mu ho na krk. Blanka a Bartoloměj sebou trhli ve strachu, že je někdo prozradil, než ale mohli něco udělat, Jošt vojákovi vykroutil nůž z ruky, otočil se, chytil ho za límec, praštil s ním o stůl a položil stejný nůž na krk jemu.
"Výborně. Prošel jsi zkouškou," rozesmál se Adam. "A už ho pusť. Jen plnil nařízení,"
"Nařízení?" zeptal se Jošt a muže pustil.
"Ano. Když mám o něčí schopnosti zájem, musí projít zkouškou. A ty jsi prošel. Říkal jsi, že jsi momentálně svobodný. Nechceš sloužit u mě?" řekl Adam.
"O jakou práci by šlo?" zeptal se Jošt diplomaticky.
"Vojáků mám sice dost, ale každý muž je dobrý. Nemám pravdu, chlapi?" rozkřikl se Adam po síni. Muži s ním rozhodně souhlasili.
"Dobře. Ale co má sestra a bratr Bartoloměj?" vyptával se Jošt dál.
"Můj fraucimor se také může rozrůst. Tvá sestra tu bude jako v bavlnce. A co se týče mnicha, je tady nespravovaná kaple a na Tmavém vrchu je nutno odpouštět hříchy od rána do večera," zasmál se ještě Adam. "Vyhovuje?"
"Ano, pane," řekl Jošt. V tu chvíli se otevřely dveře a vešel vysoký, světlovlasý muž se špičatým nosem, slídivýma očima a téměř bez rtů.
"Co se děje?" zeptal se Adam.
"Pane, na panství přijela kupecká karavana. Arabská," řekl muž udýchaně. Adam vyskočil.
"Práce čeká. Na koně a jedeme!" rozkřikl se, hvízdl na dva psy, kteří zatím leželi v rohu a spolu se všemi muži, Jošta nevyjímaje, zmizel ve dveřích. V místnosti zůstaly jen ženy a Bartoloměj.
"Co se stalo?" zeptal se.
"Tohle znamená, že se Adam vrátí se spoustou peněz, arabských látek a šperků," řekla jedna z žen.
"Oni takhle často přepadají kupce?" zeptala se Blanka.
"Ano. Panství je neúrodné, jak jinak myslíš, že by si pán Adam mohl tohle všechno dovolit?" odpověděla jiná žena v červených šatech.
"Teď v noci se už nevrátí. Pojďte si lehnout. Ukážeme ti, kde budeš spát. Otče, vaše jizba je vedle kaple," dodala první žena a všechny vstaly.
"Počkejte na mě za dveřmi. Ještě se napiji, mám pořád hroznou žízeň," řekla Blanka. Jakmile s Bartolomějem osaměli, řekla: "Zkusím něco od nich zjistit. Nenápadně se podívej, kam mě ty ženy zavedou a zítra večer se sejdeme u mě. Zaklepej třikrát, já ti odpovím dvakrát a když mi ještě jednou odpovíš stejně, budu vědět, že jsi to ty. A řekni to také Joštovi," dala mu instrukce.
"To zvládneme. Hlavně na sebe dej pozor," řekl Bartoloměj starostlivě.
Ženy Blanku zavedly do nevelké, ale útulné místnosti. V krbu hořel oheň a postel se zdála být útulná a neobvykle velká.
"Řekněte mi, jak dlouho už tohle dělá?" zeptala se Blanka a sedla si na postel.
"To si ani jedna z nás nepamatuje. Už to dělá hodně dlouho. Prý už patnáct let," odpověděla nejstarší z žen, která se již před tím představila jako Halina. Její jméno se shodovalo s jejím polským přízvukem.
"Ale nejdůležitější je to, že se pokaždé vrátí se spoustou peněz, látek a šperků," zaradovala se jiná členka fraucimoru, tentokrát ta nejmladší.
"Mlč Vlasto!" okřikla jí Halina, "Nezapomínej, že za tou spoustou šperků, které tak miluješ, je spousta krve nevinných lidí!"
"Nemají cestovat na naše panství," zasmála se lehkomyslně Vlasta.
"Lidský život není žádná legrace," řekla Halina a zle se na ni podívala.
"Mohu se zeptat ještě na jednu věc?" zeptala se Blanka.
"Ovšem," řekla Halina.
"Kdo byl ten muž, co přišel oznámit, že se tady objevili kupci?"
"To je Adamův mladší bratr, Arnošt. Jestli chceš znát můj názor, je to úlisný had. Ale nechci se o něm bavit. Adam se dnes už nevrátí, pojďte spát. Blanka musí být unavená," řekla náhle třetí žena, Johana.

"Máš pravdu," přitakala Halina a odešla, za ní Vlasta a Johana průvod uzavírala. Když se za nimi zavřely dveře, Blanka zastrčila závoru, svlékla se jen do košile a šla si lehnout.
Časně ráno ji probudil hluk. Adam se se svými muži vrátil. Vběhl do síně, za ním několik jeho mužů hodili na zem kořist z přepadení. V tu chvíli se objevily Vlasta, Johana a Halina, chvíli po nich i Blanka. Všechny se s radostí vrhly na všechno, co leželo na zemi. Největší radost měla evidentně Vlasta, protože si radostně zkoušela všechny šperky a vděčně objímala Adama. Ten její objetí opětoval a pak vydal rozkaz, že toto zdařilé přepadení se pořádně oslaví a vydal se se svými muži na lov.
Protože se celý den neukázali, vládla na Černém Vrchu nuda. Tedy alespoň Blanka se nudila. To, co přivezla Adamova banda se jí sice líbilo, ale bavit se celý den se švadlenou a ostatními ženami o tom, co si z toho nechá ušít nebo celý den příst, jí jako velká zábava nepřipadalo. Náladu jí příliš nezvedlo ani to, že se kolem poledne v síni objevil Bartoloměj, protože si s ním nemohla popovídat o tom, o čem potřebovala. Kromě toho seděl v síni celou dobu Arnošt a Blanka neustále cítila v zádech jeho slídivý pohled.
Asi ve čtyři hodiny, v době, kdy už Blanka propadala šílenství, se konečně Adam a jeho muži vrátili z lovu. V revíru Mikuláše z Olešky ulovili skutečně výstavního srnce. Adam ho nechal odnést do kuchyně, poručil si medovinu a šel do síně, odpočinout si.
Sotva vešel, Vlasta se na něj zase vrhla. Asi neměl náladu se s ní hádat, a tak jí zdvořile odmítl, že je unavený a chce sbírat síly na noc a přitom na ni mrkl. Vlasta se radostně usmála a vrátila se ke švadleně, která jí už brala míru na šaty z nádherného červeného brokátu. Adam se znaveně posadil do svého křesla, položil si hlavu na opěradlo a ve vteřině usnul.
Probudila ho až děvečka, která mu přinesla džbán s medovinou. Prohlásil, že nespí, ale přemýšlí a poslal ji pryč. Nalil si do poháru až po okraj a lačně se napil. Blanka, která seděla opodál a znuděně předla, ho pozorovala a v duchu si říkala, že jestli bude pokračovat tímhle tempem, brzy bude zpitý pod obraz. Nemýlila se. Asi za hodinu, ve chvíli, kdy už děvečky a kuchařky nosili na stůl uloveného srnce připraveného asi na pět způsobů, byl už Adam poněkud mimo.
Všichni se sesedli ke stolu, Adam si posadil Vlastu na klín a začal se jí s opileckou pýchou vychloubat, jak toho srnce vlastnoručně skolil.
"A kde jsi toho srnce složil, Adame?" zeptala se Vlasta mazlivě.
"V lese. V revíru Mikuláše z Olešky," odpověděl Adam s těžkým jazykem. Jeho dobrá nálada se ale začala náhle měnit. "Na panství toho prevíta, co se jenom vychloubá, jakou má dobrou úrodu a jak ho mají poddaní rádi. Nesnáším ho!" křikl, shodil Vlastu ze svého klína, vstal a nalil do sebe naráz celý pohár medoviny. "Chlapi!" křikl, když dopil. "Jedeme vypálit Olešku!" řekl, narychlo políbil Vlastu a vydal se vrávoravě, ale rychle ven. Muži šli za ním, i když neradi, protože byli unavení a věděli, že s opilým velitelem toho moc nevypálí.
Jošt musel s ním a tak jenom z dálky naznačil Blance aby varovala pána Mikuláše. Ta zakývala hlavou a v nastalém zmatku se vytratila do své ložnice.
Vešla dovnitř, dveře zajistila závorou, aby ji nikdo nerušil, otevřela okenici a hvízdla na prsty. Poštovní holub byl okamžitě tady. Blanka si stáhla z ruky prsten, dala ho do malé kapsičky, kterou měl holub připevněnou na noze a vypustila ho. Pak už se mohla jen modlit, aby holub doletěl včas a pán Mikuláš se stihl připravit. Sedla si na postel a čekala, až se ukáže Bartoloměj. Dočkala se teprve až kolem půlnoci, když se vrátil Adam a jeho muži. Oknem slyšela jen samé nespokojené hlasy a to jí naplnilo nadějí, že Oleška ještě stojí.

Povídky předsvatební noci 5.část

5. září 2009 v 15:20 | Kristýna |  Román Povídky předsvatební noci
Tvrz Bítozeves byla trojkřídlá jednopatrová budova, ke které patřilo několik vesnic a kus lesa. Jejím pánem byl Zdeněk z Bítozevsi, ale městská rada z Mostu s ním měla zkušenosti, jako s dobrým a důvěryhodným poslem, a tak ho často žádala o vyřízení různých úředních jednání v Praze. Touto dobou vyřizoval žádost o udělení várečného privilegia a to způsobilo, že paní Markéta měla zase celé panství na povel.
Po manželovi se jí ani moc nestýskalo, protože měla u sebe na tvrzi své dvě děti. Čtrnáctiletého Vítka a šestiletou Lucii. Vítek byl jedna ruka se synem čeledína a kuchařky Petrem. Ti dva dokázali pěkně sát krev, ale paní Markéta si život bez nich nedokázala představit. Tvrz by bez nich byla smutná a bez života.
Bylo září, dny celkem teplé, ale noci už chladné. Na polích se honily slepice, které vyzobávaly kousky zrní, které po sklizni zbyly a vzduch příjemně voněl. Blížil se večer a všichni obyvatelé tvrze se chystali k večeři. Služebnictvo do kuchyně a paní Markéta s dětmi do mázhauzu. Kuchařka jim tam přinesla kaši slazenou medem a mandlemi, kterou měly děti nejradši, protože byla hezky sladká a ta chuť dlouho vydržela v puse.
Při večeři vyprávěl Vítek o žábách, které chytali s Petrem v říčce Chrudimce, kousek pod tvrzí. Paní Markéta předstírala zájem, i když ji toto téma moc nebavilo. Lucie ale poslouchala velice bedlivě. Bylo vidět, že jí žáby zajímají.
"Ukážeš mi je?" zeptala se nakonec Vítka.
"Až zítra. Už bude tma," řekla přísně paní Markéta, ani nenechala Vítka otevřít pusu.
"Pochopitelně. Nehodlám uklouznout a rozbít si hlavu o kámen v řece," řekl Vítek ublíženě. "Ukážu ti je zítra. Ano?" zeptal se ještě Lucie. Ta zakývala hlavou a dál se věnovala kaši, ale bylo na ní vidět, že jí něco vrtá černovlasou hlavou.
Po večeři poslala paní Markéta své děti do jejich komůrky spát. Dohlédla na to, aby všechna zvířata byla tam, kde mají být a přepočítala je. Ne, že by si myslela, že její služebnictvo krade, ale zvířata měla tendenci se ztrácet z dohledu a pak se ztratit úplně. Když si byla jistá, že je vše v pořádku, šla si také lehnout.
Probudila ji rána. Když si promnula oči, zjistila, co se stalo. Venku zuřila bouřka a vítr rozrazil okenici. Vstala, okenici zase zavřela a zajistila ji petlicí a přehodila přes ni kůži, aby dovnitř skulinami nefoukalo. Pak křesadlem rozsvítila svíčku, zasazenou ve hliněném svícnu a šla zkontrolovat své děti. Jaké bylo ale její překvapení, když zjistila, že Vítek sice spí jako zabitý, ale Luciina postel je prázdná.
"Vítku! Vítku, vstávej!" začala třást paní Markéta se svým synem.
"Co se děje? Jestli nehoří a není konec světa, tak je mi to jedno," pravil ospale Vítek.
"Lucie je pryč!" řekla paní Markéta.
"Cože?" vyskočil Vítek. "Vždyť tu ještě před chvílí byla!" podíval se na Luciinu postel.
"Vstaň, musíme ji najít. Víš, jak se hrozně bojí bouřky," otevřela dveře paní Markéta a chtěla si dojít pro plášť, aby venku úplně nepromokla, když jí do náruče vyděšeně vletěla malá bílá postava.
"Lucie! Kde jsi byla?" zeptala se starostlivě paní Markéta.
"Když," začala plačtivě Lucie, "když já chtěla vidět ty žabičky," dořekla přerušovanou větu a schoulila se zpátky matce do náruče.
"A najednou začala bouřka. Vždyť ti Vítek slíbil, že tě tam ráno vezme," vyčetla jí matka. "Pojď, jsi úplně promoklá," zavedla dceru paní doprostřed místnosti, svlékla jí mokrou noční košili a z truhlice přinesla suchou košili a velký kus plátna.Plátnem jí usušila, navlékla jí čistou košili, položila ji do postele a zabalila do přikrývky.
"Dobrou noc. A tentokrát tu zůstaň," řekla Lucii paní Markéta a odešla zase spát.

"Paní! Paní! Vstávejte!" třásla s paní Markétou služebná Anna.
"Co se stalo?" zeptala se rozespale.
"Lucie má horečku!" odpověděla služka vyděšeně.
Paní Markéta hned vstala a odešla se služkou do druhého pokoje. Její dcera ležela v posteli, na čele jí perlil pot a nezdála se příliš aktivní.
"Kruci. To je z toho tvého nočního výletu," zaklela paní Markéta a sedla si na kraj její postele. Lucie začala kašlat. "Tohle mi tak scházelo. Anno, připrav v kuchyni nad ohniště kotlík a přines tam ze sklepa med," rozkázala paní Markéta, pohladila Lucii po tváři a odešla do kuchyně, odkud si vzala proutěný košík na bylinky a nůž a vydala se k Chrudimce.
Věděla naprosto přesně, kde, které rostliny rostou. Natrhala několik různých bylin proti kašli a dala je do košíku a pak se vydala přes dřevěný můstek na druhý břeh, kde rostly vrby, jejíž kůra pomáhá proti horečce. Došla k vrbě a nožem začala seškrabávat kůru, když najednou zahledla něco ve vysoké trávě u vody. Kůru položila do košíku, položila ho na zem a šla se podívat, co to tam leží. Rozhrnula trávu a uviděla něco hrozného. Na trávě ležela mrtvola otylého muže a v hrudi měl zaraženou dýku, kolem které byl velký koláč zaschlé krve.
Paní Markéta naštěstí uměla zachovat rozvahu, takže zase vzala do ruky košík a rozběhla se zpátky na tvrz. U brány řekla dvěma pacholkům, co se stalo a ať vezmou mrtvolu do márnice, která stála ve vesnici a přivedou tam rychtáře. Protože věděla, že ten mrtvý už pomoc nepotřebuje, ale její dcera ano, odešla do kuchyně a začala připravovat pro svou dceru léky. Do kotle nalila vodu, dala do ní vrbovou kůru a nechala ji vařit. Mezitím nasekala další byliny, které nasbírala a nasypala je do misky s medem. Mezitím už se kůra dostatečně vyvařila a tak nabrala vývar a nalila ho do hliněného poháru. Obojí vzala do rukou a vydala se do ložnice svých dětí.
Lucie vypila odvar z kůry jedním douškem, protože měla hroznou žízeň. S miskou sirupu měla už větší patálie, protože ho bylo hodně, ale nakonec ho také snědla a zase klesla znaveně na postel. Okamžitě usnula.
Paní Markéta ji pohladila, vzala misku a pohár, odnesla je do kuchyně a vydala se do márnice, kde už čekal rychtář.
"Paní, to je hrozné! V této mírumilovné a klidné vesnici dojde k vraždě!" začal na ni křičet hned, jak vstoupila.
"Horší by bylo, kdybychom nezjistili, kdo to udělal!" zarazila ho paní Markéta a prohlížela mrtvého.
"Podívejte se, jak je ten nůž zabodnutý. Ten dotyčný měl buď hrozný vztek, nebo ohromnou sílu. Je zabodnutá úplně celá čepel. Vytáhněte ji!" poručila rychtářovi a ten ji poslechl, i když nerad, protože se mrtvoly štítil. Vzal jílec nože a vší silou zatáhl. Když nůž povolil, rychtář by proletěl pozpátku celou márnici, kdyby ho jeden z čeledínů, kteří mrtvolu přinesli, nezachytil. Uvědomil si, že nůž je celý od krve a s leknutím ji pustil ne zem. Paní Markéta se podívala do stropu, vzala kousek hadru, který v márnici ležel a přes hadr si nůž prohlížela. Nebyl sice přepychově zdobený, ale měl dlouhé úzké ostří a padl dobře do ruky.
"Docela pěkný, že?" zeptala se paní Markéta.
"Ehm, ano, docela pěkný," odpověděl rychtář zdráhavě.
"Zjistím si, komu patří. Mimochodem už víte, kdo to vlastně je?"
"Ano, paní. Je to místní šenkýř František. Jeho manželka už o tom ví," řekl rychtář.
"Tak dobře, zajdu si s ní promluvit," řekla paní Markéta a chtěla odejít.
"Ale paní! Myslíte, že je vhodné, aby jste se zabývala takovou událostí?" zastoupil jí rychtář cestu.
"Někdo se toho ujmout musí. Když je můj manžel pryč, jsem tu zákon já. A kromě toho, s vaší chytrostí, pane rychtáři, byste vypátral starou belu," odstrčila ho s milým výrazem ve tváři paní Markéta.
Vyšla z márnice, myslela si v duchu o rychtáři něco, co by se mu nelíbilo a mířila k místní hospodě. Oproti ostatním domkům to bylo výstavné stavení s hospodářskými budovami a velkým dvorem.
Když paní Markéta vešla do dvora, čekala, že čeleď bude v plné práci, ale loudali se tam sotva čtyři lidé. Na jednoho z nich křikla, že hledá šenkýřovu ženu. Ten na ni zaostřil, uvědomil si, kdo to na něj řve, hluboce se uklonil a řekl, že paní je v lokále. Markéta poděkovala a vydala se do dveří, které jí čeledín ukázal.
Ocitla se v prostorné místnosti, na délku tam stály dva hrubě ohoblované stoly a kolem nich lavice. Na jedné seděla žena v hnědé suknici, obličej schovaný v dlaních a plakala. Napravo od ní seděl nějaký muž, nalevo žena a utěšovali jí. Paní Markéta zakašlala, aby dala najevo svou přítomnost. Všichni se na ni podívali, vyskočili a uklonili se. Paní Markéta jim naznačila, ať si zase sednou a v duchu trochu nadávala na to, jak se jí pořád všichni klaní. Lezlo jí to na nervy.
"Je mi líto, že vás ruším ve vašem smutku, ale potřebuji si s vámi promluvit," řekla soucitně. Plačící žena zakývala hlavou, otřela si slzy a požádala muže a ženu, kteří seděli vedle ní, aby je nechali o samotě.
"To jsou Ondřejovi sourozenci. Chcete se mě na něco zeptat, paní?" řekla, když odešli do kuchyně.
"Potřebuji vědět několik věcí. Kdy jste viděla naposledy svého muže?"
"Včera večer. Po večeři si musel ještě něco vyřídit, tak odešel z domu,"
"Nevíte, co si potřeboval vyřídit?" řekla paní Markéta. Šenkýřova žena sklopila oči. "Víte," začala provinile "oni touhle dobou je v řece hodně pstruhů a když přijedou hosté, občas je žádají…" soukala ze sebe pomalu.
"On tam šel pytlačit," konstatovala Markéta.
"Ano,"
"A kdo o tom věděl?"
"Že pytlačí? Já, Metoděj a Dora," pohodila hlavou směrem, kam odešli sourozenci jejího muže. " a pak už asi nikdo,"
"Měl nějaké spory se sousedy?" pokračovala paní Markéta.
"Ne, to ne. On se všemi vycházel moc dobře,"
"Tak děkuji," řekla paní Markéta zklamaně, protože teď neměla, čeho se chytit. "Ještě si půjdu promluvit s vaším švagrem a jeho sestrou," rozloučila se.
Našla je snadno. Seděli v kuchyni a zírali do ohniště.
"Nerada vás ruším, ale potřebuji si s vámi také promluvit," řekla Markéta, když vešla.
"Pro vás cokoliv, paní," řekl Metoděj.
"Vaše švagrová vypadá hrozně. Musí být ze smrti svého manžela zničená," začala paní Markéta.
"To určitě," zasmál se a podíval se na svou sestru, která přikyvovala.
"Jak to myslíte?"
"Tak, že Žofie má milence, mého bratra nikdy nemilovala a teď zdědí celou hospodu, louky a pole, co jí odkázal. Moc dlouho truchlit nebude," prohlásil Metoděj.
"Vaše švagrová podváděla svého manžela?" zeptala se Markéta překvapeně.
"Ano. S kovářovým synem Hynkem. Jestli chcete najít vraha, tak si s ním promluvte, paní," řekl Metoděj.
"Věděl to i váš bratr?"
"Myslím, že ne. A i kdyby, co by dělal. Kdyby to řekl rychtářovi, sice by ji postavil na pranýř, ale hned by všichni věděli, že František jako manžel za moc nestál," opověděla Dora.
"Ještě jedna otázka. Nevíte, čí je tenhle nůž?" zeptala se Markéta a ukázala jim vražednou zbraň se zaschlou krví, kterou si v márnici schovala do kapsy.
"Ano, patřil mému bratrovi, ale u sebe ji normálně nenosil. Bral si ji jen, když šel ven na delší dobu a když chodil… pytlačit. Tam se ostrá zbraň vždycky hodí. Ale včera večer si ho nebral. Pamatuji si to, protože tady pobíhal jako zběsilý a nemohl ho najít. Myslím, že pak odešel bez něj," vypověděl Metoděj.
"Dobrá, děkuji," rozloučila se Markéta a vyšla zase na čerstvý vzduch. Zvažovala, jestli se má rovnou vydat do kovářova domu, nebo se vrátit ke své nemocné dceři, ale nakonec si řekla, že Lucie léky dostala a více jí zatím nepomůže, a vydala se po pravidelných úderech kladiva.
Kovářův dům nebyl zdaleka tak výstavný jako hostinec, ale jakmile vešla dovnitř zjistila proč. Někdo kdo tak vytrvale celé dny buší do kovadliny, aby si vydělal, nemá čas na opravu domu. Chvíli stála ve dveřích, než si jí konečně kovář všiml.
"Paní Markéto, vás bych tu nečekal. Co vás přivádí?" zeptal se a strčil chladnoucí podkovu zpátky do výhně.
"Bohužel nemilá povinnost. Místní šenkýř byl zavražděn," odpověděla Markéta.
"Ano, slyšel jsem o tom. Tady se drby šíří rychleji než mor," řekl kovář.
"Potřebuji mluvit s vaším Hynkem. Je možné, že s tím má něco společného,"
"Když myslíte," pokrčil rameny kovář a zavolal jméno svého syna. V zadních dveřích se téměř okamžitě objevil urostlý chlapec, podle vzhledu mu mohlo být kolem osmnácti. Měl modré oči a vlasy černé jako uhel.
"Co se děje?" zeptal se otce, když zahledl Markétu. Ten opět pokrčil rameny a pokračoval netečně v práci.
"Hynku, včera zavraždili šenkýře, to už asi víš," začala Markéta. "Mám právo se domnívat, že v tom máš prsty,"
"Já?" ukázal na sebe překvapeně Hynek.
"Měl jsi opletačky s jeho manželkou?" pokračovala.
"Já…no, ano," přiznal váhavě.
"Tím, že její muž zemřel k ní máš cestu volnou," dokončila Markéta svou hypotézu.
"Já jsem mu nic neudělal! Přísahám!" hájil se vyděšeně Hynek.
"Zemřel včera v noci. Kde jsi byl?"
"Doma nebyl, vrátil se až k ránu," vložil se do rozhovoru nečekaně kovář.
"Doma jsem nebyl, to je pravda, ale šenkýře jsem v noci nezabil," řekl Hynek.
"Kde jsi tedy byl?" zeptala se Markéta znovu. Hynek jen sklopil oči a šeptl, že to nemůže říci.
"Když nemůžeš, budu tě muset odvést na rychtu," shrnula situaci. Hynek se chtěl obrátit na útěk, ale jeho otec ho chytil za rukáv košile.
"Podívej se, buď se mnou půjdeš dobrovolně a nikomu to nepřijde divné, nebo zajdu pro rychtáře, ten tě tam odvede násilím a bude to vědět celá vesnice. Tak si vyber, ale rychle!" dala Markéta Hynkovi jednorázovou nabídku. Ten se několik vteřin rozmýšlel, pak se otci vytrhl, pomalu dokráčel k Markétě a provinile se na ni podíval.
"Výborně," řekla Markéta a odvedla ho na rychtu, kde dala rychtáři náležité instrukce.
"Vsaďte ho do vězení, ale nechte ho být. Nechám ho, ať si to do zítřka pořádně rozmyslí a pak si s ním promluvím," opakovala mu ještě než rychtu opustila a pak se vydala zpátky domů.
Doma ji čekala alespoň trochu potěšitelná zpráva: Luciina horečka mírně ustoupila. I přesto u ní spolu s Vítkem proseděla až do večera.
Usnula až k ránu. Probudila se až pozdě dopoledne, ani nevnímala, co byl k snídani, zjistila, že Luciin stav se příliš nezlepšil a proto šla na rychtu, zjistit, jestli si to Hynek už rozmyslel. Vešla do jeho cely, podívala se na něj a zvedla obočí.
"V tu noc jsem byl ve vedlejší vesnici. U jiné dívky," jen tak prohodil, ani se na ni pořádně nepodíval.
"Může ti to dosvědčit?" zeptala se Markéta.
"Asi ano, protože se stejně budeme muset vzít," řekl Hynek nešťastně.
"Budete muset…" zopakovala si Markéta pro sebe, dala oči v sloup a pak zaklepala ne dveře cely. "Můžete ho pustit, toho evidentně tíží hřích úplně jiného druhu. Kde je rychtář, něco od něj potřebuji," řekla, ale než dokončila větu, rychtář už k ní chodbou připlouval.
"Paní, ráno našli další mrtvolu. Je to Žofie, šenkýřova žena. Byla uškrcena," vychrlil na ni všechny novinky. Pak se podíval na Hynka, který právě vycházel z cely a slyšel,co říká.
"Jak to, že je venku? Ať je hned zpátky v cele, nebo tam půjdeš za ním!" obořil se na biřice, který hlídal.
"Nedělejte mi tu ještě větší zmatek!" rozkřikla se na něj Markéta gestem zastavila biřice, který chtěl splnit rozkaz. "Hynek mi řekl, kde ten den byl. Potřebuji to ale ověřit. Vezmete koně, ty ho zavedeš tam, kde žije ta tvoje vyvolená," otočila se na Hynka, "Požádáš ji, aby ti dosvědčila, žes byl u ní. Nemusí se bát, zůstane to jen mezi námi. Když to bude pravda, tak si jdi kam chceš. Jestli ne, rychtář tě odvede zpátky sem. Jasné?" zeptala se velitelsky obou. Souhlasili, i když rychtářovi se nelíbilo, že má na svém koni vést ještě někoho, ale Markéta se na něj podívala takovým způsobem, že okamžitě zmlknul a odešel splnit, co mu nařídila.
"A já se půjdu podívat, co se stalo," řekla si nahlas Markéta a řekla druhému biřicovi, který přišel s rychtářem, aby ji zavedl tam, kde našli mrtvou Žofii.
Podle informací, které jí biřic poskytl během cesty se Markéta dozvěděla, že Žofii našla její švagrová Dora ve její ložnici, uškrcenou.
Když došli do hostince, Markéta zjistila, že rychtář měl dostatek duchaplnosti a s mrtvolou nepohnul. Šenkýřka ležela na posteli v noční košili s roztaženýma rukama a zaťatými pěstmi. Kolem krku jí ještě pořád visel pletený pás z kůže, který měla na sobě, když s ní Markéta den před tím mluvila.
"Tak tady už toho moc nevymyslím," povzdechla si Markéta. "Kdo ji našel?"
"Paní Dora. Prý nikdy nespala dlouho, tak se šla podívat, jestli je v pořádku a našla ji takhle," řekl biřic, který ji doprovázel z rychty.
"Musím si s ní promluvit,"
"Je v kuchyni, dost vyděšená,"
Byla. Seděla na lavici a v očích měla děs.
"Nerada vás ruším, ale potřebuji si s vámi promluvit," řekla Markéta, když viděla, v jakém stavu Dora je.
"Ne, jen pojďte dál. Sice jsem ji neměla ráda, ale její smrt jsem si určitě nepřála," zabědovala Dora a ukázala na židli před sebou.
"Povězte mi prosím, kdy jste ji našla,"
"Mohlo být tak hodinu po klekání. Tou dobou už bývá dávno vzhůru, ale když se dlouho nekázala, šla jsem za ní do pokoje. Otevřela jsem, na truhle pořád leželo její oblečení a pak jsem viděla, jak tam leží a nehýbe se. Hned jsem věděla, že je mrtvá. Utíkala jsem za bratrem a ten zburcoval rychtáře," snažila se Dora mluvit pomalu a zřetelně.
"Neslyšela jste v noci něco podezřelého? Kroky, šramot, vrzání dveří…cokoliv?" zeptala se Markéta. Žena naproti ní jen zavrtěla hlavou.
"Mám svojí samostatnou komoru, kde spím. Zeptejte se bratra, možná něco slyšel on," poradila jí Dora a zase se zadívala do plamenů v krbu. Markéta zakývala hlavou a nechala ji v kuchyni samotnou. S Metodějem se srazila v šenku a protože bylo prázdno a nikdo je nemohl poslouchat, dala se s ním do řeči.
"Dora je vážně hodně šokovaná. Život si s ní hrál dost a není úplně v pořádku. A teď ještě najde mrtvolu svojí švagrové," stěžoval si Metoděj.
"Co se jí stalo?" zajímala se Markéta o Dořinu minulost.
"Sama víte, že není žádná krasavice. Nikdo si ji nechtěl vzít. Je z nás nejmladší, takže jí ani nezbyl žádný majetek a neměla ženicha na co nalákat," řekl a na chvíli se nad něčím zamyslel, "Myslím, že se o tom s Františkem hádali ten večer, co zemřel. Chtěla, aby na ni převedl alespoň nějaký svůj majetek. Víte, pořád si myslí, že se ještě vdá. Nechtěl to udělat za žádnou cenu. Byli s Žofií svoji teprve krátce, pořád doufal v potomka a chtěl vše nechat jemu. Dora mu řekla, že se jednou zmocní všeho, co má a utekla. Asi do svojí komory, ten den už jsem ji neviděl," vylíčil Metoděj situaci. Markétu už nenapadlo nic, na co by se mohla zeptat, nebo co by tady ještě mohla udělat a tak se rozloučila a vrátila se domů. Cestou narazila na rychtáře s Hynkem, kteří se právě vraceli z vedlejší vesnice a rychtář potvrdil, že Hynek mluvil pravdu. Markéta byla zase na začátku.
Doma vedly její první kroky k Lucii. Tam zjistila, že horečka ustoupila, že Lucie je v plném vědomí a má i chuť k jídlu. Markéta jí přinesla několik placek a do misky jí nalila trochu medu, protože ten vždy dodává sílu a její dcera ho měla moc ráda. Ve své ložnici pak Markéta děkovala Bohu, že její dítě je zase zdravé, ale ačkoli se hodně snažila, z modlitby ji pořád rušily její myšlenky.
Šenkýř byl zabit nožem, který byl jeho, takže si ji mohl kdokoliv kdykoliv vzít. Milenec jeho ženy to nebyl, jeho žena se sama neuškrtila … přehrávala si v duchu všechno, co se dozvěděla za poslední dva dny, až jí to náhle došlo.
"No jistě!" vyskočila Markéta a radostí se zapotácela tak, až spadla na postel. Věděla, že vraha k přiznání jen tak nedonutí a proto začala v mysli skládat, jak zločince dopadne.
Den na to opět zašla do šenku.
"Už máte stopu, paní?" zeptala se Dora.
"Stopu ano, ale zatím nikam nevede," odpověděla Markéta zkroušeně.
"Kdybychom už věděli, kdo Františka a Žofii zabil, byli bychom klidnější. Majetek našeho bratra se nakonec asi bude dělit napůl, ale rychtář tvrdí, že ten majetek nenechá přepsat na nás, dokud nebude znám vrah,"
"Nebojte se, všechno se zařídí. Včera jsem tu ale našla listinu, která by zcela měnila situaci. Závět vašeho bratra v případě, že by on i jeho žena zemřeli. Mám-li být upřímná, překvapilo mě, že uměl psát,"
"Uměl, také nás to udivovalo. Jaká je tedy bratrova poslední vůle?"
"Nechala jsem ji v ložnici, kde spal se svou ženou. Je zapečetěná. Chtěla jsem, aby ji otevřeli už dnes, ale rychtář nemá dnes čas a za jeho přítomnosti by to bylo lepší. Otevřu ji zítra ráno tady," domluvila se Markéta s pozůstalými a odešla.
Ještě ten večer se do šenkýřovy ložnice vkradla temná postava. Otevřela truhlici a začala se v ní přehrabovat. Dotyčný byl do své práce tak zabrán, že by si pomalu ani nevšiml, že se otevřely dveře a v místnosti se svítí.
"Nejsem tak hloupá, abych tady tu závět nechávala," pronesla Markéta do tmy, "I kdyby nějaká existovala," řekla a podívala se do tváře postavě, která se na ni otočila.
"Žádná neexistuje? Žádná listina, ve které by mě bratr vydědil?" ptala se udiveně Dora. Markéta zakroutila hlavou.
"Před čtyřmi dny ses pohádala s bratrem. Chtěla jsi, aby na tebe převedl něco ze svého majetku," začala Markéta.
"Ano. Nikdo mě nikdy nechtěl. Peníze byl jediný důvod, proč by si mě někdo bral. A ten prevít mi nechtěl dát ani pětník. Víte, co mi řekl? Že by mi nepomohlo, ani kdybych byla královna! Že pořád budu stejně ošklivá!"
"A tak ses rozhodla, že se mu pomstíš. Vzala sis jeho nůž, počkala jsi na něj na místě, kde lovil pstruhy a zabila jsi ho,"
"Přísahala jsem, že za to, co řekl se zmocním celého jeho majetku,"
"Další ti stála v cestě Žofie. Tak jsi k ní v noci šla, vzala tady z truhly její kožený pás a uškrtila jí,"
"Ta děvka si stejně nic jiného nezasloužila," zavrčela Dora.
"Ale když jsem řekla, že tvůj bratr sepsal závět, zpanikařila jsi,"
"Samozřejmě. Už od dětství mě neměl rád. Často říkal, že kdyby to nebylo matčino přání, vůbec by se o mě nestaral a vyhodil by mě na ulici. Byla jsem jeho sestra! Kdyby mě v té závěti vydědil a všechno nechal Metodějovi…"
"Tvá pomsta by nevyšla," dokončila Markéta větu za ní a zatleskala. Ve dveřích se objevil rychtář a jeho dva biřicové.
"Přiznala se. Odveďte ji," rozkázala Markéta

Povídky předsvatební noci 4.část

5. září 2009 v 15:18 | Kristýna |  Román Povídky předsvatební noci
Představení skončilo o něco dříve a protože ještě nabyly zavřené městské brány, poslala paní Beatrice Silvia do města a koupit za peníze z tržby bochník chleba. Ale Silvio se příliš dlouho nevracel. Anna, u které Cécile vypozorovala, že jsou do sebe se Silviem zamilovaní, už začínala být silně nervózní a přemluvila Cécile, se kterou se mezitím velmi spřátelila, a Jacquese, aby ho šli společně hledat.
Chodili po městě, volali, ale nikde žádná odezva. Až teprve když už po setmění obcházeli městskou radnici zaslechli volání. Nejdříve nevěděli odkud přichází, ale nakonec ho lokalizovali. Vycházelo z oken šatlavy.
"Silvio! Jak ses tam dostal?" zeptala se vyděšeně Anna a klekla si k oknu, odkud tušila jeho hlas.
"Zatkli mě, že prý kradu. To vůbec není pravda. Jenom jsem byl ve špatnou chvíli na špatným místě. A s mojí smůlou ten zloděj utekl a obvinili mě," odpověděl jí Silvio.
"Vždyť jsi nevinný! Musí tě pustit!" řekla Anna a chytili se se Silviem skrz mříže za ruce.
"Už je pozdě, Aničko. Odsoudili mě hned na místě. Ráno mě pověsí," řekl se sklopenýma očima.
"TO NE!" vykřikla Anna zoufale. "To nesmí!"
"My ti pomůžeme," ujistila ho Cécile, která si klekla vedle Anny.
"A jak asi?" zeptali se Jacques a Silvio současně.
"Dostal jsi z vězení i mě. Dokázal bys to i tady?" zeptala se Cécile Jacquese.
"To těžko. Tam byli vojáci všichni do jednoho hrozný násoskové. I kdyby tady byli stejný, neznej mě. Nepustí si mě k tělu," odpověděl jí Jacques. Cécile se zatvářila zklamaně. "Ale můžeme sabotovat samotnou popravu. Mohli by tě pak pustit," dodal Sylviovi další naději.
"A to chceš udělat jak?" zeptala se nešťastná Anna.
"Šibenici budou hlídat, ale při troše štěstí můžeme ty hlídače odlákat a smyčku naříznout,"
"To by šlo," přijala jeho návrh Cécile.
"Už je tma. Teď by to šlo. Poďte," řekl Jacques.
"My tě zachráníme. Slibuji," řekla Anna Silviovi.
"Anno!" zavolal na ni, když už chtěla jít. "Kdyby se vám to nepovedlo …" řekl a přes mříže ji dlouze políbil.
"Ale nám se to povede," řekl mu Jacques, když ji zase pustil. Pak zmizeli Silviovi z dohledu.

Kolem šibeniční konstrukce chodili dva vojáci a hlídali. Najednou se z postraní uličky ozvalo hlasité dívčí volání o pomoc. Oba vojáci se rozběhli tím směrem a nechali šibenici nehlídanou. Jakmile se dostatečně vzdálili, přikradly se ke konstrukci dva stíny, vyběhli po žebříku nahoru a Jacques vyzvedl Annu nahoru k provazu a ta začala hned u trámu provaz přeřezávat hned u trámu.
"Pospěš si," popoháněl ji Jacques, "Nevíme na jak dlouho je Cécile odláká,"
"Dělám, co můžu," odsekla Anna. Když byl provaz už skoro uřezán, spustil ji Jacques zase na zem.
"Silvio není tak lehkej, aby se to s nim neutrhlo," konstatoval Anninu práci a pak zase zmizeli do podloubí, právě v čas, protože hlídači se s nepořízenou vraceli. Už doufali, že zachrání nějakou dívku, ale Cécile je prostě jen lákala spletí uliček, aby svým spoluspiklencům dala co nejvíce času a tak to vojáci nakonec vzdali.

Ráno se z šatlavy ozvaly hlasy bubnů a začali vyvádět ubohého Silvia ven. Celý průvod se pomalu sunul k náměstí, kde už se shromáždila spousta lidí, kteří si věšení zloděje nechtěli nechat ujít. Celou akci z povzdálí sledovali Cécile, Anna a Jacques.
Kat dovedl odsouzeného pod smyčku, městský úředník s velkou důležitostí přečetl rozsudek a všichni napnuli zraky, aby viděli, jak se bude chudák Silvio houpat. To, co se stalo pak jim ale úplně zkazilo náladu.
Silviovi po delším zápase nacpali hlavu do smyčky a kat podkopl stoličku, na které stál. Jakmile ale odsouzenec přenesl svou váhu na smyčku, v místě naříznutí praskla a on se poroučel k zemi. To už se davem začali proplétat jeho zachránci.
Kaplan, který stál nahoře a na vše dohlížel chvíli nechápavě zíral, pak se podíval na dav, který nevypadal nejpřívětivěji a rozhodl o Silviově osudu tak, jak to předvídal Jacques a zašeptal úředníkovi něco do ucha.
"Jak se zdá, Bůh pochybuje o vině tohoto mladíka. Z toho důvodu se mu uděluje milost," vyhlásil úředník, ne právě nadšeně. Kat rozvázal Silviovi ruce. ten si sundal smyčku z krku a vrhl se k Anně, která se procpala až k šibenici. Zatímco se lidé pomalu a otráveně rozcházeli, Všichni čtyři se vrátili zpátky do tábora.
Všichni vyložili, co se stalo a tak se raději společnost rychle sbalila a odjeli ještě před tím, než začal kat podrobněji zkoumat provaz, který tak najednou zradil.

Pokračovali podle plánu dál na východ. Když ale lidé přestali mluvit francouzsky, Cécile i Jacques věděli, že je čas se rozloučit.
"Když chcete jít, je to jen na vás," řekl principál na rozloučenou.
"Bůh vás ochraňuj, oba," přidala se paní Beatrice.
"Děkuji vám za všechno. Bez vás bych tu už nebyl," poděkoval Silvio.
"To si děkuj hlavně Anně. To ona ten provaz přeřezávala," odpověděl mu vesele Jacques.
"I ty jsi na tom měl svůj podíl," řekla skromně Anna a Silvio ji vzal kolem ramen.
"Tak sbohem," rozloučili se Jacques a Cécile, když se jim konečně ze sebe podařilo setřást děti, které se jich nehodlaly pustit a mávali svým přátelům, dokud vozy nezmizely za zákrutem silnice.

"Tak, a kudy teď?" zeptal se Jacques.
"Někoho se zeptáme. Tedy pokud tu někdo bude. Jestli si to myslím správně, Cáchy nemohou být daleko," odpověděla Cécile a měla pravdu. Šli jen tak po cestě, ani nevěděli kam, jen hledali někoho, kdo by jim mohl poradit. Měli štěstí a brzy narazili na formana, zahaleného do pláště a kápě, který jel přímo do Cách a vzal je s sebou.
Večer byli ve městě. Forman je vysadil u brány a sám odjel kamsi do ulic. Oba zamířili ihned k místu posledního odpočinku Karla Velikého. Podle instrukcí zbytku obyvatel, kteří se ještě nevrátili domů se k palácové kapli konečně dostali.
Vešli dovnitř. Kaple byla sice krásná, ale Cécile a Jacques byli přiliž unavení a zároveň byli rádi, že už jsou na konci své cesty.
"Jacquesi, hledej vlys pro ten kámen," řekla Cécile. Jacques vyndal ze své brašny kámen ve tvaru kříže, který našli na náměstí před Notre Dame. Oba se rozhlíželi po podlaze, po sloupech, po stěnách až Cécile konečně ukázat nad sebe.
"Podívej! Támhle!" zavolala na Jacquese. Její prst mířil k jednomu ze sloupů.
"Tam ten kámen patří. Je to ale moc vysoko," posteskla si.
"To není problém," řekl Jacques a téměř bez problému ji zvedl do výšky, takže mohla kámen do vlysu pohodlně zasunout. Pak ho zamáčkla, až úplně zapadl do zdi. Oltář se pohnul.
Jacques ji zase postavil na zem a vydali se k oltáři. Oba na něj pořádně zatlačili a s velkým vypětím sil ho úplně odsunuli. Před nimi se objevilo schodiště. Sešli po něm dolů a stáli v temné místnosti.
"Vidíš něco?" zeptal se Jacques.
"Ne," odpověděla mu Cécile a začala hmatat po zdech a hledala louče. Až najednou ucítila výklenek, kde bylo položené křesadlo a vedle výklenku byly v držáku dvě louče. Cécile je zapálila, jednu z nich podala Jacquesovi a vydali se chodbou, která se před nimi rozprostírala. Na jejím konci uviděli něco neuvěřitelného.
Chodba ústila ve velkou místnost, kde se lesklo samé zlato. Truhly s mincemi, zlaté poháry a talíře, staré muslimské šperky. Cécile i Jacques chvíli nechápavě zírali, pak se na sebe podívali a začali se nezřízeně radovat. Skákali, křičeli radostí. Když se konečně uklidnili, začali myslet zase reálně.
"Jak to odsud dostaneme?" zeptala se Cécile.
"Koupíme si ve městě vůz, koně a jednu, nebo dvě okovaný truhly, vrátíme se sem a něco z toho naložíme," navrhl Jacques.
"Máš pravdu. Měli bychom si vzít jen něco a zbytek tu nechat," souhlasila Cécile.
"Tak poď. Bude noc, to je nejlepší čas na nakládání pokladu," usmál se Jacques a znovu se oba začali radovat. Chytil Cécile do náručí a začal se s ní točit kolem dokola. Když tenhle záchvat euforie pominul, vyšli zase ven z krypty.
Tam je ale nečekalo zrovna milé překvapení. Potom, co vyšli nahoru, je pod lustrem, který kapli osvětloval, čekala postava kočího, který je přivezl do města.
"Našli jste to, co jste hledali?" zeptal se. Jakmile Cécile slyšela jeho hlas, zatmělo se jí před očima.
"Co chcete?" zeptal se Jacques.
"Poklad," odpověděl muž a shodil kápi. Před nimi se objevila krutá tvář Reného Delatoura.
"Nedáte mi nikdy pokoj?" řekla Cécile.
"Ne. Zvlášť potom, co jsi mi zabila bratra,"
"Z té věže spadl sám, já jsem se jenom bránila. Proč jste se objevil až teď? Proč jste nás nehledal už v Paříži?"
"Řekl jsem si, že bude mnohem lepší, když mě k tomu pokladu zavedeš a já svého bratra pomstím až tady. A to také hodlám udělat," řekl s děsivým výrazem ve tváři. Jacques si stoupl před Cécile.
"Ji nechte být. Nic vám neudělala," snažil se to říci výhružně, ale moc se mu to nepovedlo.
"Jen klid chlapečku. Raději uteč, nebo tu budou ležet mrtvoly dvě," zasmál se Delatour.
"Ne. Já ji neopustim," nehnul se Jacques ani o píď.
"Jak myslíš," řekl Delatour rozhodně a zpod pláště vytáhl meč. Céciliin dobrý sluch zaslechl zvláštní zvuk a podívala se nahoru. Jedno očko řetězu, na kterém lustr vysel se začalo otevírat.
"Tohle je za mého bratra!" zakřičel Delatour a rozmáchl se mečem, ale výpad už nikdy nedokončil, protože lustr se utrhl a spadl na něj. Ruka která držela meč se ještě chvíli svíjela ve smrtelné křeči a pak najednou přestala. Cécile se lekla stejně, jako když Delatourův bratr spadl z Notre Dame.
"Teď bysme měli co nejdřív vypadnout," řekl Jacques chtěl zamířit směrem ke dveřím, ale Cécile ho zadržela.
"To jsi myslel vážně, že mě neopustíš?" zeptala se ho.
"Myslel. Úplně vážně," odpověděl jí.
"Tak mě neopouštěj. Už nikdy," řekla a ani netušila, jak se to stalo, políbila ho a věděla, že už ji skutečně nikdy neopustí. Že zůstanou spolu. Navždy.


Francois dočetl. V místnosti se rozhostilo ticho.
"Je to moc hezké," řekla paní Markéta.
"A taky zamilované," přidala se Marta.
"Ty, Francois, jak se jmenoval tvůj otec?" zeptal se Jošt.
"Jacques,"
"A matka?"
"Cécile," odpověděl Francois a usmál se.
"Takže to je o tvých rodičích?" pravila překvapeně Marta.
"Zapsal jsem jen to, co mi vyprávěli a trochu to upravil,"
"Je ještě brzy. Vyprávěj ještě něco," zaprosila Marta.
"Všechno ostatní už jsem vám vyprávěl. Co bych ještě měl povídat?" odpověděl jí Francois otázkou.
"Pokud to nebude vadit, mohu vyprávět já. Je to o tom, co se stalo mě, za mého prvního manželství, když jsem byla paní na Bítozevsi,"
"Tak vyprávěj," pobídla ji s dětskou zvědavostí Marta.

Povídky předsvatební noci 3.část

5. září 2009 v 15:17 | Kristýna |  Román Povídky předsvatební noci
Vůz zastavil. Jacques i Cécile zpozorněli. Zaslechli rozhovor. Určitě přijeli k nějakému městu a vozka mluvil s hlídajícími vojáky u brány. Oba se přikrčili a chvilku poté vojáci nahlédli do vozu.
"Vidíš tam něco?" řekl jeden z vojáků.
"Ne. Je to vážně pláteník. Samý plátno, žádný uprchlíci," odpověděl druhý. "Můžeme ho pustit," dodal a odešel zpátky k vozkovi. Cecile zavřela oči a zhluboka si vydechla.
"Až vjede do brány můžeme vystoupit," řekl Jacques a vyškrábal se na hromadu plátna. Jakmile vůz zahnul a do vozu nebylo vidět od brány oba vyskočili.
"Tak, teď najít kostel," řekla Cécile, když byli venku.
"To nebude těžký. Koukni nahoru," usmál se Jacques. Nad střechami domů se tyčila věž.
"Tak, pojďme tam,"
Za chvíli byli na náměstí. Kostel nebyl velký, ale ve vitrážích byla spousta červeného skla. Vešli dovnitř. Moc lidí tam nebylo, ani farář. Nebylo divu. Hodinu po poledni byli všichni u oběda. Cécile vytáhla papír a vydala se k jednomu z oken, kterým prosvítalo slunce. Jakmile dala papír do červených paprsků, červená skvrna zmizela a objevil se nápis. Moc moudrá z toho ale nebyla.

CSAPKAUAÍSDBDLSRVÁLŽIEAEEAOTEÍKAENŠPNETKOLDNJTEÁVEIPÁNDADCNLZNPDŘTMRLMAÍAÍ

"Co to má bejt?" řekl Jacques.
"Šifra. Ale jaká?" zeptala se Cécile sama sebe.
"To sem nemůžou napsat poklad je tam a tam?"
"Ne,"
"To je život," naštval se Jacques a sedl si na zem.
"O jakých šifrách mi otec říkal?" řekla Cécile a zhluboka se zamyslela. Najednou ji něco napadlo. "Plot! No ovšem!"
"Cože?" zeptal se Jacques, který se zřejmě domníval, že se pomátla.
"Plotová šifra. Rozdělíš text na první a druhá písmena. Z toho vytvoříš dva nesouvislé a zařadíš je za sebou. Kolik je to písmen … sedmdesát čtyři. Takže polovina je … třicet sedm. Tady je třicáté sedmé písmeno. Jecquesi, dej mi sem prst," Jacques uposlechl a Cécile začala číst: "Cesta k pokladu najít se dá, bude - li správná dlaždice nalezena pod třetím králem naší paní. Co to znamená?"
"Nemam páru," prohlásil Jacques rezignovaně.
"Naše paní, naše paní ... no ovšem!"
"Co?"
"Notre Dame! Na Notre Damu jsou sochy starých králů. A máme to," řekl vítězoslavně.
"Nejdřív mi řekni, co to je Notre Dame,"
"Katedrála v Paříži,"
"Aha. Víš co je zvláštní? Jsi holka ze statku a přitom umíš číst i počítat. Dokonce znáš katedrálu v Paříži. Jak je to možný?" zeptal se Jacques.
"Když moje matka umřela, otec mě dal na rok do kláštera, abych se z toho šoku vzpamatovala. Byla jsem hodně malá , ale hodně jsem se toho naučila a taky jsem si toho hodně zapamatovala.Jacquesi, víš co mě teď napadlo?"
"Já myšlenky nečtu,"
"Co říkal ten voják u brány, když prohlížel ten vůz? Řekl "žádný uprchlíci,"
"No a co?"
"Hledají nás,"
"Nás? Hledají tebe. O mně ještě neví,"
"To je pravda. Kdyby hledali mě, tak by řekl "žádná čarodějnice" nebo "žádná uprchlá". Uklidnil jsi mě, třeba hledají někoho jiného," oddychla si Cécile.
"Tak. Teď se musíme dostat do Paříže,"
"Pojedeme zase nějakým vozem. Do Paříže jich jezdí spousta,"
"Ale nejdřív se musíme najíst. Mam hlad, až se mi zouvaj boty,"
"Zvláštní výraz, když nemáš boty. Zajdeme do hospody. Na náměstí jedna je," uzavřela Cécile debatu.
Po jídle vyrazili zase na cestu. Branou se dostali bez problému, protože je alespoň pro jednou nikdo nepronásledoval. Cesta byla písčitá a vedla mezi poli s obilím, které ale začínalo teprve růst. Najednou se za nimi ozval dusot kopyt.
"Že by zase nějaký vůz?" řekl Jacques v naději, že se poveze, protože ho k smrti nebavilo chodit pěšky. Cécile se ohlédla. Měla velice dobrý zrak, takže ihned věděla, co se blíží.
"Něco horšího. Utíkej!" zakřičela a dala se do běhu skrz obilí, protože se nedalo nikde schovat.
"Co se děje? Kdo to je?" ptal se jí Jacques za běhu.
"Přece ti muži, co po mně jdou. Delatourové! A mají s sebou vojáky," odpověděla mu Cécile, ale už to ani nemusela říkat, protože se jezdci už nebezpečně přiblížili.
"Támhle jsou!" byl slyšet křik. Jezdci sjeli z cesty a vydali se za nimi do polí. Vojáci napnuli luky a začali střílet. Jeden strefil Jacquese šípem do ramene. Ten zakřičel bolestí, ale běžel dál. Naštěstí s Cecílií zaběhli do lesa, kde se půda svažovala a jezdci tam nemohli. Oba se sebrali a snažili se co nejrychleji najít úkryt, než vojáci sesednou, aby je hledali pěšky. V hlíně se najednou objevila prohlubeň po vyvráceném pařezu a vedle ležel kmen a usekané větve. Jacques do ní skočil, držíce se za rameno, ze kterého stále trčel šíp, Cécile tam s Čertem vklouzla za ním a přikryla díru několika větvemi.
Mezitím začali vojáci hledat v lese. Delatourové neustále křičeli, že je MUSÍ najít za každou cenu, ale Cécile zvolila příliš dobrý úkryt a inkvizitor příliš nedovtipné vojáky. Nenašli je. Oba bratři se mohli pominout vzteky a pobíhali po lese jako šílení, ale marně. Nakonec naštvaně odjeli.
Když si Cécile byla naprosto jistá, že jsou pryč, rozhrnula větve, pomohla Jacquesovi ven a vydali se hledat nějaký úkryt, protože už se začalo stmívat a navíc se blížila bouřka. Šli krátce, když najednou narazili na jeskyni. Právě v čas. V dálce už hřmělo. Měli radost, že budou spát v suchu a radost vzrostla dvojnásobně, když se Čert objevil se statným zajícem s tlamě.
Cécile nasbírala dřevo, u vchodu do jeskyně rozdělala oheň a začala se věnovat problému Jacquesova ramene. Vytáhla z jeho vaku velký kus plátna a začala ho trhat na obvaz.
"Ještě že v tom voze bylo plátno," poznamenal Jacques a podal Cecílii staženého zajíce.
"Ano. Jestli na tom šípu nebyl jed a o tom pochybuji, měl bys být v pořádku. Rány ošetřovat umím," odpověděla, nabodla zajíce na kus klacku a dala ho nad oheň. "Nejdřív ti ale musím vytáhnout ten šíp,"
"A musí to bejt?" zeptal se Jacques, i když dobře znal odpověď.
"To se ví. To chceš strávit zbytek života se šípem v rameni?" usmála se Cécile. A sedla si k němu blíž. "Dokázal bys nějak si sundat tu košili? Hodně tam vadí,"
"Klidně ji roztrhni. Ale tak, aby se dala nosit, než si ukradnu si jinou,"
"Dobře," řekla Cécile a natrhla košili o hrot šípu tak, aby se dala dobře stáhnout. Pak Jacquesovi pomohla sundat ji. "Takže, teď musím zlomit ten šíp, aby mi nepřekáželo to peří. Můžeš si sednout?" Jacques uposlechl. Cécile vzala nůž a nařízla šíp, aby ho dokázala zlomit. Pak velkou část ulomila. "Dobře. Teď se bude vytahovat snáz. Můžeš si zase lehnout," řekla. Když Jacques zase ležel, chytla šíp kousek pod kovovým hrotem, dala do paže veškerou sílu a prudce ho vytáhla Jacquesovi z ramene. Ten zakřičel bolestí, ale hned se zase uklidnil, protože byl rád, že to má za sebou.
"Tak to bychom měli" řekla Cécile a vyhodila zbytky šípu z jeskyně. Venku mezitím začalo pršet. "Teď ti to ještě obvážu," vzala kus plátna, složila ho a položila ho na ránu. Pak ji dalšími pruhy plátny obvázala.
"Teď se aspoň můžeme najíst," řekl Jacques a chtěl naporcovat zajíce, ale Cécile ho zarazila.
"Udělám to já. Ty tu ruku dneska šetři," sdělila mu a zajíce nakrájela ona.
V klidu povečeřeli, Čertovi dali kosti, takže ten teď vzadu v jeskyni spokojeně hryzal a Cécile s Jacquesem se připravovali ke spánku.
"V noci bude zima. Měla by sis lehnout ke mně," řekl Jacques.
"Asi máš pravdu. Navíc venku prší. Ještě pořádně přiložím, aby oheň hořel dlouho a trochu to tu roztopil," odpověděla Cécile a dala do ohně všechny větvičky a klacíky, které ještě zbyly. Pak si lehla na zem a hlavu si podložila rukama. Jacques si lehl hned vedle ní, aby se mohli navzájem zahřát. Oba usnuli jako zabití.

Ráno se probudili téměř současně.
"Tak co rameno? Už je to lepší?" zeptala se Cécile.
"Je to o moc lepší. Už to ani nebolí," odpověděl Jacques.
"Vyrazíme?"
"Můžeme,"
Za chvíli už vycházeli z lesa a pokračovali stejnou cestou, kterou šli včera, než je vojáci vyrušili. Po delší chvíli se ozval zvuk vozu.
"Něco jede!" málem vykřikl Jacques, protože opravdu nehodlal zase přijít k úrazu. "Vypadá to na vůz. Schovej se do křoví," řekl Cecílii a oba se i s Čertem skryli do houští, které rostlo u cesty.
Za chvíli seděli stejně jako včera ve voze bez vědomí kočího. Tentokrát to byl bednář.
"Máme štěstí. Zase je kam se případně schovat," pronesla Cécile sama k sobě,"
"Seš si jistá, že dojedeme do Paříže?" zapochyboval Jacques.
"Pokud vím, tahle cesta nemá žádné odbočky a měla by mířit rovnou do Paříže," uklidnila ho Cécile a opřela se o sud.

Měla pravdu. Cesta byla velice dlouhá, ale k večeru se vůz dostal do Paříže. Oba seskočili.
"Jak ten Notre Dame vypadá?"
"Takhle," řekla Cécile a ukázala kamsi nahoru, kde čněly do výše dvě hranaté věže. "Jdeme," prohlásila a šli. Přešli po mostě Sienu a dostali se na ostrůvek, kde chrám stál.
"Vidíš?" ukázala Cécile na řadu soch, které zdobili Notre Dame v průčelí. "Třetí je támhle. Pojď hledat,"
"A co?" zeptal se Jacques
"Dlaždici. Nějak označenou dlaždici.," odpověděla Cécile. Přišli blíž a začali si sochu důkladně prohlížet.
"Správná dlaždice…správná dlaždice…" říkala si Cécile pro sebe.
"Podívej, tady něco je," zavolal na ni Jacques a ukazoval na zem. Byla tam dlažební kostka, označená, na první pohled neznatelným, ale při bližším zkoumání dobře patrným, křížem.
"Musíme někde počkat, než bude tma, a pak se podíváme co tady je," rozhodla Cécile
"Od rána sme nejedli. Musíme rychle zapadnout do krčmy," podotkl Jacques.
"Taky mi kručí v žaludku. Jdeme se najíst," uzavřela Cécile a vydali se někam, kde tušili hospodu.

Když se znovu objevili na náměstí, byla už tma a samo náměstí bylo liduprázdné. Jacques vzal nůž a začal vydlabávat dlaždici z hlíny. Cécile mu svítila lucernou, kterou si půjčili v hospodě. Hostinský se sice nejdřív vykrucoval, protože nemyslel, že jí ještě někdy uvidí, ale když mu Cécile zaplatila i za nocleh, rád lucernu zapůjčil.
Když Jacques odstranil hlínu a snažil se vytáhnout kostku z dlažby, vypadla z ní dřevěná kulatá krabička. Sebral ji a schoval do vaku.
"Já to na ulici znam. Poď pryč, a zkoumat to budeš až potom. Je to tu nebezpečný." vzal ji Jacques za ruku a chtěl ji odtáhnout zpátky do hostince. Najednou se kolem objevilo několik stínů a Cécile nepochybovala o jejich totožnosti.
"Oni mi nedají pokoj," pomyslela si. "Jacquesi, utíkej!" zakřičela a hodila po jednom ze stínů lucernu. Jestli se trefila, nebo ne, už nevěděla, protože běžela za Jacquesem, který utíkal do kostela. Našli schody na věž a vyběhli po nich.
Bratři a vojáci se za vchodem rozdělili a každý hledal sám.
Když vyběhli s Jacquesem až na ochoz věže, Cécile si stoupla zády k padacím dveřím. "Proč mi jenom nedají pokoj?" pronesla zoufale. Náhle ji někdo chytil za vlasy.
"Protože víš až moc o jednom velmi cenném předmětu," zašeptal jí zlomyslně Charles Delatour a přiložil jí na krk nůž. "Chlapče, dej mi tu krabičku," pronesl k Jacquesovi. Ten nereagoval. "Dej mi ji, nebo ji podříznu," řekl mnohem důrazněji. Jacques začal otvírat vak. Pomalu vytáhl krabičku a chtěl ji inkvizitorovi podat, když najednou zachytil Cecíliin, pohled, který naznačoval, aby krabičku odhodil. Jacques ji uposlechl a když se po krabičce Delatour ohlédl, Cécile ho kousla do ruky a prudce do něj vrazila. Nějak ale neodhadla svou sílu, a než se stačila vzpamatovat, zmizel inkvizitor za hranou ochozu a o pár vteřin později jeho křik přerušil tupý úder.
Cécile a Jacques pomalu došli k ochozu a podívali se dolů. Z kostela se vyhrnuly postavy a seskupili se kolem mrtvoly. Cécile vykřikla, schoulila se Jacquesovi do náruče a rozbrečela se z leknutí.
"Neměla si a vybranou. Byla to sebeobrana," utěšoval ji Jacques. "Teď se musíme schovat. Tady zůstat nemůžeme," řekl, sebral krabičku a pomohl Cecílii dolů. Ukryli se do zpovědnice, ale z šoku a únavy usnuli.

Probudili se ještě před svítáním.
"Poď, musíme vypadnout," řek Jacques, ještě stále otřesené Cecílii. Vyšli před kostel. Mrtvola inkvizitora už byla pryč.
"Svítá. Brána by už mohla být otevřená," řekla Cécile. A skutečně. Brána byla otevřená a nikdo si jich nevšímal, takže se z města dostali bez potíží. Šli po cestě a hledali klidné místo, kde by mohli prozkoumat obsah krabičky. Našli ho. Kousek vedle cesty v polích stála stodola.
Vešli dovnitř a lehli si do slámy. Jacques vyndal krabičku z vaku a otevřel ji. Vypadl z ní kámen ve tvaru kříže, stejného, jako na dlažební kostce a dlouhý úzký kus kůže, na kterém byla písmena nedávající žádný smysl.
"Co to zase znamená?" zeptal se Jacques poněkud podrážděně.
"To nevím, ale přijdu na to," doufala Cécile. Jacques sebral kůži a začal jí z dlouhé chvíle obtáčet kolem krabičky. Cécile se něj dívala.
"Počkej! Teď mě něco napadlo," řekla oba předměty mu sebrala. "Podívej. Když tou kůží obtočíme tu krabičku, dávají ta písmena smysl," řekla a učinila tak. "Král … v Cáchách … poklad … skrývá. Ano. To tam je,"
"Král kde?" zeptal se Jacques.
"V Cáchách. Karel Veliký," odpověděla Cécile.
"A to je kde?" řekl Jacques.
"Rozhodně ne ve Francii. Mám pocit, že v Německu. Vlastně ve "Svaté říši Římské" jak tomu říkají. Teď bychom se měli ale někde schovat, protože nás Delatour bude hledat. Skvěle. Hledají mě nejen za čarodějnictví, ale teď i za vraždu," povzdechla si.
"Ale kde se schovat?"
"Třeba někde v lese," Jacques souhlasil a vyrazili co nejrychleji do lesa, který byl nedaleko. Na lesní cestě zpomalili. Čert poskakoval okolo. Na cestě před nimi se ozývaly nejdříve tiché, ale pak čím dál víc patrné hlasy lidí. Pak viděli, co to je. Byli to komedianti, kteří právě dokončovali opravu rozbitého kola u vozu. Kolem opravy poskakovalo několik malých dětí, pak tu byl starší muž a žena, silný mladík, o něco starší než Jacques a stejně stará dívka.
"Nechcete pomoci?" zavolala na ně Cécile.
"Ne, ne. Práce už je hotová. Teď jenom zase zapřáhneme a můžeme jet," zavolal na ni mladík.
"A kam máte nemířeno?" zeptala se Cécile.
"Pořád na východ. Až do německých zemí," odpověděl starší muž, patrně principál. Cécile šťouchla do Jacquese. To bylo přesně to, co teď potřebovali. Mezi komedianty by je nikdo nehledal.
"Máte dva vozy, dva koně, je vás hodně, asi jste hodně dobří, viďte?"
"To máte pravdu slečno. Hrajeme divadlo, žonglujeme, hrajeme na trubku, máme dva cvičené psy a moje dcera dokonce dokáže cvičit a jet při tom na koni! Pokud něco umíte, můžete se k nám i přidat," řekl trochu boubelatý principál vesele.
"No, ukrýt bychom se potřebovali, to je pravda, ale komediantsky moc nadaní nejsme,"
"Ach tak, vy se potřebujete schovat?" zeptal se principál.
"Ano," připustila Cécile.
"Pomoci vám můžeme. Proč ne? Nás také každou chvíli z něčeho obviní. Takoví lidé si přece musí pomáhat. A určitě vám nějakou práci najdeme a něco vás naučíme. Co říkáte?" řekl principál.
"Taková nabídka se neodmítá," usmála se Cécile a obrátila se na Jacquese.
"Já jsem komedianty spíš využíval k odvedení pozornosti, ale proč ne?" řekl.
"A proč jsi jí potřeboval odvádět?" zeptal se ho mladík žertem. Jacques gestem naznačil krádež.
"Tak, to abychom se představili. Já se jmenuji Jean, to je moje žena Beatrice," ukázal na starší ženu "Tamhleta holka je moje dcera Anna, tihle caparti … "chtěl představit své menší děti, ale nějak zapomněl "Vždyť mi jim jmény ani neříkáme," řekl a chtěl pokračovat, ale žena ho zarazila.
"Jmenují se Filip, Karel a Blanka," doplnila ho.
"No, dejme tomu. A támhleten je …"
"Dovolte abych se představil sám. Silvio, jméno mé," řekl mladík a téměř obřadně se uklonil.
"Ty jsi Ital, že ano?" zeptala se Cécile.
"Ano. A jak se jmenujete vy?" usmál se na ni.
"Já jsem Cécile a tohle je Jacques," odpověděla.
"Panstvo a damstvo, nerad bych rušil, ale musíme vyrazit a do večera si sehnat nějakej flek na utáboření," řekl principál. A tak se stalo. Zapřáhli koně za oba vozy. V jednom byly všechny kostýmy a rekvizity k produkci a v druhém se nacházela vrstva zvířecích kůži, na kterých se spalo. Když byli koně zapřažení, na kozlík prvního vozu naskočil principál, na druhý jeho žena, děti, Silvio, Cécile, Jacques a Čert s dvěma cvičenými psy, se kterými se mezitím spřátelil, naskákali do druhého povozu a rozjeli se.
Když konečně zase zastavili, byl už večer, ale ještě dost světla. Principál našel hezký plácek u cesty, jen pár kroků od hlavní brány nějakého města.
Vypřáhli koně, rozdělali oheň a paní Beatrice začala v kotlíku nad ohněm připravovat kaši k večeři. Když byla hotová, zavolala na všechny, aby šli k jídlu.
"Tak, co s vámi," prolomil principál ticho. "Něco bychom vás naučit měli,"
"Když hrajeme divadlo, pořád si přehazujeme převleky. Kdybychom jim dali nějaký z našich kostýmů, ulehčilo by nám to práci," navrhl Silvio.
"Žonglování není těžký. To je můžeš naučit ty, Jeane," navrhla principálovi jeho žena.
"Ona je lehká a štíhlá. Může mi pomoci s cvičením na koni," navrhla Anna.
"Takže dohodnuto. Vyhovuje vám to?" zeptal se Jean Cécile a Jacquese.
"Ano," odpověděla mu Cécile.
"Ty vážně dovedeš jet na koni a ještě na něm cvičit?" zeptal se Jacques nevěřícně.
"Vážně. Je ještě světlo. Můžu vám to ukázat," řekl Anna.
"Proč ne?" řekl principál.
Když dojedli, vzal z prvního vozu provaz, připevnil ho statnějšímu koni k uzdě a pomohl Anně do sedla. Pobídla koně do cvalu, principál ho pomocí provazu vedl stále do kola a Anna začala předvádět, co umí. Stoupla si na koňský hřbet, zvedla jednu nohu dozadu a roztáhla ruce. Chvilku počkala, pak nohu chytla zezadu rukama a vytáhla ji co nejvýš. Znovu si stoupla normálně, předklonila se a najednou stála na rukou. Ohnula nohy dozadu a udělala na koňském hřbetě most. Naposledy si stoupla zase normálně, seskočila z koně na zem a uklonila se publiku. Všichni kolem nadšeně tleskali.
"Páni, tohle já nikdy nezvládnu," rezignovala Cécile.
"To ani nemusíš. Jenom mi pomůžeš. To půjde. Neboj," uklidnila ji Anna.
"Ráno, hned jak otevřou bránu, jdeme všichni v kostýmech vybubnovat, že jsme tady. Takže všichni spát, ať jste ráno svěží," rozkázal principál a všichni ho poslechli a šli si lehnout do vozu. Spali sice schoulení jeden na druhém, ale zase jim bylo teplo a to je v noci důležitější, než více místa.

Ráno se všichni probudili sami. K snídani dojedli kaši, která zbyla z večeře, oblékli se do kostýmů a vydali se do města. Cécile měla na sobě starý Annin kostým a Jacques si jeden vypůjčil od Silvia, který si jich z Itálie přivezl více. Principál vzal buben a vydali se na náměstí. Když si odbubnovali své a rozhlásili, že večer bude na plácku před městskou bránou představení, vrátili se zase zpátky a nechali za sebou na náměstí hromadu zvědavců.
Po návratu ze sebe zase svlékli kostýmy a začali zacvičovat své dva nové členy. Silvio učil Jacquese žonglovat s míčky a kužely. Cécile to měla ale mnohem těžší. Naštěstí byla Anna velmi trpělivá učitelka. Koně, na kterém cvičila přivázala ke stromu, protože na jedoucím koni se drží rovnováha mnohem hůř.
"Podívej se, Cécile. Nebude to tolik těžký. Ty jsi lehčí, takže mi nejdřív pomůžeš nahoru a já tě pak vytáhnu. Zkusíme si to?" řekla Anna. Tuto část Cécile zvládla hravě. Dokud kůň stál, nebylo pro ni těžké ani doplnit Anniny pózy o ty, které pro ni vymyslela. Teprve když se zvíře rozjelo, bylo to pro ni mnohem těžší, ale nakonec to zvládla a večer už mohla vystupovat společně s ostatními. Zato Jacques na tom byl hůř, protože k házení s míčky neměl vlohy, chyběla mu trpělivost a navíc ho bolelo rameno. Zatímco se Cécile učila udržet rovnováhu na jedoucím koni, mořil se s míčky a nepříčetně nadával. Ale Silvio sám dobře věděl, že se za den žonglovat naučit nejde, proto byl trpělivý a nechal výuku na další dny. Nakonec se ještě Cécile a Jacques naučili svoje role v divadelním představení a byli připravení.
Když přestalo pálit slunce a na plácek začaly stromu vrhat stín, lidé se začali scházet. Asi za hodinu byl plácek plný. Principál si vzal svůj oblíbený buben, jeho žena trubku a začali hrát. Když skončili, zahráli nedlouhé, ale hezké divadelní představení, do jehož konce se v barevných kostýmech přidaly děti a začaly metat kozelce a salta tak, že by to nikdo od dětí jejich věku nečekal. Potom co se dostatečně vydováděli, Anna předvedla se Silviem cvičené psy a pak přišlo její číslo, které se velmi povedlo.
Zatímco diváci nadšeně tleskali, obešly je děti se svými čepicemi. Když se konečně prodraly davem, všechny čapky byly plné.
"Tak takovou tržbu bych si nechal líbit pořád," pochvaloval si principál a mnul v prstech malé měděné mince.
"Anna si vždycky diváky získala," řekla paní Beatrice.
"Dneska na tom měla zásluhy i Cécile," řekla Anna.
"Důležitý je, že jsme z nich vymáčkly peníze ještě když byli oslněný," poznamenal principál.
A tak to šlo den za dnem. Jacques se za týden naučil poměrně slušně žonglovat a mohl vystupovat se Silviem, Cécile se s Annou naučila krásné představení na koni a sklízely úspěch. Společnost putovala stále na východ bez větších problémů, dokud nedojeli do města Laon.

Povídky předsvatební noci 2.část

5. září 2009 v 15:12 | Kristýna |  Román Povídky předsvatební noci
Probudila se až ve vězení. Ležela ne zapáchající slámě ve vlhké cele.Nahoře ve stěně bylo jen zamřížované okno, kterým dovnitř svítil měsíc. Kopka byla vytesaná ve stěně a ohraničovaly ji silné mříže.
Cécile bolela hlava a nevěděla, co se stalo. Vzpomněla si jen na Jacquese, na jeho vyděšené hnědé oči a na úder, který ji zbavil vědomí.
"Tak co? Už jsi vzhůru?" zaslechla za sebou známý posměšný hlas. Otočila se. Za mřížemi se zubil René Delatour.
"Co tady děláte?" zeptala se ho a pokusila se vstát.
"Jen jsem se přišel podívat na výsledek bratrovy práce,"
"Bratrovy?" řekla nechápavě Cécile a opřela se rukou o zeď.
"Ano. Ten inkvizitor je můj bratr. O něco jsem ho požádal a on to udělal. Zabil jsem dvě mouchy jednou ranou. Pomstil jsem se tobě a můžu se zmocnit toho křižáckého pokladu," říkal se smíchem který mohl patřit klidně i duševně nemocnému. Cécile došla k mřížím a valila na něj oči jako omámená.
"Zítra bude soud, který tě pošle na hranici a já tak dosáhnu svého," zasmál se ještě, ale radost mu nevydržela dlouho. Cécile sebrala sílu a plivla mu do tváře. Pak se vrátila zpátky a vzteky sebou praštila do slámy. Delatour kopl do mříží a odešel. Cécile se dala do breku. Nejen že skončí buď na celý zbytek života ve vězení nebo na hranici, ale Delatour se zmocní něčeho, co mělo cenu pro celou její rodinu. S mokrýma očima usnula.
Ráno ji probudily otřesy. Biřic stál nad ní a snažil se ji vzbudit tak, že s ní třásl jako divý.
"Vstávej! Máš jít k soudu a soudní dvůr na tebe nebude čekat," zasyčel, chytl ji za rameno a táhl ven z cely. Vlekl ji strážnicí do schodů, kde si ji převzali další dva. Ti ji odvlekli až do soudní síně. Postavila se na místo pro obžalované a dívala se do třech tváří soudního dvora. Vedle seděl v křesle Charles Delatour v drahém církevním rouchu a posměšně se usmíval. Podívala se do publika. Inkviziční soudy byly oblíbenou zábavou a proto bylo plno. Kromě inkvizitorova bratra, který seděl na čestném místě tam ovšem zahlédla i Jacquese, což jí udělalo radost. Cítila alespoň jednu spřízněnou duši.
"Soudní zasedání začíná. Obžalovaná, Cécile Royallová, jste obviněna z čarodějnictví a z paktování s ďáblem. Chcete něco říci na svou obhajobu?" pronesl mocným hlasem soudce.
"Ne, protože se nebudu hájit z něčeho, co jsem nespáchala," řekla klidně a sebevědomě Cécile. Řekla si totiž, že když už má zemřít, že se zachová důstojnost.
"Slovo má tedy ctihodný inkvizitor Charles Delatour," řekl soudce.
"Páni porotci, pane soudce, začal jsem se o obžalovanou zajímat před třemi dny, když jí zemřel otec. Pořád jsem si říkal, na co mohl vlastně zemřít. Můžete nám to objasnit, obžalovaná?" obrátil se na Cécile.
"Ano. Můj otec dostal mrtvici. Zrovna štípal dříví a když měl nad hlavou sekeru a chystal se udeřit do jednoho kusu, rozbolelo ho srdce a bolestí sekeru pustil a ta ho praštila do hlavy. Chvíli na to zemřel," řekla popravdě Cécile.
"Ach tak. A jak je možné, že pokud ho bolelo rameno již delší dobu, proč tedy štípal dříví?"
"Já jsem mu to říkala, ale on si nedal říci,"
"A nebylo to náhodou tak, že jste ho praštila sama sekerou?" zahřímal na ni.
"Ne! To ne. Já ho měla ráda. Neublížila bych mu," hájila se Cécile.
"A co je v tom případě tohle?" zakřičel a vzal se svého stolu Cecilčinu zástěru zamazanou od krve.
"Moje zástěra,"
"A proč je celá od krve?"
"Protože, když můj otec upadl, podložila jsem mu hlavu tou zástěrou,"
"Proč jsme ji potom našli tak pečlivě schovanou v hromadě sena?"
"Tam jsem ji nadala,"
"Slovo církevního hodnostáře proti slovu čarodějnice,"
"Můj otec byl velký a silný. Myslíte, že by se nebránil?"
"Pomáhal vám přece satan. Pro něj je to drobnost,"
"Já nejsem ani čarodějnice, ani vyznavačka ďábla," sdělila mu Cécile rezolutně.
"To se přece dá dokázat," řekl inkvizitor davu. "Jak víte, pane soudce, čarodějnice nesnesou svěcenou vodu. Pokud se jí dotknu tímto razidlem," zvedl nad hlavu zlatou tyčku, " které namočím ve svěcené vodě, uvidíme zda je tato dívka čarodějnice, nebo ne,"
Vzal razidlo, namočil ho do vody v misce na svém stole a pokynul vojákům. Ti chytili Cécile, jeden za rameno a druhý za loket a přivlekli ji k inkvizitorovi. Nedá se říci, že se jí dotkl. Razidlo jí přímo vrazil do ruky a současně z něj vysunul bodec. Cécile vykřikla, protože jí bolest projela celou paží.
"Je doufám jasné, že tato dívka nesnese dotyk svěcené vody," prohlásil inkvizitor vítězoslavně a položil razidlo zpátky na stůl.
"Nesporně zajímavé, ale důkazů je přece jen stále málo," řekl soudce.
"Nuže dobrá. Její otec byl dlužníkem mého bratra. Jeto pravda, obžalovaná?"
"Ano," řekla Cécile a mnula si bolavou ruku.
"Přišel si můj bratr předevčírem pro dluh?"
"Ano,"
"Rád bych teď předvolal svého bratra jako svědka,"
"Vyhovuje se. Předvolejte ho,"
René Delatour se tedy odebral na lavici svědků.
"Bratře, můžeš nám říci, co se stalo v den, kdy sis přišel pro dluh?"
"Ano. Přijel jsem k jejímu domu. Její otec mi dlužil dva tisíce. To není malá částka a hodili by se mi. Hlavně teď. Otevřela mi dveře. Měla rozcuchané vlasy a vypadala nějak děsivě. Pozvala mě do kuchyně. Uvnitř se sušila spousta bylin. Kdo ví co to je zač," to byla pravda. Cécile si v kuchyni sušila mateřídoušku a heřmánek.
"Je to pravda?" zeptal se jeho bratr Cécile.
"Ano. Suším tam ale jen…"
"Pokračuj," promluvil inkvizitor ke svému bratrovi, aniž by jí nechal domluvit.
"Řekl jsem jí, že pokud nebude mít na zaplacení, budu jí muset zabavit statek, protože její otec jím ručil. Pak se stalo něco hrozivého. Podívala se na mě krvežíznivě, zrudly jí oči a vrhla se na mě. Najednou jí narostly obrovské drápy a začala po mě jimi sekat. Jako kdyby jí posedl ďábel. Podívejte se, jak mám poškrábaný obličej," pronesl k soudci. "Moji sluhové slyšeli, že volám o pomoc a zahnali ji. Pak někam utekla," lhal, jako když tiskne. S Cécile cloumal vztek. Podívala se zoufale na Jacquese. Asi se cítil podobně.
"A co následovalo?" křikl Charles Delatour a přerušil jejich oční kontakt. Došel opět ke svému stolu a zvedl nad hlavu látkového panáčka. "Obžalovaná, co to je?"
"Hadrová loutka,"
"A kdo to je?"
"Nevím,"
"Není to můj bratr?"
"Ne. Tenhle je hezčí," odpověděla Cécile a hodila okem po Reném Delatourovi, který zase zvolna rudnul vzteky.
"Pane soudce, jistě mi dáte za pravdu, že se tato loutka podobá mému bratrovi," řekl inkvizitor soudci. Ten mu musel dát za pravdu. "A tato loutka je několikrát probodaná dýkou. Vidíte ty díry?" strčil Cécile panáčka pod nos.
"Ano,"
"A jak je možné, že jsme tuto loutku našli v tvém domě?" zahřímal. V tu chvíli ho trefil kámen do hlavy. Vyletěl z publika a Cécile nepochybovala, že ho hodil Jacques. Naštěstí ho nikdo neviděl, takže ho nevyvedli. Charles Delatour si otřel z čela krev, vrhl na Cécile vražedný pohled a sedl si zpátky na své křeslo a tvářil se netečně.
"Soud se odebere k poradě. Vyčkejte zde," řekl soudce. Všichni vstali a soudní dvůr odešel.
Cécile se sedla na stoličku, na které mohla sedět jen, když ji nesoudili, protože před soudem se muselo stát. Podložila si bradu rukou a dívala se na Jacquese. Usmívali se, protože jim příhoda s kamenem zvedla náladu, ale v Cecilčiných očích byl vidět strach. Nebylo divu. Soudce pravděpodobně moc spravedlivě nesoudil, jinak by jí poskytl obhájce a nechal ji promluvit. A žalobce byl zase bratr jediného svědka, takže Cécile neměla moc velkou šanci, že někdy najde poklad svojí rodiny. Soudní dvůr se shodl velmi rychle, protože za chvíli už zase vyšli ze dveří, do kterých před chvílí vešli. Všichni opět povstali.
"Slyšte rozhodnutí soudu. Cécile Royallová byla shledána vinou na základě důkazů a proto se soud rozhodl odsoudit ji k smrti. Bude zítra za svítání upálena," řekl soudce majestátně. Cécile se rozhlédla. Delatourové se tvářili vítězoslavně, Jacques vypadal jako opařený a v chudákovi Cécile by se krve nedořezal. Všechno se s ní zatočilo a sklátila se k zemi.

Když ji biřicové polili vodou ležela zase v cele. Nechali ji tam zase zamčenou a šli se napít piva ke stolu. Po chvíli vrzly dveře a do strážnice někdo vešel. Najednou Cécile zaslechla známý hlas. Došla až k mřížím a snažila se prostrčit hlavu skrz železo a nakonec dohlédla až do strážnice. Seděli tam oba biřicové a s nimi a Jacques. Sedla si zpátky do slámy a poslouchala. Dlouho si povídali a Cécile se zdálo, že mluví stále pomaleji a nesrozumitelněji a smějí se stále hlasitěji. Tedy stráže. Jacques mluvil pořád normálně.
"Co to tam je?" slyšela ho najednou.
"Kde?" promluvili opile oba biřicové.
"Tamhle. Koukejte," řekl Jacques. Pak se ozvaly zvuky rozbitého skla. Po chvíli se za ní ozvalo cvaknutí. Cécile se otočila a viděla, co se stalo. Jacques měl v ruce klíče od cely, ta byla otevřená a u nohou mu leželi oba omráčení vojáci.
"Je libo pomoc?" zeptal se vesele. Cécile se rozběhla k němu a objala ho.
"Děkuju ti," zašeptala "Jak se ti to povedlo?"
"Když skončil soud, věděl jsem, kam tě odvedou. Pak sem jim sem přines něco k pití a když byli úplně na mol, praštil sem je těma lahvema,"
"Bez tebe bych byla ztracená. Co uděláme s nimi?" zeptala se a sjela pohledem na dvě ztuhlá těla u jeho nohou.
"Zavřeme je tady. Než se vzpamatujou, budeme dávno pryč,"
"Musíme jít zpátky do mého domu. Teď tam na mě už čekat nebudou. Musím si vzít ten klíč,"
"K tomu pokladu?" zeptal se Jacques. Cécile přikývla. "Myslíš, že ho nenašli?"
"Určitě ne. Schovala jsem ho pod prkna v podlaze,"
"Tak dobře. Pojď mi pomoct s nimi," řekl. Dotáhli oba vojáky do cely, zamkli a zadními dvířky vyšli ven.
Po dlouhé cestě, která vedla zase katovskou brankou se dostali až k Ceciliinu domu. Vešli dovnitř, vyběhli do patra, Jacques jí pomohl zvednout jedno z prken a ona z podlahy vytáhla dopis od otce a klíč.
"Teď se musíme někam schovat. Třeba se sem vrátí, když tady poprvé nic nenašli,"
"Dobře. O jednom místě vim," řekl Jacques.
Zavedl ji daleko za město do opuštěné stodoly na kraji lesa. Střechu měla dobrou, takže sláma v ní byla pořád suchá. Jacques vytáhl z kožené tašky, kterou měl na rameni, kus sušeného masa a dva kameny. Z lesa přitáhl spoustu dřeva, menší klacíky položil na hromádku slámy a kameny vykřesal oheň. Přiložil několik větví a na jednu z nich napíchl maso. Zatímco se peklo, Cécile si lehla do slámy a dumala nad papírem a vůbec z něj nebyla moudrá.
"Správné světlo cestu k mýtu odhalí. Jaké světlo?" uvažovala nahlas.
"Třeba se na ten papír musí posvítit," pomáhal Jacques
"Ale jak?"
"Třeba červeně, když je tam červená skvrna," řekl Jacques žertem.
Cécile si sedla.
"Počkej, počkej, na tom něco bude. To mi kdysi dávno říkal můj otec. Používalo se to už dávno. Zpráva se přetřela barvou a když jsi na to posvítil stejně barevným světlem, ta barva se neutralizovala. Ty jsi genius,"
Jacques se usmál. "Ale kde sehnat červené světlo," Náhle oba zpozorněli, protože byl venku slyšet šramot. Jacques vzal silnou větev, naznačil rukou Cécile, aby se schovala do slámy a vyšel ven. Hned na to byl ale slyšet smích a psí kňučení. Jacques se vrátil se psem u nohy. Měl šedé a rozcuchané chlupy s černými skvrnkami.
"To je Čert. Starám se o něj ve městě a přišel za mnou," řekl Jacques a začal se s ním mazlit.
"K té naší debatě, musíme si sehnat červené sklo,"
"Ale kde?"
"Kde jsou barevná okna?" zeptala se ho Cécile s úšklebkem.
Jacques se zamyslel, svraštil čelo a z usilovného přemýšlení se mu klížily oči. Nakonec pokrčil rameny.
"No přece v kostele. Musíme se dostat do nějakého kostela, kde jsou červené vitráže,"
"To nebude těžký," řekl Jacques a podal jí kus masa.
"To ne," souhlasila Cécile a zakousla se do kusu hovězího. "Nejdřív se ale musíme dostat co nejdál odtud,"
"Svezeme se na nějakym voze. Já tak taky cestuju," navrhl Jacques.
"Tak dobře," řekla Cécile a natáhla se zase do slámy.

Ráno ji probudil Čert.
"Čerte, co budíš lidi?" vynadala mu Cécile.
"Brý ráno. Pojď, musíme vyrazit. Když přejdeme les, dostaneme se k silnici, kde jezdí vozy každou chvíli,"
"Dobře. Už vstávám,"
Vydali se na cestu lesem. Jacques skupinu vedl, za ním šla Cécile a Čert karavanu uzavíral.
"Cécile, co to má vlastně být za poklad?" řekl Jacques, protože už mu přišla dlouhá chvíle.
"Začalo to tím, že se jeden král rozhodl dobýt Jeruzalém,"
"Co, že chtěl dobýt?"
"To je město. Je to svaté místo všech křesťanů,"
"Aha. Já ani nechodim do kostela. Nechtěj mě tam,"
"No, tak ho dobyl. A jeho vojákům se říkalo křižáci. A ti křižáci to město vyplenili a někteří si s sebou odvezli zpátky domů obrovské bohatství. Jeden z nich byl můj předek a ten poklad někde schoval a to tajemství moje rodina uchovávala generaci za generací. A teď přišel čas, aby ho někdo našel,"
"Máš docela vědomosti. To bych od tebe nečekal,"
"Zdá se, že mě otec na to hledání připravoval už od dětství. O tom pokladu mi vyprávěl, jako by to byla pohádka," usmála se Cécile.
"Už jsme tady," řekl Jacques a ukázal ven z lesa. "Schováme se do křoví a až pojede nějakej vůz a naskočíme. Už něco jede, slyšíš?" Cécile zakývala hlavou a oba se s Čertem ukryli do houští. Za zatáčkou se objevil zakrytý vůz, jeho kočí se tvářil velmi unaveně.
"Čerte, poslouchej, musíš odvést jeho pozornost. Proběhni mu před koňmi, ale dej pozor ať si neublížíš. Oběhni vůz a skoč k nám nahoru. Rozumíš?" řekl Jacques. Čert jakoby kývl hlavou. "To je hrozně chytrý psisko," usmál se směrem k Cecilii, ale hned se přikrčil, aby ho vozka neviděl. Když byl vůz tam, kde je vozka nemohl vidět, Čert vyrazil. Když se mihl před koňmi, kočí zastavil a Jacques s Cecílií vyběhli z křoví. Jacques naskočil na vůz jako první, pomohl Cecílii nahoru, hned na to tam naskočil i Čert. Obchodník byl evidentně pláteník, protože vůz byl plný bílé lněné látky.
"To je mi ale pěkný plátno," řekl Jacques
"Máš nůž?" zeptala se Cécile a vzala si od něj tesák. "Kus odřízneme. Plátno se vždycky hodí," řekla a se zručností sobě vlastní odřízla velký kus látky. Pak ho dala Jacquesovi, aby ji schoval do své brašny. Poté si přelezli do zadní části vozu a schovali se za hromadu plátna, aby je nebylo vidět.
"Dřív, nebo pozdějc projede nějakym městem a tam vystoupíme. Kostel někde určitě bude," řekl Jacques a lehl si.


"Jak je možné, že utekla?!" zaječel René Delatour na svého bratra, který seděl za stolem.
"René uklidni se. Není to moje vina, někdo jí musel pomoci,"
"Už se měla dávno škvařit na hranici. Místo toho je pryč. A já nemám svou pomstu a ani klíč k tomu pokladu," zuřil inkvizitorův bratr.
"Musíme ji najít. Jenomže kde?"
"Oba jsme velmi mocní. Máme na to prostředky.Ty vojáky a já peníze,"
"Nemůžeme ji přece hledat po celé Francii,"
"Nemůže být daleko. Kam se mohla za tu dobu dostat?"
"Dobrá. Dám ti své vojáky a ty si vezmi své sloužící. Rozjeďte se po všech cestách, které vedou z města a prohledejte každý vůz. Je to sice mizivá šance, ale zkusit to musíme. Pojedu také,"
"Třeba bude mířit do Paříže. Je to velké město ztratí se tam,"
"My dva budeme s vojáky prohledávat tedy hlavně cestu, která vede do Paříže. Třeba ji najdeme,"
"Určitě. Není přece neviditelná," řekl René Delatour a odešel. Deset minut na to z města vyjela výprava. Třicet vojáků, každý se dal jinou cestou. Oba Delatourové odjeli s vojáky směrem k Paříži.

Povídky předsvatební noci 1. část

5. září 2009 v 15:08 | Kristýna |  Román Povídky předsvatební noci
Můj první spisovatelský pokus, historický román vytvořený před dvěma lety. První příběh měl být původně samostatná povídka, ale po přečtení Dekameronu mě napadlo dát ho do kontextu s dvěma dalšími. K napsání druhé části mě tehdy inspirovala kniha Olomoucký bestiář od Vlastimila Vondrušky, mého nejoblíbenějšího autora. Snad se vám bude líbit :-)

Vůz konečně zastavil u staré tvrze. Ze vrat vyšel starší muž a s radostí ve tváři přivítal svého hosta.
"Vítám tě Francois. Pojď dál. Musíš být unavený, jestli jsi přijel až z Francie,"
"Je to sice dálka a cesta byla hrozná, ale nemohu si přece nechat ujít svatbu dcery svého nejlepšího přítele. Navíc je už i v Paříži poněkud nuda," řekl muž v tmavém plášti, který vylezl z vozu.
Hostitel ho zavedl do menší, ale vytopené místnosti osvícené svíčkou, kde už čekala starší žena.
"Markéto! Rád tě zase vidím," objal přátelsky ženu svého přítele.
"A já tebe, Francois. Přinesu nějaké občerstvení, odpočiň si," odpověděla mu a odběhla pro něco k jídlu a k pití. Když se za chvíli vrátila, host už seděl spokojeně na židli u stolu, na který položila ošatku s plackami a džbán ječného piva.
"Tak, jak se má nevěsta?" zeptal se zvědavý Francois.
"Byla ještě u ženichovy rodiny. Jeho matka je velmi milá žena a mají se v oblibě. Ještě si nechávala dokončovat něco na šatech. Už by měla být zpátky," řekla paní Markéta. Ani nevěděla, jakou mluví pravdu, protože právě v té chvíli vešla do dveří mladá a hezká černovláska.
"To je Marta?" zeptal se Francois.
"Ano, to je ona," odpověděl hrdě Martin otec Jošt.
"Dítě, to není možné. Když jsem tě viděl naposled, byly ti tři roky," zasmál se host.
"Zato já si tě pamatuji pořád stejného. Hlavně to, jak jsi krásně vyprávěl," odpověděla Marta a usadila se na poslední volnou židli u stolu.
"To je pravda. Máš nějakou novou historku?" zeptala se paní Markéta.
"Něco, co jsem sepsal," pronesl jejím směrem Francois, který vytáhl ze své brašny svitek několika pergamenů a všichni se zaposlouchali.

Cécile otevřela oči.
Chvíli se dívala do stropu, pak se posadila na posteli.
Vstala a přistoupila k oknu.
Otevřela ho, protáhla se a nasála podzimní vzduch.
Rozhlédla se po dvoře a začala si hřebenem rozčesávat svoje dlouhé světlé vlasy.

Hospodářství jejího otce nebylo velké. Za domem stály dvě hospodářské budovy.
Napravo stáj s jedním koněm, krávou a kurník, nalevo pak stodola na skladování sena, slámy a pytlů se zrním a kůlna pro úschovu nářadí.
Na obě stavby pak navazoval dřevěný plot, který dvorek ohraničoval.
Na dvorku stála psí bouda a od rána do večera se tam procházely slepice.
Za plotem se rozkládalo pole a louka, které tvořily obživu Royallových.
Cécile nechala okno otevřené a z truhly vedle své postele vytáhla zelené vlněné šaty, plátěnou zástěru a modrý šátek, který nosila přes rozpuštěné vlasy.
Oblékla se a podívala se na sebe do zrcadla. To, co viděla, se jí líbilo. Světlé vlasy ohraničovaly kulatý, trochu opálený obličej, na kterém byly nejvýraznější dvě velké modré oči, mezi nimi rostl malý plochý nosík a pod ním se usmívaly červené plné rty. Každý jí říkal, že je podobná své matce a podle svých vzpomínek jim musela dát za pravdu. Když se na sebe vynadívala, vydala se po schodech do kuchyně uvařit snídani.
Protože tři roky za sebou byla velká neúroda, musel její otec i ona začít šetřit.
Propustili kuchařku i další sloužící, odstěhovali se ze statku a koupili si mnohem menší hospodářství, ale ani to nezabránilo tomu, aby se zadlužili.
U mlynáře, u obchodníků na trhu, prostě všude.
Cécile si ale nestěžovala sice žila sama jen s otcem, protože jí matka zemřela na zápal plic, když jí bylo pět let, ale práce ji bavila ještě před tím, než zchudli.
Došla do kuchyně, dala do pece klestí a menší třísky a zapálila je.
Za chvilku už bylo v kuchyni teplo.
Vzala pecen chleba, nakrájela ho a naskládala na ošatku.
Do dvou hrnků pak nalila mléko, které měla vždycky připravené ve džbánu.
Položila všechno na stůl a šla vzbudit otce.
Netrvalo to dlouho, protože už nespal a oblékal se.
Sešli zpátky do kuchyně, najedli se a vydali se ven pracovat.
Cécile pustila slepice, nasypala jim zrní, protože už nervózně kvokaly, vzala si košík a vydala se pryč ze dvorku k sadu.
Už dlouhá léta nikomu nepatřil, ale pořád tam rostla hezká, velká a krásně zralá jablka.
Brzy měla košík plný a vrátila se zpátky k domu.
V tu chvíli její otec štípal dříví.
Najednou, zrovna když držel sekeru nad sebou, chytil se za srdce, ale jen jedna ruka sekeru najednou neudržela a pustila ji.
Těžká násada ho praštila do hlavy, takže upadl na zem bez známky života.
Když to Cécile viděla, pustila koš, až se všechna jablka vysypala a rozběhla se k němu.
Sundala si zástěru, složila ji a podložila mu hlavu.
"Cécile?" zasýpal.
"Ano tatínku, jsem tady. " řekla.
"Musíš najít…. "snažil se cosi říci.
"Co? Co musím najít?" ptala se.
"Truhlu.
Najdi truhlu. " sdělil.
"Jakou truhlu?" snažila se mu Cécile rozumět.
"Truhlu…s klíčem… k pokladu. Je zakopaná ve stodole…v rohu. " vyložil jí své tajemství. "Mám tě rád. "vydechl ještě a oči se mu zakalily.
Cécile na něj chvíli nechápavě koukala, pak mu zavřela dvěma prsty oči, vzala jeho hlavu do rukou a rozplakala se. Ani nevěděla jak dlouho tam seděla, ale mohla to být i hodina. Vzala svou zástěru, kterou měl její otec podloženou hlavu, ale protože byla od krve, jenž mu vytékala z rány na hlavě, vztekle ji zmuchlala a hodila pod vůz se senem, který stál opodál. Složila otci ruce na břicho a vydala se do města, na jehož okraji hospodářství stálo. Došla na faru a jako zběsilá zvonila na zvon u dveří. Otevřela farářova hospodyně.
"Musím mluvit s panem farářem!" oznámila jí Cécile stroze.
"To nejde, pan farář obědvá," snažila se jí hospodyně zastavit.
"To je mi jedno," řekla Cécile a procpala se dovnitř. Faráře našla v kuchyni. Znala faráře a věděla, že by se pro cizí roztrhal. Seděl za stolem a jedl kaši.
"Co se stalo, slečno Royallová?" zeptal se překvapeně.
"Můj otec zemřel," opověděla a zase začala natahovat. Farář vstal a vzal ji kolem ramen.
"To je mi líto. Co se mu stalo?" řekl, aby ji trochu utěšil.
"Štípal dříví. Zase dostal křeč do ramene a sekera ho praštila do hlavy," řekla Cécile plačky.
"Tak pojďte. Vezmu si jen klobouk a půjdu s vámi,"
Za chvíli už vycházeli ze vrat fary a mířili zpátky k usedlosti. Vynesli Luise Royalla do jeho ložnice a farář mu dal poslední pomazání, zatímco Cécile seděla venku před dveřmi na podlaze. Když po dlouhé době farář vyšel ven, zeptal se: "Mohu s vámi mluvit, slečno?"
"Samozřejmě," řekla Cécile s vděčností, protože byla ráda, že se s ní někdo promluví. Kromě otce se téměř s nikým nestýkala. Sešli do kuchyně, sedli si ke stolu a nalila do dvou pohárů trochu ječného piva.
"Teď vám asi nastanou velké starosti, že?" zeptal se.
"No, pravděpodobně ano. Proč se ptáte?" řekla Cécile s rozpaky.
"Kdybyste někdy chtěla být pomocnice mé hospodyně, nebo kdybyste chtěla vstoupit do kláštera klidně se na mne obraťte," řekl s laskavým výrazem ve tváři.
"Mockrát vám děkuji. Pokud bych něco potřebovala, vím u koho mám hledat pomocnou ruku," odpověděla Cécile, ale v její řeči byla spousta smutku. Vyprovodila faráře ze dveří a usadila se zpátky ke stolu. Dala se do uvažování. Je dlužná kam se podívá a farářova hospodyně je velká drbna. Že je z ní sirotek se dozví celé město do několika dnů a pak se na ni vrhnou otcovi věřitelé a oberou ji úplně o všechno. O nábytek, peníze, co si střádala od matčiny smrti, nádobí a hlavně o slepice, koně a krávu, zdroj její obživy. Proto se rozhodla to nejcennější zachránit. Vyběhla do své ložnice, vytáhla z truhly kožený tlumok a začala do ní dávat věci, které pak mohla potřebovat. Měšec s penězi na věno, kabátek a šál na zimu, medailon po matce a dýku. Vak zavázala a odnesla do sadu. Byl tam starý vykotlaný kmen. Zavazadlo tam uschovala a zasypala spoustou spadaného listí, aby ho nikdo nenašel.
Když se vracela domů, vzpomněla si na poslední slova svého otce. Ve své ložnici počkala až bude tma, z kůlny si vzala rýč a lopatu a vydala se do stodoly. Začala kopat v prvním rohu, v metrové hloubce jí došlo, že to nebude ten správný roh. Díru zasypala a vydala se k dalšímu rohu. Tentokrát měla větší úspěch. po půl metru kopání se ozval tupá úder. Byla to skutečně malá dřevěná truhla. Prsty našla okraje truhly a vytáhla ji ze země. Rýčem přerazila zámek a otevřela ji. Uvnitř byly dva nadité měšce. Když je otevřela, vysypala si na ruku spoustu zlatých, ale jí neznámých mincí. Ležely tam i dvě listiny. Dopis a malý svitek papíru. Vše položila na zem, truhlu dala zpátky do díry a zasypala ji hlínou. Měšce odnesla do skrýše k tlumoku a listiny si vzala do ložnice. Zapálila svíčku, převlékla se zpátky do košile, lehla si do postele a rozpečetila dopis. Bylo tam napsáno:

Drahá Cécile,
pokud tohle čteš, už nejsem naživu. Toto je tajemství naší rodiny. V truhle je část onoho pokladu, který náš předek ukořistil v Jeruzalémě za první křížové výpravy. Je tam i klíč, pomocí kterého se dá najít i zbytek. Nevzdávej to a na konci hledání najdeš něco, co ti umožní nežít v chudobě, jako jsme žili my poslední roky. Mám tě rád.
Tvůj otec Luise Royall

V tu chvíli byla Cécile ráda, že umí číst. Myslela si totiž, že sekera jejímu otci zatemnila mysl a začal mluvit hlouposti. Teď mohla s čistým svědomím prohlásit, že její otec měl hlavu i krůček před smrtí v pořádku. Vzala druhý list, který našla v truhle. Stálo tam:

Správné světlo k mýtu cestu odhalí.

a vedle byla velká skvrna od červeného inkoustu. Zaskočená touto zprávou Cécile sfoukla svíčku a usnula.
Když se probudila, bylo už dopoledne. Podívala se na truhlu, kde stál svícen a dvě listiny, které včera pročítala. Zklamaná zjistila, že se jí to nezdálo. Ještě chvíli přemýšlela, co udělá s penězi, které včera našla. Pokud je to, co bylo napsáno v dopise pravda (a ona o tom nepochybovala ) budou se jí peníze hodit. Kdyby jimi chtěla splatit dluhy, chamtiví obchodníci by po ní chtěli mnohem víc. Rozhodla se hospodářství opustit a začít hledat onen poklad.
Než se vůbec stačila obléci, zazvonil na zvon u domu první věřitel. Cécile mu otevřela dveře. Dívala se do brunátné tváře místního mlynáře. Jeho hnědé oči ji propichovaly, jako dva kordy.
"Dobrý den, slečno," řekl a v jeho hlase byla slyšet velká radost. Ale rozhodně ne z toho, že ji vidí. "Jistě víte, proč jsem tady,"
"Ano, jdete si pro peníze z dluhu. Ráda vám zaplatím.Počkejte tady, hned je přinesu," odpověděla Cécile. Odešla, doběhla až ke ztrouchnivělému stromu, vytáhla z jednoho z měšců pět mincí. Víc mlynáři ani nedlužili.
Když se vrátila, mlynář si už prohlížel nábytek. Evidentně si myslel, že Cécile peníze nepřinese a díval se, jaký nábytek si odveze. Cécile mu na stolek vyskládala pět zlatých mincí. Moc velkou radost neměl. Určitě chtěl spíš nábytek, ale musel se spokojit s penězi a rychle odešel. Cécile byla ráda, že se toho protivy zbavila, ale věděla, že se brzy objeví další. A měla pravdu. Asi po hodině přijel měšťan René Delatour. Cecilin otec si od něj půjčil kdysi velkou sumu peněz.
"Dobré dopoledne, pane Delatour," řekla Cécile. Tentokrát mluvila ještě pokorněji, než před tím, protože Delatour byl příliš mocný. Bylo mu kolem padesáti, byl třikrát ženatý a třikrát ovdověl a proto měl velký majetek. A majetek znamená moc. Proto Cécile uznala za vhodné chovat se k němu mile.
"Dobré odpoledne. Chci s vámi mluvit," odvětil Delatour a bez vyzvání se nacpal do místnosti i se dvěma sluhy. "Je tady místo k sezení?" zeptal se, když se s odporem podíval po téměř prázdné místnosti.
"V kuchyni jsou dvě židle. Dáte si trochu piva?" odpověděla Cécile.
"Ano, proč ne," řekl Delatour zklamaně. Zřejmě čekal bohatší pohoštění.
Sedl si do čela stolu v kuchyni a Cécile jemu a sobě nalila pohár ječného piva, které včera popíjela s farářem.
"Zajisté víte, proč jsem přišel, slečno," začal řeč nadneseně.
"Dlužím vám peníze," odvětila Cécile se vším smířená.
"Ano, to ano," řekl Delatour a vytáhl z rukávu papír svinutý do ruličky. "Toto je smlouva, kterou váš otec se mnou uzavřel. Půjčil si ode mne dvě stě livrů," Při vyslovení té částky se Cécile zatočila hlava. To byla cena skoro celého jejího pozemku. Ani v obou měšcích, které našla v truhle tolik peněz nebylo.
"To nikdy nedokážu splatit," vydechla ohromeně. Delatour gestem poslal sluhy pryč.
"Ano, to já vím. Ručil mi svým statkem.Takže pokud nemáte peníze, budu ho muset zabavit," řekl, když byli sluhové pryč a vstal. Pomalu se sunul k ní. "Ale nemusíte to splatit penězi," Začal jí prsty jezdit po rameni. Cécile se otřásala odporem. "Mně by stačila jen malá laskavost," Vyskočila.
"Vy mi navrhujete abych…"
"Jen ze svobodné vůle. Kdybyste se stala mou, už bych ty peníze nechtěl,"
"To nemohu. Ještě sem svého otce nestihla ani pohřbít a vy chcete abych…v jeho domě…s vámi?" soukala ze sebe. Ani si to nedovedla představit. Delatour se k ní zase blížil a proto ustupovala.
"No tak. Kdo by si tě teď chtěl vzít? Udělej starci radost!" křikl a hmátl po ní. Chytil ji za předloktí a hodil na stůl. Cécile se snažila bránit, poškrábala mu obličej, ale přece jen Delatour měl větší sílu. Začal z ní strhávat oblečení. Zoufale křičela o pomoc, ale sluhové, i když ji museli slyšet, měli zakázáno cokoli podniknout. Cécile se podařilo kousnout ho do ruky. Ten ji na okamžik pustil. To jí stačilo k tomu, aby ho kopla. Odskočil. Tím získala čas a mohla utéci. Otevřela dveře a utíkala na dvůr. Delatour ji pronásledoval, ale nevyznal se tu. Zaběhla za roh, skočila do prázdného sudu a položila na něj zespoda víko. Naštěstí ho nenapadlo se do sudu podívat. Jen do něj vzteky kopnul a šel zpátky do domu, chrlíc jednu nadávku za druhou.
Teprve když slyšela odjíždět kočár, odvážila se vylézt ven. Věděla, že teď jí přibude velký problém. Rozházet si vztah s prvním městským radním nebylo zrovna rozumné řešení, ale radši by skočila do řeky, než aby se s ním milovala. Protože tušila nebezpečí, rozhodla se uspíšit otcův pohřeb. Vydala se za hrobníkem koupit rakev a nechat odvézt otcovo tělo. S hrobníkem se dohodla rychle. Zaplatila pohřeb i rakev, mile rád odvezl jejího otce na voze do márnice. Cécile byla ráda, že má tuhle věc za sebou, ale věděla, že teď jí čekají mnohem větší problémy. A nemýlila se.

"Ta děvka!" zařval René Delatour, když rozrazil dveře pracovny svého bratra.
"Také tě rád vidím," zabručel jeho bratr, inkvizitor Charles Delatour. "Co se stalo?"
"Cécile Royallová. Urazila mně," zakřičel René.
"Ten novopečený sirotek? Co ti provedla?"
"Urazila rodinu Delatourů! Ponížila mě!"
"Měla k tomu důvod?" zeptal se jeho bratr aniž by zvedl hlavu od listin.
"No…to ano. Chtěl jsem ji! Moc! Nechtěla a tak jsem si ji chtěl vzít sám!"
"A ona se bránila?"
"Ano,"
"A divíš se? Vždyť tobě bude padesát a jí je sotva šestnáct. Zbláznil ses?"
"To je mi jedno! Chci se pomstít!"
"Tak proč chodíš za mnou? Jak ti mohu já pomoci?"
"Jsi snad inkvizitor! Můžeš někoho dostat do vězení a ani k tomu nepotřebuješ důkazy!"
"To ano, ale jen pokud je vinen.Musím mít důkazy," řekl Charles nesmlouvavě. Jeho bratr se na něj vyčítavě podíval. "No dobrá, několikrát jsem si je sám nastražil k nim do domu. Ale jen tehdy, když mi z jejich majetku mělo něco připadnout. Ona nemá nic!"
"Víš co měl její otec? Klíč k pokladu, který za křížové výpravy někde ukryl jejich předek. Pokud se k tomu klíči dostaneme, můžeme ho najít!"
"Jsi si jistý?"
"Ano!"
"Jak ses to dozvěděl?"
"Slyšel jsem jednou, co říká ve zpovědnici farářovi. Musím mít jako radní uši všude. Říkal že má o svou dceru strach, aby jí někdo kvůli tomu neublížil,"
"Dobrá. Jak se jí chceš tedy přesně pomstít?"
"Dostaň ji do vězení na zbytek jejího života, jako čarodějnici! Nebo ji pošli rovnou na hranici! Musíme ji dostat z cesty,"
"Zvláštní, co je člověk schopen udělat z čiré nenávisti a touhy po bohatství," potutelně se zasmál Charles se zlými plamínky v očích.
"Jak to tedy provedeme?" opřel se René o stůl a zadíval se na svého bratra.
"Už mě něco napadá. Poslouchej …" naklonil se k němu jeho bratr.

Den na to, asi v deset hodin dopoledne se ozvalo bušení na dveře Cecilina domu. Vykoukla z okna. Přede dveřmi stál Charles Delatour a s ním deset vojáků.
"Co se stalo? Copak hoří?" zakřičela na ně dolů z okna Cécile. Místo normální odpovědi ji čekalo překvapení. Inkvizitor na ni ukázal a zařval: "Chyťte tu čarodějnici!" a vojáci v tu chvíli vyrazili dveře. Cécile nevěděla, co je popadlo, ale pud sebezáchovy jí radil utéci. Vyběhla za své komory do pokoje svého otce, který měl okna směrem do dvora. Jedno z nich otevřela a bez meškání z něj vyskočila. Věděla, že se trefí do sena, které leželo ve velké vrstvě na voze pod oknem. Vypočítala si to dobře. Jakmile přistála v hromadě sena, slezla dolů, proběhla kolem stodoly a kůlny, přeskočila plot a rozběhla se po silnici do města, kde doufala, že se ztratí v davu.
Město nebylo daleko a Cécile byla zvyklá běhat, takže vojáci s těžkou zbrojí, kteří se za ní hnali, ji jen tak nedohonili. Když se konečně dostala k městským branám došlo jí, že bránou ji nepustí, když ji honí inkviziční vojáci. Naštěstí stála kousek od brány i malá branka, kterou chodil jen kat. Pro slušné lidi bylo nemyslitelné, aby tou brankou chodili do města, ale pro Cécile byla každá cesta dobrá. Brankou proběhla a dala se směrem k tržišti. Skutečně se jim v davu ztratila. Pomalu se sunula kolem stánků s ostatními lidmi, ale vojáci s inkvizitorem se začali prodírat davem a Delatour ji náhle uviděl.
"Támhle je! Chyťte ji! Dělejte vy bando líná!" zakřičel přes celé náměstí. Cécile se zase dala na útěk, tentokrát do úzké boční uličky. Najednou ji někdo chytil za rukáv a zatáhl do průrvy mezi domy a zacpal jí pusu. Vojáci proběhli kolem a nevšimli si jí. Otočila se. Dívala se do tváře vysokého venkovského kluka a hnědýma očima a černými vlasy.
"Kdo jsi?" zeptala se, když jí uvolnil ústa.
"Jmenuju se Jacques," řekl kluk. "A ty?"
"Cécile. Děkuji ti," poděkovala mu.
"Neni zač. Mě honili nespočetkrát. Co jsi provedla?" řekl.
"To bych také ráda viděla. Ty jsi zloděj, nebo co, že tě často honí vojáci?"
"No…dá se to tak říct. A pojď pryč, nebo nás tu najdou,"
"Já si musím doma něco vyzvednout," vzpomněla si Cécile.
"A co? Za drobnou provizi ti s tím můžu píchnout," nabídl se Jacques.
"Tak dobře. Pojď," vyzvala ho Cécile. Něco jí říkalo, že jí může pomoci. Koneckonců on i ona byli pronásledovaní. Ale na rozdíl od něj, ona nevěděla, co provedla. Protáhli se zpátky katovou brankou a pomalu kráčeli zpátky na statek. Přitom si povídali, aby zabili čas.
"Jak ses k tomuhle vůbec dostal? Vždyť je to víc než nebezpečné," vyzvídala Cécile.
"Když se narodíš na ulici a vyrůstáš na ulici, nemáš moc na výběr. A co ty? Vojáci nehoní každýho,"
"Před třemi dny mi umřel otec a zanechal mi nějaké peníze, naše hospodářství a klíč k jednomu tajemství."
"K tajemství? K jakému?"
"To musím najít já sama. Ani pořádně nevím, co mám vlastně hledat,"
"Já ti pomůžu. Už jsem ti pomohl jednou, tak proč ne i po druhý?"
"Tak dobře, třeba tě něco napadne. Už jsme tady. Jen si něco vezmu a hned se vrátím počkej tady na mě,"
"Buď opatrná," řekl Jacques starostlivě.
"Neboj se. Jen si skočím do patra pro kus papíru a hned jsem zpátky,"
Cécile pomalu otevřela dveře domu. Měla za to, že se všichni vojáci i inkvizitor hnali za ní. Neměla ovšem pravdu. Sotva zavřela dveře, jakási ruka ji chytla po krkem. Byl to jeden z vojáků a další se vyhrnuli všude kolem.
"Inkvizici čarodějnice jen tak nepřechytračí, víš?" řekl posměšně Charles Delatour. Ubohé Cecílii pak nechal zacpat pusu a vojáci ji i svázali. Když ji táhli do vozu, který stál ukrytý ve křoví, letmo zahlédla Jacquese, jak to divadlo pozoruje. Měl vylekaný výraz, ale více už neviděla. Hodili ji na vůz a praštili ji jílcem meče do hlavy, takže ztratila vědomí.